ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.701.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 701/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Statutárního města O., Městského obvodu M. H. a H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. R. a 2) Š. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 54/99, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2002, č. j. 42 Co 584/2002-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaná D. R. (dále jen „první žalovaná“) byla povinna vyklidit a vyklizený odevzdat „byt č. 5, I. kat., sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve druhém podlaží domu čp. 2435 v O. – M. H.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V žalobě uvedl, že otec první žalované E. P. – nájemce předmětného bytu, který zemřel dne 16. září 1998, žil v bytě sám a že první žalovaná odmítá předmětný byt vyklidit přesto, že vzhledem k uvedenému nesplňuje podmínky pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí E. P. (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2000, č. j. 21 C 54/99-24, žalobě vyhověl a zavázal první žalovanou k vyklizení předmětného bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání první žalované Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. července 2000, č. j. 8 Co 681/2000-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 27. září 2000 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupila jako další účastnice řízení na straně žalované dcera žalované (vnučka zemřelého E. P.) Š. R. V podání mimo jiné uvedl, že Š. R. je věcně pasivně legitimována v řízení o vyklizení předmětného bytu, neboť v bytě bydlí, ačkoli ani na ni nájem bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešel.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2000, č. j. 21 C 54/99-48, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2001, č. j. 8 Co 1318/2000-56, bylo připuštěno, aby do řízení jako účastnice řízení na straně žalované přistoupila Šárka Rýdlová (dále jen „druhá žalovaná“).
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 21 C 54/99-95, žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl ve vztahu k první žalované (výrok I.), druhé žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky II. a IV.).
K odvolání žalobce a druhé žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. 42 Co 584/2002-128, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a změnil jej v nákladových výrocích II. a IV; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce otec první žalované a dědeček druhé žalované E. P., že E. P. žil v bytě sám, že první žalovaná, která v bytě nebydlí, zdědila v dědickém řízení po E. P. zařízení předmětného bytu a že toto bytové zařízení darovala druhé žalované, která naopak v současné době v bytě bydlí. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že nebydlí-li první žalovaná v předmětném bytě, do vlastnického práva žalobce nezasahuje; proto žalobu ve vztahu k ní zamítly. Ohledně druhé žalované dovodily, že právo nájmu bytu na ni nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením
§706 odst. 1 věty první obč. zák., a uzavřely, že druhá žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu; proto ve vztahu k ní žalobě na vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly. K odvolací námitce týkající se absence skutkových tvrzení ve vztahu k její vyklizovací povinnosti odvolací soud uvedl, že v rámci návrhu na její přistoupení do řízení byla uvedena zcela postačující tvrzení o tom, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, neboť na ni nájem bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. nepřešel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že napadený rozsudek má zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, a pokračovala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání namítla, že jí byla uložena povinnost byt vyklidit přesto, že ve vztahu k ní žalobce neuvedl „žádná rozhodující skutková tvrzení, která by odůvodňovala jeho právo na to, aby předmětný byt vyklidila“. Podle jejího názoru nelze za takové skutkové tvrzení pokládat argumentaci právní, tedy že předmětný byt užívá bez právního důvodu, neboť na ni nepřešel nájem bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. Je přesvědčena, že „byla odsouzena v řízení, které bylo zahájeno žalobcem proti jiné osobě, při absenci žaloby proti její osobě“. V této souvislosti dodala, že „řízení o vyklizení bytu je tzv. návrhové řízení, může být zahájeno a tím spíše zakončeno rozhodnutím soudu toliko na základě řádného návrhu (žaloby), která však proti její osobě podána nebyla“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky druhé žalované a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku III. ohledně druhé žalované napadeným rozsudkem, bylo ve vztahu k druhé žalované jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci dovolatelka sice formálně namítla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy jakoby uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila pouze zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., neboť ve skutečnosti uvedla, že ve vztahu k ní nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. Dovolatelka však přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1 (tudíž i k vadě podle §229 odst. 1 písm. d/), §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal druhou žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu