ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.826.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 826/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) V. P., B) V. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 121/2001, k dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, čj. 22 Co 351/2002-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 1.025,- Kč k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2002, č.j. 22 Co 351/2002-64, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.4.2002, č.j. 10 C 121/2001-44, jímž tento soud zamítl žalobu se žádostí, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím v domě čp. 1394 v P. do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně vycházel ze správných a postačujících skutkových zjištění, které správně právně posoudil.
Dále odvolací soud uvedl, že ze skutkových okolností vyplynulo, že žalovaný nájemní smlouvy uzavíral opakovaně v souvislosti se zvýšením nájemného a v omylu, že změna se týká jen zvýšení nájemného a nikoliv délky nájmu. Žalobci o jeho omylu věděli, o čemž svědčí především výpověď B. P., podle níž žalobci i při předložení smluv na dobu určitou nejprve čekali, zda si změny délky nájmu nájemníci všimnou či nikoliv a pokud ano, předložili k podpisu novou smlouvu na dobu neurčitou. Žalovaný taktéž nedal žalobcům nikterak najevo, že chce nájem ukončit, popř. že má možnost jiného bydlení.
Odvolací soud s ohledem na uvedené rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 4.2.2003 napadli žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že předkládali návrhy nájemních smluv uzavíraných na dobu určitou za tím účelem, aby nájemci v rámci nesociačního procesu buď návrh akceptovali nebo odmítli. Ze strany žalobců nemohlo jít a ani nešlo o lstivé jednání, ale o dodržení postupu při uzavírání smlouvy dle ust. §43a a násl. obč. zákoníku.
Dovolatelé dále uvedli, že nájemní smlouvy byly mezi nimi a žalovaným uzavírány opakovaně v souvislosti se změnou výše základního nájemného a tímto okamžikem byla jednoznačně ve smlouvě vymezena i doba trvání nájmu. První návrh nájemní smlouvy z roku 1997 byl žalovanému předložen po více než pěti letech trvání právního vztahu nájmu a žalovaný měl při uzavírání nájemní smlouvy v roce 1997 a dalších smluv z roku 1998 a 1999, v nichž byla doba trvání nájmu jednoznačně formulována, dostatečný prostor pro vyjádření. S ohledem na to, že žalovaný je obchodník zběhlý v uzavírání smluv, se dovolatelé nemohou ztotožnit s názorem soudů obou stupňů, že žalovaný při uzavírání nájemních smluv jednal v tzv. podstatném omylu o době trvání nájmu, který měl být žalobcům znám nebo který žalobci vyvolali. Žalobcům bylo známo, že v nájemní smlouvě je navrhován nájem na dobu určitou, proto však ještě nelze uzavřít, že žalovaný jednal v omylu ohledně trvání nájmu a že žalobci omyl vyvolali nebo o něm věděli či museli vědět. Nebylo povinností žalobců vysvětlovat žalovanému jednotlivá ustanovení návrhu smlouvy a ani žalovaný nevznesl žádný požadavek v tomto směru.
Podle dovolatelů je právní úkon podle §49a obč. zákoníku neplatný tehdy, učinila-li jej jednající osoba v omylu o skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Žalobci nevěděli a ani nemohli předpokládat existenci omylu, pokud jde o dobu nájmu, na straně žalovaného. Předmětná nájemní smlouva uzavřená na dobu určitou nemůže být proto posouzena jako neplatná a rozhodnutí odvolacího soudu řeší tuto otázku v rozporu s hmotným právem, čímž žalobci odůvodňují přípustnost dovolání.
Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a v návaznosti na to i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši celkem 8.800,- Kč.
V podání ze dne 7.3.2000 se k dovolání vyjádřil žalovaný a ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání není nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy neřešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobci dále ze svých úvah vypouštějí podstatná skutková zjištění, a to, že mezi účastníky byla dne 30.9.1991 uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou a dne 1.7.1997, 1.7.1998 a 1.7.1999 byla uzavřena stejná nájemní smlouva na dobu určitou – do dalšího zvýšení, popř. změny základního nájemného v důsledku změny cenových předpisů. Žalovaný je toho názoru, že nájemní smlouvy z let 1997-1999 jsou neplatné jak podle ust. §37 obč. zákoníku, neboť jeho vůlí nebylo změnit dobu nájmu z doby neurčité na dobu určitou, tak i podle ust. §39 obč. zákoníku, neboť jednání žalobců směřovalo k obcházení zákona, protože nájmy na dobu neurčitou je možno zrušit jen výpovědí z konkrétních důvodů vypočtených v zákoně.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolání žalobců bylo jako nepřípustné odmítnuto nebo zamítnuto, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a aby žalobci byli uznáni povinnými uhradit mu náklady dovolacího řízení ve výši celkem 4.100,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť jenom tehdy, je-li dovolání přípustné, lze přezkoumávat takto napadené rozhodnutí, a to z hlediska uplatněných a způsobilých dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatelé ohledně přípustnosti dovolání odkazují na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání mj. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle výše uvedeného ustanovení může být dána jen tehdy, jde-li o posouzení právních otázek, a to takových, které mají zásadní právní význam. V tomto případě pak způsobilým dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a nikoliv již např. nesprávnosti skutkových zjištění [ §241a odst. 3 o.s.ř.].
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jsou proto rozhodující ty právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení dovolatel napadá.
V projednávaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé, ačkoliv odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, a to zejména závěr tohoto soudu, že žalovaný při uzavírání nájemních smluv byl v podstatném omylu, pokud jde o dobu trvání nájemního vztahu, který žalobci vyvolali nebo jim musel být znám, ve skutečnosti napadají skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, resp. způsob hodnocení důkazů, z nichž skutková zjištění vycházejí a teprve poté jejich právní posouzení. Dovolatelé totiž zpochybňují závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětných smluv z důvodu omylu, tedy jinak vyjádřeno zpochybňují zjištění, k čemu směřovala, popř. jaká byla vůle účastníků uzavírajících předmětné nájemní smlouvy, což je záležitost skutková, nikoliv právní.
Z dovolání je též zřejmé, že dovolatelé v této otázce ani nenamítají, že by odvolací soud použil nesprávnou právní normu, popř. že by právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil či aplikoval na zjištěný skutkový stav.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. tak, že dovolatelé jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 1.025,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 a 15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu