ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.855.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 855/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr., Ing. Jana Huška, a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra v prácí věci žalobkyně H. K., zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. P., 2) D. P., oba právně zastoupeni advokátem, o vyklizení části nemovitosti, vedené pod sp. zn. 10 C 181/2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6, k dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2002, č.j. 19 Co 341/2002-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 1025,- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.10.2002, č.j. 19 Co 341/2002-50 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.3.2002, č.j. 10 C 181/2001-28, jímž tento soud žalovaným 1) s 2) uložil povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobkyni část rodinného domu čp. 553 v P., sestávající z hostinského pokoje, pokoje, ložnice, koupelny a části haly oddělené provizorní příčkou a nacházející se v 1. patře uvedeného domu, do 15. dnů od právní moci rozsudku, a povinnost žalobkyni uhradit náklady řízení před soudem prvního stupně; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že při definici pojmu „byt“, za situace, kdy žádný předpis platnou definici neobsahuje, lze vyjít z ust. §3 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb., o technických požadavcích na výstavbu, která mj. provádí zák. č. 50/1976 Sb., stavební zákon. Bytem se rozumí soubor místností, popř. jednotlivá obytná místnost, která svým stavebně-technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Určení užívání dokončené stavby, která vyžadovala stavební povolení, je provedeno kolaudačním rozhodnutím, což vyplývá z ust. §76 odst. 1 a §85 odst. 1 stavebního zákona. Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zákoníku je účelové určení místností, které tvoří byt, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím. Existence kolaudačního rozhodnutí je tedy předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byt.
Dále odvolací soud v rozsudku uvedl, že dům, v němž jsou sporné místnosti, je podle povolení užívání stavby od 4.2.1929 užíván jako rodinný domek o jedné bytové jednotce a jiný kolaudační stav nebyl prokázán.
Pokud by se nedochoval doklad vydaný formou správního rozhodnutí, který by druh objektu charakterizoval, bylo by nutné vycházet z ust. §104 odst. 1, 1. věta stavebního zákona, tj. že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně-technickým uspořádáním vybavena. V daném případě se však o takový případ nejedná. Odvolací soud proto v rozsudku dospěl k závěru, že prostory užívané žalovanými 1) a 2) nemohou být z občanskoprávního hlediska bytem, a tím nemohlo dojít ani k přechodu tvrzeného práva nájmu z V. P. na 1) žalovaného.
Dále odvolací soud uvedl, že nejsou důvodné argumenty žalovaných 1) a 2) o jejich dobré víře o tom, že užívají předmětné prostory, k nimž se váže právo nájmu. Již v řízení ve věci sp. zn. 18 C 191/98 žalobkyně tvrdila, že místnosti užívané V. P. nejsou bytem, a dala najevo, že nesouhlasí s tím, aby po něm užíval místnosti někdo jiný. Odepření výkonu práva podle ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku by podle odvolacího soudu přicházelo úvahu jen u Vladimíra Patery, a to s ohledem na okolnosti, za jakých mu byly místnosti označené jako byt přiděleny, délku jejich užívání, jeho vysoký věk, zdravotní stav apod.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud pokládal rozsudek soudu prvního stupně za správný, rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 17.2.2003 napadli žalovaní 1) a 2) výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Přípustnost dovolání žalovaní 1) a 2) dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívají, že otázkou definice bytu z hlediska ochrany práv osob užívajících k bydlení prostory jako byt nezkolaudované se dovolací soud ve svém rozhodování dosud nezabýval, a proto má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaní 1) a 2) zejména uvedli, že předmětnou část nemovitosti od roku 2000 užívali v dobré víře jako byt, a to na základě přechodu práva nájmu bytu dle ust. §706 obč. zákoníku po úmrtí dědečka 1) žalovaného, který předmětné místnosti užíval jako byt od roku 1957 na základě rozhodnutí o přidělení těchto prostor jako byt. Žalovaní 1) a 2) jsou přesvědčeni, že neexistence kolaudace určitých prostor, které jsou po dlouhou dobu jako byt užívány, nemůže ovlivnit postavení uživatelů a odepřít jim veškerou ochranu. Formální aplikaci práva provedenou soudy obou stupňů, podle níž nemohlo dojít k přechodu práva nájmu prostor užívaných jako byt, neboť jejich předchozí uživatel /dědeček 1) žalovaného/ užíval tyto prostory (z důvodu chybějící kolaudace) bez právního důvodu, považují žalovaní 1) a 2) za nesprávnou.
Dovolatelé za klíčovou označili otázku, zda mohou být bytem prostory, které nikdy jako byt nebyly zkolaudovány, popř. zda osoby užívající místnosti mající charakter bytu požívají stejné právní ochrany jako nájemce bytu. Domnívají se, že je nezbytné pojem „byt“ interpretovat s přihlédnutím k jeho faktickému stavu a způsobu užívání. Předmětné prostory splňují požadavky na to, aby mohly být užívány jako byt. Je zcela namístě aplikovat ust. §706 obč. zákoníku, neboť podmínky pro přechod práva nájmu byly splněny. Pokud by předpokladem nabytí práva nájmu byla existence kolaudačního rozhodnutí, jsou dovolatelé toho názoru, že by byli zkráceni na svých právech v důsledku pochybení žalobkyně a všech předešlých majitelů předmětného domu a tato skutečnost jim nemůže být přičtena k tíži. V této souvislosti dovolatelé poukázali i na již zrušený zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož osoby, kterým byl k bydlení přidělen jiný prostor než byt, požívaly stejné ochrany jako nájemce bytu.
Pokud by byl přijat názor, že právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo na žalované, mají dovolatelé zato, že soud pochybil, protože jim nepřiznal právo na bytovou náhradu a odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 23.4.2003 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření zejména uvedla, že původní uživatel užívá část předmětné nemovitosti, která podle kolaudačního rozhodnutí nebyla samostatným bytem. Protože v řízení nebyla prokázána existence samostatného bytu, nezabýval se již soud dalšími okolnostmi přechodu práva nájmu tohoto bytu.
Žalobkyně ve vyjádření dále uvedla, že žalovaní věděli, že mohou bydlet v předmětné nemovitosti jen po dobu, kdy ji užíval původní uživatel V. P., a že tato část nemovitosti není bytem. Dobrá víra přicházela v úvahu u V. P., což bylo mj. zohledněno v předcházejícím řízení, kdy byla žaloba směřující proti němu zamítnuta.
Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že předmětné prostory jsou bytem, žalobkyně z opatrnosti namítá, že žalovaní nesplňovali podmínky přechodu nájmu bytu dle ust. §706 obč. zákoníku, neboť 1) žalovaný ze spekulativních důvodů převedl členská práva k družstevnímu bytu, ve kterém bydlí a bydlel, nejdříve na svoji nynější manželku a ta pak na další příbuznou 1) žalovaného. Žalovaní část předmětné nemovitosti vyklidili a odevzdali žalobkyni a rovněž dluží značnou částku na náhradě za užívání předmětné části nemovitosti.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. dovolání zamítl.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaných podle ust. §240 odst. 1,
§241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak to uvedli dovolatelé v dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného mj. vyplývá, že dovolacím důvodem může být jen skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./ a nelze proto vytýkat např. nesprávnosti skutkových zjištění /§241a odst. 3 o.s.ř./.
V posuzovaném případě dovolatelé otázku zásadního právního významu vymezili v dovolání tak, zda „mohou být bytem prostory, které nikdy jako byt nebyly zkolaudovány, popřípadě zda osoby užívající místnosti mající charakter bytu požívají stejné právní ochrany jako nájemce bytu“.
Dovolací soud z takto vymezené otázky (tj. nejprve z toho, zda mohou být bytem prostory, které nebyly jako byt zkolaudovány) vychází. V souladu s ustálenou judikaturou zastává názor, že pro posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebněprávními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.).
V návaznosti na to je vymezován pojem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů podle ust. §118 odst. 2 obč. zákoníku tak, že se zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že určité místnosti (místnost) jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Bytem je tedy soubor místností, popř. i jednotlivá místnost, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu (kolaudačním rozhodnutím) určeny k trvalému bydlení.
Z uvedeného je zřejmé, že místnosti, které nebyly zkolaudovány jako byt, nemohou být bytem ve smyslu ust. §118 odst. 3 obč. zákoníku. Dále je zřejmé, že tato otázka byla již dovolacím soudem vyřešena, a proto ji nelze ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř. považovat za zásadně právně významnou a dovozovat přípustnost dovolání.
Pokud jde o druhou část vymezení právní otázky, tj. zda osoby užívající místnosti mající charakter bytu požívají stejné právní ochrany jako nájemce bytu, je nutné nejprve uvést, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí touto právní otázkou nezabýval a na jejím řešení není jeho rozhodnutí postaveno. Z toho vyplývá, že ani k této otázce není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť nutnou podmínkou je, aby se mj. jednalo o takovou právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé postaveno.
Dovolatelé v dovolání výslovně napadli všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. i výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tento výrok je svojí povahou usnesením a proti usnesení je dovolání přípustné v případech uvedených v ust. §238 až 239 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že v těchto ustanoveních není založena přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, je i v této části dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuti podle ust. §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 1025,- Kč /§7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15, §14 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkon rozhodnutí.
V Brně 25. května 2004
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu