ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.854.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 854/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované I. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 18 C 171/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. září 2002, č.j. 12 Co 383/2002-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 4. 2002, č.j. 18 C 171/2001-64, uložil žalované vyklidit a vyklizený předat žalobci do pěti měsíců od právní moci rozsudku byt č. 26 nacházející se v sedmém nadzemním podlaží domu číslo orientační 14 v O., sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 9. 2002, č.j. 12 Co 383/2002-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu (v části týkající se bytové náhrady) napadl žalobce (zastoupen advokátem) dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Včasnost dovolání dovozuje z toho, že dovoláním napadený rozsudek obsahuje nesprávné poučení o počátku běhu dovolací lhůty, když v rozporu se zněním ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. uvádí, že lhůta počíná běžet ode dne právní moci rozsudku; dovolání je tak ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. podáno včas. V dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., na jehož základě vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního bytu, a zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při aplikaci uvedeného ustanovení vycházel. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání bylo podáno opožděně, obsáhle tuto námitku zdůvodnila a navrhla, aby bylo odmítnuto. Pro případ, že by dovolání bylo shledáno včasným, žalovaná vznášela argumenty ve prospěch závěru odvolacího soudu o podmíněnosti její vyklizovací povinnosti zajištěním náhradního bytu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je opožděné.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupně. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.). Podle §240 odst. 3 věty první o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Věta druhá uvedeného ustanovení pak stanoví, že neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Z uvedeného vyplývá, že zákonná lhůta k podání dovolání je dvouměsíční a pro počátek jejího běhu je rozhodující den doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Touto dvouměsíční lhůtou není účastník vázán tehdy, byl-li odvolacím soudem nesprávně poučen o zákonné lhůtě a dovolání v takto stanovené lhůtě podané je třeba pokládat za včasné (§240 odst. 3 věta první o.s.ř.). Uvedené ustanovení míří na případ, kdy účastník byl poučen o delší než zákonné lhůtě, neboť byl-li soudem poučen o kratší než zákonné lhůtě, je dovolání podané v zákonné lhůtě (byť později, než vyplývá z poučení soudu), podáno včas. Případy, kdy lze podat dovolání ve čtyřměsíční lhůtě pak taxativně stanoví ustanovení §240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.
V projednávané věci obsahoval rozsudek odvolacího soudu poučení o dovolání, v němž bylo uvedeno, že: „Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v ČR prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci, a to ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku.“
Jak vyplývá z obsahu spisu (srov. dodejky na č.l. 87) rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalované dne 19. 12. 2002 a právnímu zástupci žalobce dne 20. 12. 2002; posléze uvedeného dne tak nabyl právní moci. Dovolání bylo podáno osobně u Okresního soudu v Olomouci dne 24. 2. 2003. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by odvolacím soudem bylo vydáno opravné usnesení.
Jestliže rozsudek odvolacího soudu obsahoval poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání, o soudu, u něhož se podává, jakož i poučení, že je proti němu dovolání přípustné, nemůže jít v dané věci o případ upravený v §240 odst. 3 větě druhé o.s.ř.
Včasnost dovolání však nelze opřít ani o ustanovení §240 odst. 3 věty první o.s.ř., neboť nejde o případ, kdy by bylo podáno dovolání po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty proto, že se účastník (žalobce) řídil nesprávným poučením soudu. Dovolání totiž nebylo podáno ani v zákonné dvouměsíční lhůtě počítané od doručení rozsudku odvolacího soudu (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), ani ve lhůtě, počítané od právní moci rozsudku odvolacího soudu, obsažené v poučení odvolacího soudu (která by skončila dne 20. 2. 2003 - čtvrtek), ale až dne 24. 2. 2003. Okolnost, že v dané věci spadá datum doručení rozsudku odvolacího soudu právnímu zástupci dovolatele vjedno s datem právní moci rozsudku odvolacího soudu není z hlediska posouzení včasnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako opožděné podle §243b odst. 5 a §218a o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu