ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.775.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 775/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. Ch. a 2) M. Ch., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 134/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. března 2003, č. j. 13 C 134/2002-34, a Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2003, č. j. 56 Co 555/2003-87, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. března 2003, č. j. 13 C 134/2002-34, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2003, č. j. 56 Co 555/2003-87, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2003, č. j. 13 C 134/2002-34, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 7 o velikosti 3+1 ve třetím patře domu v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dané žalobcem žalovaným“, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jež počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal mimo jiné za zjištěno, že ke dni podání výpovědi z nájmu bytu nezaplatili žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za devět měsíců (za měsíce leden, únor, duben, květen a červen 2002 po 3.211,- Kč, za měsíce červenec, srpen, září a říjen 2002 po 3.330,- Kč), že nájemné neplatí dlouhodobě, že ke dni 21. března 2003 dluží na nájemném částku 92.696,- Kč, z toho za rok 2000 jde o částku 20.501,- Kč, za rok 2001 o částku 34.991,- Kč a za rok 2002 o částku 37.204,- Kč, že nezaplatili nájemné ani za měsíce listopad a prosinec 2002, že ve věci sp. zn. 16 C 358/99 Okresního soudu Plzeň-město podal žalobce proti žalovaným žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, že řízení v této věci bylo zastaveno poté, co žalobce po zaplacení dlužného nájemného vzal žalobu zpět, že žalovaným vznikly dluhy v souvislosti s dřívější podnikatelskou činností, že žalovaná je od roku 2000 v zaměstnaneckém poměru s čistým měsíčním příjmem v částce 12.500,- Kč, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 13.500,- Kč a že platí výživné na děti z prvního manželství v částce 3.000,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), a současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu – z důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – vyhověl. O bytové náhradě pro žalované rozhodl podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 56 Co 555/2003-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a přihlédl také k tomu, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaní uhradili dluh na nájemném, pro který jim byla dána výpověď z nájmu bytu, a že na poplatcích z prodlení dosud dluží částku asi 120.000,- Kč. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž – shodně s ním – dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zde dodal, že na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy nelze usoudit také proto, že oba žalovaní jsou ve stálém zaměstnaneckém poměru s čistými měsíčními příjmy v částkách 12.500,- Kč (žalovaná) a 13.500,- Kč (žalovaný), že v době doručení výpovědi z nájmu bytu nebyly jejich mzdy postiženy výkonem rozhodnutí a že přes zaplacené dlužné nájemné existuje dosud dluh na poplatku z prodlení v částce asi 120.000,- Kč.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím zpochybnili správnost právních závěrů, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Namítli, že soudy „dostatečně nezvážily sociální postavení žalovaných a skutečnost, že žalovaní v době, kdy jim to jejich příjem umožnil, řádně plnili svoje povinnosti“. Poukázali také na to, že pokud se bez svého zavinění dostali do tíživé sociální situace, měli právo na podporu ze strany své domovské obce, v daném případě pronajímatele předmětného bytu. V naznačených souvislostech odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1706/97 a navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. března 2003, č. j. 13 C 134/2002-34, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelé to v dovolání ani nezpochybnili. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. března 2003, č. j. 13 C 134/2002-34, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž – mimo jiných – rovněž na závěru, že výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy. Posléze zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97 /rozsudek, na něhož v dovolání odkázali žalovaní/, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že ke dni 21. března 2003 dluží žalovaní na nájemném částku 92.696,- Kč, z toho za rok 2000 jde o částku 20.501,- Kč, za rok 2001 o částku 34.991,- Kč a za rok 2002 o částku 37.204,- Kč, že nezaplatili nájemné ani za měsíce listopad a prosinec 2002, že ve věci sp. zn. 16 C 358/99 Okresního soudu Plzeň-město podal žalobce proti žalovaným žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, že řízení v této věci bylo zastaveno poté, co žalobce po zaplacení dlužného nájemného vzal žalobu zpět, že žalovaným vznikly dluhy v souvislosti s dřívější podnikatelskou činností, že žalovaná je od roku 2000 v zaměstnaneckém poměru s čistým měsíčním příjmem v částce 12.500,- Kč, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 13.500,- Kč, že žalovaný platí výživné na děti z prvního manželství v částce 3.000,- Kč měsíčně, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaní uhradili dluh na nájemném, pro který jim byla dána výpověď z nájmu bytu, a že na poplatcích z prodlení dosud dluží částku asi 120.000,- Kč. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od uvedené judikatury.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu