ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.964.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 964/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 174/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č. j. 17 Co 499/2002-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 26 C 174/2001-51, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 11 sestávajícímu se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve třetím patře domu č. p. 275, v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný se stal dne 29. května 1953 členem Obecně prospěšného okresního bytového družstva v P. (později Lidového bytového družstva P.), které bylo vlastníkem předmětného domu, že dne 30. listopadu 1955 uzavřel s tímto bytovým družstvem nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že účastníci uzavřeli manželství dne 15. ledna 1976, že poté spolu žili v předmětném bytě, že v roce 1982 (v době, kdy dcera B. začala navštěvovat základní školu) se žalobkyně odstěhovala s oběma nezletilými dcerami do bytu své matky, v němž žije do současné doby, že zde hospodařila společně se svými dcerami a matkou, že žalovaný tam (s žalobkyní) neodešel, že od stejné doby (od roku 1982) však žil převážně na své chalupě, nejprve v R. a od roku 1986 v B., a v předmětném bytě pobýval pouze příležitostně a že žalobkyně s oběma dcerami trávila na této chalupě některé víkendy o letní dovolené zhruba do poloviny devadesátých let se stále menší intenzitou. Poté zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. září 1998, č. j. 12 C 48/96-52, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1999, č. j. 17 Co 67/99-68, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno. Dále rovněž zjistil, že dne 1. června 1993 se konala ustavující schůze Bytového družstva, na níž bylo toto bytové družstvo založeno, že toto bytové družstvo bylo zapsáno do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze dne 5. prosince 1995, že Bytové družstvo je vlastníkem předmětného domu, že členy tohoto bytového družstva se stali oba účastníci a že dne 23. června 1993 se konalo shromáždění delegátů Lidového bytového družstva P., které přijalo usnesení o zrušení tohoto družstva bez likvidace rozdělením na nově vzniklá družstva. Nakonec také zjistil, že dne 2. července 2001 uzavřel žalovaný jako převodce a jeho synovec Ing. J. D. jako nabyvatel smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a že tuto skutečnost žalovaný oznámil Bytovému družstvu dne 4. července 2001. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve smyslu §387 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, se žalovaný stal nájemcem předmětného bytu, že jeho nájemní právo k bytu se účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. dnem 1. dubna 1964, změnilo na jeho právo osobního užívání bytu a že na předmětný byt jako byt lidového bytového družstva se od stejné doby vztahovala tehdejší právní úprava bytů z tzv. státní (komunální) výstavby. Poté rovněž dovodil, že uzavřením manželství (dnem 15. ledna 1976) vzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manžely, že toto právo zaniklo (ve smyslu §180 odst. 1 a §181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „občanský zákoník“) v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 1982, že výlučným uživatelem bytu se tehdy stal žalovaný, že právo osobního užívání bytu svědčící žalovanému se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na jeho právo nájmu bytu a že výlučným nájemcem bytu byl i v době, kdy k předmětnému domu nabylo vlastnické právo Bytové družstvo (kdy se předmětný byt stal bytem družstevním), a také v době, kdy členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu převedl na svého synovce. Poté uzavřel, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu (družstevního) bytu manžely, a proto nelze ani rozhodnout o jeho zrušení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. září 2002, č. j. 51 Co 318/2002-78, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí založil. Jde-li o závěr týkající zániku práva společného užívání bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní, odvolací soud dále dovodil, že na trvalost úmyslu žalobkyně opustit společnou domácnost se žalovaným lze usoudit i z toho, že „po celou dobu uplynulých dvaceti let neprojevila jakýkoli zájem o návrat do bytu, ukončení spotřebního společenství s matkou a obnovení společné domácnosti se žalovaným“, dále také z toho, že v řízení o rozvod manželství uvedla, že „si na byt nedělá žádné nároky“, a v neposlední řadě i z toho, že od počátku osmdesátých let se nijak nepodílela „na úhradě plateb za tento byt“ a že ani žalovaný jí „nepřispíval žádnou pravidelnou částkou na hospodaření“. Podle odvolacího soudu nelze v této souvislosti ani přehlédnout, že žalobkyně po dobu následujících dvaceti let neprojevila zájem o věci, které údajně v bytě při odchodu zanechala, a že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, resp. jejich společného jmění, stejně došlo již ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání – s odkazem na Komentář k občanskému zákoníku vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, 7. vydání 2002 – namítla, že tam, kde manželství trvalo a manželé se podíleli na úhradě společných potřeb (nadále žili ve spotřebním společenství), nelze založení další domácnosti jedním z nich uznat za domácnost podle §115 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uvedla, že její domácnost s žalovaným měla – do poloviny devadesátých let – specifické rysy, a pokračovala, že zatímco žalovaný jako umělec (malíř obrazů) si vždy přál žít mimo P. a proto také bydlel na chalupě v R., později v B., a v předmětném bytě se zdržoval pouze zřídka, ona samotná pečovala o předmětný byt, o domácnost na chalupě (tam i s dětmi trávila všechny víkendy, prázdniny, svátky a dovolené), žalovanému ze „svých“ finančních prostředků (měla pravidelný příjem ze zaměstnání) vařila i prala a on platil platby související s předmětným bytem. Poté uvedla, že v době, kdy začaly dcery navštěvovat základní školu, bydlela s nimi od pondělí do pátku v bytě své matky. Namítla ovšem, že společnou domácnost se žalovaným nikdy neopustila (podle ustálené soudní praxe lze za trvalé opuštění společné domácnosti pokládat pouze jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit) a že to byl právě žalovaný, kdo odmítl její péči a svěřil se do péče své sestry V. D.; teprve tehdy – na základě rozhodnutí žalovaného – došlo podle názoru žalobkyně ke zrušení společné domácnosti účastníků. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítl, že minimálně od roku 1982 žalobkyně i s dětmi žila a dosud žije v bytě se svou matkou a že s ní vedla a vede společnou domácnost, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že právo společného užívání bytu manžely zaniklo ve smyslu §180 odst. 1 ve spojení s ustanovením §181 občanského zákoníku v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 1982. Správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 občanského zákoníku – nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely, a jednak o závěr, že ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platilo s použitím §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §177 občanského zákoníku (nyní §705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.
V posuzovaném případě vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 15. ledna 1976, že po uzavření manželství spolu žili v předmětném bytě, že v roce 1982 (v době, kdy dcera B. začala navštěvovat základní školu) se žalobkyně (bez žalovaného) odstěhovala s oběma nezletilými dcerami do bytu své matky, v němž žije do současné doby, že zde hospodařila společně se svými dcerami a matkou, že po celou dobu neprojevila zájem o návrat do předmětného bytu a o obnovení spotřebního společenství se žalovaným, že se nepodílela na platbách souvisejících s předmětným bytem a ani žalovaný jí nepřispíval pravidelnou částkou na hospodaření, že od roku 1982 žalovaný žil převážně na své chalupě, nejprve v R. a od roku 1986 v B., a v předmětném bytě pobýval pouze příležitostně a že žalobkyně s oběma dcerami trávila na chalupě žalovaného některé víkendy o letní dovolené zhruba do poloviny devadesátých let se stále menší intenzitou. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že v daném případě došlo k zániku práva společného užívání bytu manžely ve smyslu §181 odst. 1 ve spojení s ustanovením §181 občanského zákoníku trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně v roce 1982, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. dubna.2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu