ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.612.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 612/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. P. a 2) B. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 59/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2003, č. j. 35 Co 266/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 24 C 59/1999-125, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidili a vyklizený žalobkyni předali „byt č. 17 o velikosti 2+kk, I. kategorie v 6. patře domu čp. 406 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně ze dne 29. července 1999, č. j. 24 C 59/99-18, ze dne 26. června 2000, č. j. 24 C 59/99-44, ze dne 5. dubna 2001, č. j. 24 C 59/99-73, a ze dne 10. ledna 2002, č. j. 24 C 59/99-73 (správně 24 C 59/99-95), ve znění usnesení ze dne 12. června 2002, č. j. 24 C 59/99-85 (správně 24 C 59/99-107), byly k odvolání žalobkyně zrušeny (usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 35 Co 557/99-31, ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 35 Co 489/2000-60, ze dne 7. srpna 2001, č. j. 35 Co 259/2001-86, a ze dne 4. října 2002, č. j. 35 Co 301/2002-114) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (v posledním případě s nařízením, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce soudu prvního stupně).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 17. října 2003, č. j. 35 Co 266/2003-152, citovaný (v pořadí pátý) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že jejich výše činí 20.250,- Kč; jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je pronajímatelkou předmětného bytu, že v bytě žila jako jeho nájemkyně M. P. (babička žalovaného), že žalovaní do bytu sice docházeli, avšak s babičkou fakticky nebydleli, že M. P. dne 5. prosince 1997 zemřela a že podle protokolu o předběžném šetření ze dne 10. března 1998, který je součástí dědického spisu sp. zn. 20 D 189/98 Obvodního soudu pro Prahu 8, nejsou žádné osoby, které by žily se zemřelou M. P. nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost. Poté dovodily, že na žalované právo nájmu bytu nepřešlo, neboť splnění předpokladu neexistence vlastního bytu žalovaní ani neprokazovali a předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tj. druhý předpoklad normovaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí M. P. (dále jen „obč. zák.“), vzhledem ke zjištěným skutečnostem naplněn nebyl. Protože za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, event. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především podrobně rozvedli průběh řízení, zmínili zamítavé (odvolacím soudem zrušené) rozsudky soudu prvního stupně z 29. července 1999, 26. června 2000, 5. dubna 2001 a 10. ledna 2002, kriticky se vyjádřili ke zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu, zhodnotili provedené důkazy (zejména protokol Odboru majetkového oddělení správy budov a bytů v P. ve věci přechodu nájmu bytu ze dne 30.listopadu 1998 a protokol o předběžném šetření v dědickém řízení ze dne 10. března 1998) a poukázali na okolnosti, které byly podle jejich názoru těmito důkazy prokázány. V této souvislosti zdůraznili, že odvolací soud zcela nesprávně přistupoval ke svědeckým výpovědím příbuzných a známých žalovaných svědčícím v jejich prospěch „jako k důkazům, které jsou a priori nevěrohodné, přestože k takovému závěru neměl žádný důkaz a postupoval pouze na základě vlastní úvahy“. Podle žalovaných zůstala rovněž nezodpovězena otázka jejich bydlení, a to i s nezletilým dítětem, pokud odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že v rozhodné době v předmětném bytě nebydleli. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť „obsahem dovolání je v podstatě pouze opakovaný nesouhlas dovolatelů s hodnocením provedených důkazů a vlastní vysvětlení celé situace“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně zrušil vždy pro nepřezkoumatelnost a dále také proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. §221 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu