ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.95.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 95/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované E. G., zastoupené advokátem, o vyklizení a odevzdání přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 119/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č.j. 22 Co 474/2002-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované vyklidit a odevzdat žalobkyni do 6 měsíců od právní moci rozsudku „přístřeší o kuchyňském koutu a 2 pokojích, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 402 v P.“ (dále „předmětné přístřeší“ nebo „přístřeší“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č.j. 22 Co 474/2002-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) poskytla opakovaně (od roku 1995) žalované „přístřeší“ v bytě I. kategorie, v 5. podlaží předmětného domu (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) na dobu určitou (jednoho roku), že naposledy tak učinila smlouvou ze dne 10. 5. 2000, která byla sjednána na dobu do 31. 5. 2001 a že žalovaná v této lhůtě byt nevyklidila. Odvolací soud ze ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy uzavírané mezi účastnicemi (byť označené jako smlouvy nepojmenované podle §51 obč.zák.) jsou smlouvami o nájmu bytu na dobu určitou, neboť splňují všechny náležitosti stanovené v §686 odst. 1 obč.zák., a že nájemní vztah žalované skončil podle §710 odst. 2 obč.zák. uplynutím sjednané doby. Protože k obnovení nájmu podle §676 odst. 2 obč.zák. nedošlo, neboť žalobkyně podala včas (v třicetidenní lhůtě) žalobu na vyklizení, užívá žalovaná byt bez právního důvodu. Na základě toho soudy dovodily, že žaloba je opodstatněná; povinnost žalované k vyklizení bytu nevázaly na zajištění bytové náhrady s poukazem na to, že ze zákona takovéto právo pro žalobkyni nevyplývá. Neshledaly ani důvody pro to, aby vyklizovací povinnost žalované byla podmíněna zajištěním bytové náhrady na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., tj. že výkon práva žalobkyně domáhat se okamžitého vyklizení bytu by byl v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti soudy poukázaly na to, že žalobkyně dobrovolně po řadu let poskytovala žalované přístřeší k řešení její bytové situace a že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby tak činila i nadále, za situace, kdy žalovaná v mezidobí prodala svoji ideální polovinu domu čp. 6 v D. P. za částku 950.000,-Kč, aniž by ji použila na uspokojení své bytové potřeby; námitky žalované, že je samoživitelka a že získanou částku potřebuje na léčbu svého nemocného syna, neshledaly relevantními. Jako důvod pro přiznání bytové náhrady žalované neshledaly soudy ani okolnost, že v předmětném bytě bydlí spolu s ní a s jejím synem i její matka, která nemůže z důvodu závad užívat svůj byt, situovaný v domě, který rodina žalované prodala jeho současné majitelce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání v němž uvedla, že jej podává „podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že „spočívá, resp. mělo spočívat na posouzení, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy či nikoliv“. Uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a proto je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem; úvaha, na níž spočívá závěr o tom, že nejsou dány důvody postupu podle §3 odst. 1 obč.zák. (uvádí se dále v dovolání) je úvahou nesprávnou, přičemž okolnosti, jež mohou být pro posouzení věci významné, byly ponechány stranou. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že neshledal právně relevantními okolnosti, na které poukazovala, a namítá, že od počátku navrhovala zamítnutí žaloby podle §3 odst. 1 obč.zák. pro rozpor s dobrými mravy. Odvolává se na „konstatní judikaturu“, která připouští výjimečné zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy; poukazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 69/96, a na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, poř. číslo 36 a namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) nepřihlédl k tomu, že žalovaná neměla a nemá jinou možnost bydlení, že nemovitost čp. 6 v D. P. byla neobyvatelná, což bylo důvodem jejího prodeje, a že nepřihlédl ani k tomu, zda vyklizení předmětného bytu přineslo vlastníkovi odpovídající prospěch, když má ve svém vlastnictví řadu dalších bytů a daný byt nevyužívá pro sebe. Dále žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že dne 25. 11. 2002 jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jejího právního zástupce, ačkoliv včas požádala o odročení jednání; tím jí odňal možnost jednat před soudem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že žalovaná „účelově operuje s dobrými mravy“ ve svůj prospěch, poukázala na to, že užívala předmětný byt, který jí byl poskytnut jako přístřeší, aniž by žalobkyni informovala, že vlastní nemovitosti v D. P. (vedle domu čp. 6, který již prodala, jí nadále patří dům čp. 366) a že odmítá poskytnout součinnost k provedení oprav v bytě užívaném její matkou. Namítla, že ačkoliv žalovaná má prostředky na to, aby si zajistila vlastní bydlení, užívá předmětný byt na úkor těch, kterým by ho jinak žalobkyně mohla poskytnout; navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda výkon práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalované je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, a dovozuje, že žaloba měla být na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2001, pod pořadovým číslem 133, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, a ze dne 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003) a nevidí důvodu odchýlit se od něho ani v projednávané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že pro otázku, zda lze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, nelze shledat napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Pokud pak dovolatelka namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil okolnosti, které mohly být podle jejího názoru významné, je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3). Dovolací soud se rovněž tak nemohl zabývat námitkou vady řízení (míněno zřejmě vady uvedené v §229 odst. 3 o.s.ř.), neboť k takovéto vadě, jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Nelze tedy než učinit závěr, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu