ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.957.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 957/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) akad. soch. A. K. a B) MUDr. J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. L. H. a 2) J. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 222/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 20 Co 371/2003-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, č.j. 20 Co 674/99-46, změnil rozsudek ze dne 6. 10. 1999, č.j. 24 C 19/98-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt označený č. 3 sestávající ze dvou místností, předsíně, koupelny, WC, nacházející se v přízemí domu č.p. 663 v P., P. 8“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl. Rozsudkem ze dne 26. 7. 2001, č.j. 26 Cdo 1822/2000-57, Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobců označené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č.j. 24 C 222/2001-86, zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č.j. 20 Co 371/2003-115, rozsudek soud prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), že A. Z., předchozí výlučná vlastnice domu udělila dne 11. 2. 1992 plnou moc JUDr. J. K., jejímž obsahem bylo i zmocnění k uzavírání nájemních smluv k bytům v domě se nacházejícím, že následujícími dodatky (ze dne 30. 3. 1992 a ze dne 13. 10. 1995) k této plné moci bylo oprávnění zmocněnce omezeno tím, že zmocnitelka si vyhradila právo vydání předběžného souhlasu s obsazením bytu novým nájemníkem a potvrzení výše nájemného, že dalším dodatkem ze dne 25. 11. 1996 si vyhradila právo jednat společně se zmocněncem před uzavřením nové nájemní smlouvy a že dne 18. 7. 1997 uzavřel JUDr. K. se žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) bez předchozí součinnosti se zmocnitelkou, resp. bez jejího předchozího souhlasu. Dále soudy vzaly - z dopisu A. Z. ze dne 4. 8. 1997 - za prokázáno, že jmenovaná již v den sepsání dopisu o uzavření předmětné nájemní smlouvy věděla, avšak nevyjádřila v něm nesouhlas s jejím uzavřením, že výzvu k vyklizení bytu žalovanými, odůvodněnou neplatností nájemní smlouvy z důvodu překročení zmocnění zmocnitelem, učinila prostřednictvím své zástupkyně až dopisem ze dne 3. 11. 1997 a že před uvedeným datem (v září 1997) zpochybnila prostřednictvím první žalobkyně platnost nájemní smlouvy námitkou, že jejím předmětem není byt, ale nebytové prostory.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že i když JUDr. K. při uzavírání předmětné nájemní smlouvy nerespektoval omezení vyplývající z plné moci ve znění jejích dodatků, udělené mu A. Z. a překročil rozsah zmocnění, nemá tato skutečnost vliv na platnost nájemní smlouvy, neboť jmenovaná bez zbytečného odkladu neoznámila žalovaným svůj nesouhlas s tímto úkonem; ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 obč.zák. nastala proto nevyvratitelná právní domněnka konvalidace úkonu zmocněnce. Protože předmětná nájemní smlouva obsahovala všechny podstatné náležitosti tohoto úkonu, vznikl na jejím základě mezi právní předchůdkyní žalobců a žalovanými platný nájemní vztah na dobu neurčitou. Na tom ničeho nemění případná neplatnost dodatku k nájemní smlouvě, v němž jako pronajímatel vystupoval sám JUDr. K., neboť tento dodatek neupravoval žádnou z podstatných náležitostí nájemní smlouvy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by místnosti, z nichž se předmětný byt sestává, měly charakter nebytových prostor. Vycházel ze zjištění, že ve stavebním plánu z roku 1938 jsou sice vedeny jako kanceláře, ale vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí se nedochovalo, že jde o místnosti vybavené jako byt, které byly jako takové dlouhodobě (s výjimkou let 1992 až 1997) užívány, a že příslušným orgánem nebyl v roce 1992 dán souhlas k jejich vynětí z bytového fondu, je třeba za použití ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona vycházet z toho, že jde o byt. Odvolací soud uzavřel, že na platnost předmětné nájemní smlouvy neměla vliv ani okolnost, že žalovaní při jejím uzavření zaplatili JUDr. K. tzv. „všimné“ ve výši 300.000,- Kč (jak to odpovídalo běžnému postupu při uzavírání nových nájemních smluv), resp. zda a jak byla tato částka vyrovnána, ani okolnost, že nájemné bylo dohodnuto ve výši 800,-Kč měsíčně; v této souvislosti uvedl, že ujednání o výši nájemného nečiní smlouvu podle §39 obč.zák. neplatnou, neboť žádný právní předpis neomezuje dolní hranici nájemného a navíc smlouva počítala s tím, že žalovaní na svoje náklady byt renovují, což také učinili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání dle „ust. §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. a dle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.“. Vyslovují přesvědčení, že otázka „platnosti plných mocí a platnosti nájemní smlouvy, včetně platnosti dodatku č. 1 nájemní smlouvy, jsou otázkou zásadního právního významu, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu rozřešena a která byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s hmotným právem“. Dovolatelé mají rovněž zato, že odvolací soud (soud prvního stupně) nezjistil řádně skutkový stav věci, že jej nesprávně právně posoudil, že neprovedl důkazy navrhované žalobci (dodatečný výslech žalobkyně A/ a svědka JUDr. K. ani důkaz spisem sp.zn. 24 C 39/2000) a nehodnotil věrohodnost výpovědí žalovaných. Uvádějí, že „při řádném posouzení příslušných dokladů nelze přistoupit na stanovisko, že z plné moci ze dne 13. 10. 1995 mohli žalovaní vyvodit, že svědek K. je oprávněn jim pronajmout prostory označované v současné době jako byt č. 3“, že tato plná moc neumožňovala jmenovanému uzavírat jakékoliv nájemní smlouvy na tyto prostory a dovozují, že žalovaným bylo při uzavírání předmětné nájemní smlouvy známo, že JUDr. K. jednal nad rámec plné moci. Dle názoru dovolatelů se soud nevyrovnal s otázkou neplatnosti nájemní smlouvy z hlediska §39 obč.zák., přičemž poukazují na to, že sjednané nájemné ve výši 800,-Kč neodpovídá běžnému nájemnému v dané lokalitě a na to, že jednání žalovaných je v rozporu se zákonem, pokud poskytli JUDr. K. bez vědomí zmocněnkyně částku 300.000,-Kč za účelem uzavření smlouvy, která byla pro ni nevýhodná. I v případě, že by nájemní smlouva byla uzavřena platně (uvádí se v dovolání), je nutno z předložených důkazů dovodit, že byla odmítnuta žalobkyní A) v zastoupení její matky A. Z. již dne 5. 9. 1997. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval „platností či neplatností dodatku č. 1 k nájemní smlouvě“, který podepsal pouze JUDr. K., jakož i nesprávnost jeho závěru učiněného na základě dopisu A. Z. ze dne 4. 8. 1997, že jmenovaná věděla o existenci předmětné nájemní smlouvy již uvedeného dne; dovozují přitom, že žalobkyně A) resp. její matka se mohly o uzavření předmětné nájemní smlouvy dozvědět až 1. 9. 1997 a že „odstoupení z 5. 9. 1997 bylo zcela neodkladné“. Dovolatelé mají rovněž zato, že se odvolací soud nevyrovnal s „otázkou charakteru prostor, které jsou předmětem sporu, neboť špatně právně posoudil skutečnosti týkající se charakteru těchto prostor a důkazy do spisu založené posoudil v rozporu s jejich vypovídací hodnotou“.Vyslovují přesvědčení, že „doklady založené do spisu jasně prokazují, že předmětné prostory byly zkolaudovány v roce 1938 jako prostory nebytové“, přičemž poukazují na plán předmětné nemovitosti, opatřený razítkem Magistrátu m. P. ze dne 27. 8. 1938, kde jsou předmětné prostory vyznačeny jako prostory nebytové a podle něhož proběhla kolaudace dne 15. 10. 1938. Byly-li předmětné prostory zkolaudovány jako nebytové prostory (uvádí se v dovolání), nemůže na tomto jejich charakteru nic změnit to, že byly po vyvlastnění užívány jako byt; proto ohledně nich nemohla být platně uzavřena předmětná nájemní smlouva. Závěrem dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a namítli, že dovolání není v dané věci přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Vyvraceli námitky dovolatelů zpochybňující platnost předmětné nájemní smlouvy a charakter pronajatých prostor jako bytu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná; jak již bylo uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, byly jak v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, tak i jej měnící rozsudek odvolacího soudu zrušeny rozsudkem dovolacího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž byl vydán v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, který byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji taktéž (dle obsahu dovolání) opírají dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelé tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné nájemní smlouvy námitkami, že žalovaným bylo při uzavírání nájemní smlouvy známo, že JUDr. K. jednal nad rámec plné moci, dané mu A. Z., že jmenovaná se o uzavření nájemní smlouvy dozvěděla až 1. 9. 1997 (nikoliv 4. 8. 1997 jak vzal za prokázáno odvolací soud) a svůj nesouhlas s ní odůvodněný překročením plné moci JUDr. K. projevila již dne 5. 9. 1997 (nikoliv 3. 11. 1997 jak dovodil odvolací soud), nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka neplatnosti předmětné nájemní smlouvy podle §39 obč.zák. Právní názor odvolacího soudu, že dolní hranice nájemného z bytu není právními předpisy limitována, odpovídá ustálené soudní praxi, neboť - v době uzavření nájemní smlouvy dosud existující - cenová regulace nájemného z bytu se týkala toliko maximální, nikoliv minimální výše nájemného. Námitku, že dohodnutá výše nájemného byla pro právní předchůdkyni žalobců nevýhodná, není možno shledat opodstatněnou, neboť tato měla možnost za podmínek stanovených v §33 odst. 1 obč.zák. projevit s nájemní smlouvou nesouhlas. Nelze-li (jak bylo uvedeno výše) zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, nelze ani z tvrzení předkládaných v dovolání dovozovat, že žalovaní (JUDr. K.) jednali při uzavření nájemní smlouvy se záměrem porušit zákon.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka charakteru prostor, jejichž vyklizení je předmětem řízení v dané věci, neboť i v tomto směru dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů a oproti odvolacímu soudu dovozují z předložených důkazů existenci kolaudačního rozhodnutí, jímž měly být v roce 1938 tyto prostory kolaudovány jako prostory nebytové.
Pokud pak dovolatelé formálně namítají existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu