ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.640.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 640/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Lidového bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. M., 2) J. M. a 3) V. P., zastoupených advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 201/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2003, č. j. 53 Co 510/2002-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. května 2003, č. j. 53 Co 510/2002-86, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 12. března 2002, č. j. 18 C 201/2000-54, jímž bylo žalovaným uloženo vyklidit a vyklizenou předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 692/24, sestávající z 2+1 s příslušenstvím v 5. patře domu čp. 692 v katastrálním území V., městská část P., M. 2, zapsanou v katastru nemovitostí pro katastrální území V., vedeném Katastrálním úřadem P. na listu vlastnictví 1339“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nalézá předmětný byt, že původním nájemcem bytu byl od 1. 10. 1938 otec žalovaných J. M., jenž byl rovněž členem stavebního bytového družstva R., právního předchůdce žalobce, že J. M. uzavřel dne 26. 3. 1938 manželství s H. M. st., matkou žalovaných, že dne 27. 4. 1979 se žalovaná 1/ stala členkou právního předchůdce žalobce, družstvo jí však nikdy předmětný byt nepřidělilo a neuzavřelo s ní smlouvu ohledně užívání tohoto bytu, že žalovaná 1/ uzavřela 12. 9. 1980 sňatek s L. K., jenž byl v té době uživatelem bytu v P., O. (nyní M.) č. 92/847, že žalovaná 1/ je v tomto bytě hlášena k přechodnému pobytu, kde se také podle potřeby zdržovala a je jako nájemník vedena v evidenci bytu, že manželství žalované 1/ bylo od počátku a dosud je funkční, že žalovaná 1/ pečovala o rodiče a jejich domácnost, společně s nimi a se svým manželem trávila volný čas, přespávala v bytě rodičů i v bytě manžela, že J. M. zemřel 2. 11. 1991, že jako osoby s ním spolužijící uvedla při předběžném šetření v dědickém řízení žalovaná 3/ H. M. st. a žalovanou 1/, že podle stanov družstva v té době platných zaniklo členství J. M. v družstvu jeho smrtí, že H. M. st. oznámila úmrtí manžela družstvu a jako osoby v bytě nadále bydlící uvedla sebe a žalovanou 1/, že žalovaná 1/ písemně požádala žalobce o převedení nájemní smlouvy J. M. na sebe, že v evidenčních listech k bytu z let 1993, 1995 a 1997 jsou uvedeny 2 osoby a v evidenčním listu z 22. 4. 1993 je jako uživatel uvedena žalovaná 1/ a H. M. st. je uvedena jako osoba bydlící v bytě mimo uživatele, že 27. 7. 1998 uzavřel žalobce s H. M. st. smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že 22. 10. 1998 H. M. st. zemřela, že v protokole o předběžném šetření v dědickém řízení je jako spolužijící osoba uvedena žalovaná 1/, že dědici po H. M. st. jsou všichni žalovaní, kteří dne 15. 7. 1999 uzavřeli dohodu, dle níž nabyli z dědictví každý mimo jiné movité věci – zařízení bytu, které je v předmětném bytě uloženo.
Odvolací soud vzal na základě doplnění dokazování dále za prokázáno, že dle stanov platných ke dni zápisu žalobce do obchodního rejstříku (18. 1. 1993) vznikl žalobce rozdělením LBD P. jako jedno z deseti nástupnických družstev, že ve smyslu čl. 5 stanov členství v družstvu vzniklo dosavadním členům LBD P. evidovaným na obvodu P. dnem zápisu žalobce do obchodního rejstříku, a poté přijetím člena na základě písemné členské přihlášky dnem jejího schválení představenstvem po zaplacení členského vkladu v určené výši a zápisného v částce 300 Kč. Tento článek stanov dále zakotvuje povinnost představenstva rozhodnout o přihlášce do tří měsíců od jejího obdržení a právo žadatele o členství odvolat se ke členské schůzi v případě negativního rozhodnutí. Totožnou právní úpravu obsahovaly i stanovy platné od 30. 5. 1994. V čl. II.1 stanov platných do (od?) 1. 8. 1996 se stanoví, že členy družstva se ke dni jeho vzniku stali dosavadní členové družstva, kteří byli současně nájemci bytu, garáže nebo ateliéru v domě družstva a že po dni vzniku družstva vzniká členství a/ přechodem dosavadního členství se současným zánikem členství dosavadního člena, b/ převodem dosavadního členství spojeném se zánikem členství dosavadního člena a c/ přijetím za člena, aniž zaniká některé dosavadní členství další osoby. V čl. VI.3 bodu 3. těchto stanov bylo zakotveno, že družstvo uznává převoditelnost a nepromlčitelnost vzniklých nároků svých členů na převod bytů do jejich vlastnictví. Nebylo prokázáno, že by se H. M. st. stala členkou žalobce ani jeho právního předchůdce (LBD P.) způsobem upraveným stanovami a zjištěné skutečnosti naopak vyvolávají důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec v tomto směru učinila potřebné kroky.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že H. M. st. vznikl neodvozený právní titul k užívání předmětného bytu až dnem 1. 4. 1964, kdy vzniklo podle §501 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), manželům M. právo společného užívání předmětného bytu, avšak nevzniklo jim společné členství v družstvu LBD P. J. M. zaniklo smrtí dne 2. 11. 1991 právo nájmu předmětného bytu, jakož i členství v LBD dle čl. 21 tehdy platných stanov. H. M. st. se nikdy členkou žalobce ani jeho právních předchůdců nestala, a žalovaní tudíž nemohou odvozovat své právo užívat předmětný byt z titulu dědění členského podílu v žalujícím družstvu (§706 odst. 2 obč. zák.). Poslední nájemkyní bytu byla H. M. st., která se jí stala po smrti svého manžela dle §180 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, a od 1. 1. 1992 užívala byt právem nájmu, na které se změnilo právo osobního užívání dle §871 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále opět jen obč. zák.). Toto právo zaniklo absolutně její smrtí dne 22. 10. 1998 a nepřešlo na žalovanou 1/, která nesplňovala předpoklady dle §706 odst. 1 obč. zák., neboť jí uzavřením manželství v září 1980 vzniklo právo společného užívání bytu manžely, jež se rovněž dnem 1. 1. 1992 transformovalo na právo společného nájmu, které existovalo i ke dni 22. 10. 1998, takže žalovaná 1/ měla v té době vlastní byt. Na základě uvedených úvah dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a požadavek žalobce, aby byt vyklidili, je tudíž podle §126 odst. 1 obč. zák. důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že dle jejich názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Poukazovali především na to, že dle jejich výpovědí žalovaná 1/ byla členkou žalujícího družstva a svědčilo jí právo nájmu k předmětnému bytu. Uvedli, že žalobce na ni převedl byt a nájemní smlouvu dopisem ze dne 12. 12. 1995 a rovněž písemně uznal převoditelnost a nepromlčitelnost nároků na převod bytu do jejího vlastnictví, to vše svobodně a vážně. Žalovaná 1/ jednala v souladu s vůlí své matky, s níž vedla po smrti otce společnou domácnost, a z provedených důkazů je podle ní zřejmé, že neusilovala o získání bytu i pro svého manžela, s nímž žije v odděleném manželství a nelze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali suterénní byt 1+1, jehož uživatelem se stal před sňatkem. Dovolatelé připouštějí, že žalované 1/ a jejímu manželovi vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu manžely, které se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem, že tomu nemohla zabránit ani skutečnost, že manželé žili odděleně, avšak za situace, kdy žalovaní prokázali, že žalovaná 1/ vedla v den úmrtí své matky s ní společnou domácnost, bylo dle dovolatelů na místě se hlouběji zabývat otázkou zániku práva jejího společného nájmu bytu s manželem ve smyslu §707 a 708 obč. zák. V dovolání se dále poukazuje na to, že žalovaní 2/ a 3/ již v odvolacím řízení nastínili právní otázku, zda se právo pozůstalé manželky na přijetí za člena LBD v P. řídí právním stavem stanov ke dni smrti jejího manžela (2. 11. 1991) a podle těchto stanov musí postupovat i právní nástupce LBD (žalobce) a dále zda podle stanov LBD platných ke dni 2. 11. 1991 se stala pozůstalá manželka členem tohoto družstva. Dovolatelé zdůraznili, že H. M. st. se stala výlučnou uživatelkou bytu, oznámila družstvu úmrtí manžela a požádala o přijetí za člena družstva, čímž se podle nich stala členkou družstva. Dovolatelé dovozují, že pokud v čl. 21 stanov je uvedeno, že smrtí člena zaniká jeho členství v družstvu a novému uživateli vznikne členství na jeho žádost, přičemž v závorce je odkaz na §179 odst. 1 obč. zák., jde pouze o demonstrativní výčet možností vzniku práva osobního užívání bytu a dalším způsobem je změna dle §180 obč. zák. Ustanovení čl. 21 je třeba podle nich hodnotit v souvislosti s čl. 6 odst. 3 stanov, v němž je uvedeno, že v případech, kdy byt ve společném užívání manželů přechází do výhradního užívání jednoho z manželů (opuštění, úmrtí, zrušení společného užívacího práva po rozvodu, atd.) bude zůstávající manžel přijat za člena družstva s povinností zaplatit zápisné 200 Kč a členský vklad ve výši, kterou měl v družstvu složenou manžel, který užívací právo ukončil. Oba citované články stanov lze tedy dle přesvědčení dovolatelů hodnotit pouze v jejich vzájemných souvislostech a vyplývá z nich právo toho z manželů, který se stal výlučným uživatelem bytu, být přijat za člena družstva, tomuto právu odpovídá povinnost družstva jej za člena přijmout a pozůstalý manžel musí být přijat automaticky a nemusí o členství v družstvu ani žádat. Nástupnické družstvo tedy mělo postupovat podle stanov původních a nikoli nových. Členský vklad J. M. si družstvo ponechalo, neboť hodnota členského vkladu H. M. byla stejná, a otázka zaplacení zápisného nebyla v dokazování řešena. Dovolatelé mají za to, že z uvedeného je zřejmé, že H. M. st. se musela stát členkou družstva, součástí jejích členských práv by byl i nájem předmětného bytu a žaloba na vyklizení bytu pak nemohla být důvodná a měla být zamítnuta. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatelů advokátkou, která dovolání též sepsala (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřeli dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Dovolatelé netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení právního předpisu, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Za námitku nesprávného právního posouzení nelze považovat ani údaj o tom, že žalovaní 2/ a 3/ v odvolacím řízení nastínili právní otázku, zda se právo pozůstalé manželky na přijetí za člena LBD v P. řídí právním stavem stanov ke dni smrti jejího manžela (2. 11. 1991) a podle těchto stanov musí postupovat i právní nástupce LBD (žalobce) a dále zda podle stanov LBD platných ke dni 2. 11. 1991 se stala pozůstalá manželka členem tohoto družstva. Nehledě k tomu, že taková námitka neposkytuje podklad pro úvahu jaké konkrétní právní závěry odvolacího soudu jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují, je třeba pro úplnost dodat, že stanovy družstva nejsou právním předpisem, nýbrž smlouvou sui generis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 179/2003), a že se tedy i ve vztahu k nim uplatní v soudní praxi ustálený právní závěr, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění a nikoli o právní posouzení (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000).
Ve skutečnosti dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z odlišné verze skutkového stavu předestřené v dovolání dovozují nesprávnost závěru, že předmětný byt užívají bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Z tohoto ustanovení nutno dovodit, že po uplynutí lhůty k dovolání nelze dovolání doplňovat o další dovolací důvody. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání počínající dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu (23. 6. 2003) skončila v pondělí 25. 8. 2003. Z toho důvodu nemohl dovolací soud přihlížet k podání žalované 1/ ze dne 2. 4. 2004 a k jeho přílohám.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu