ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.979.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 979/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. G., zast. advokátkou, proti žalované D. Š., o vyklizení bytu a uložení povinnosti jeho zpřístupnění a umožnění nerušeného užívání, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 229/99-117, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.10.2002, čj. 22 Co 38/2002-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.10.2002, čj. 22 Co 38/2002-130, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27.11.2001, čj. 8 C 229/99-117, v části výroku I., pokud jím žalobce doplnil žalobní petit tak, že žalovaná je povinna mu do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat klíče od bytu č. 8 v Ch., T. ul. 744, a ve výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, jinak rozsudek okresního soudu, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt č. 8 v Ch., T. ul. 744 a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, potvrdil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že dospěl k závěru, že žalobce jako jediný nájemce bytu č. 8 opustil v červnu 1996 tento byt s úmyslem se tam již nevrátit (§708 obč. zákoníku). V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobcem došlo k přechodu nájmu bytu na osoby, se kterými žalobce žil ve společné domácnosti (§706 odst. 1 obč. zákoníku). Těmito osobami jsou synové žalobce, nikoliv žalovaná, neboť žalobce a žalovaná uvedli, že od listopadu 1994 nevedli společnou domácnost ve smyslu ustanovení §115 obč. zákoníku, i když žalobce přispíval na nájemné, ale jinak hospodařili odděleně. Žalobce s ohledem na to, že nájem bytu přešel na syny, není věcně aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu. Proto okresní soud správně žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.).
Podle odvolacího soudu dále okresní soud nepochybil, když odmítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zpřístupnění bytu a umožnění jeho nerušeného užívání, pokud žalobce ani na výzvu soudu žalobní petit nedoplnil; teprve v odvolání opravil žalobní petit tak, že se domáhal po žalované vydání klíčů od sporného bytu, nebránění ve vstupu do bytu a umožnění jeho nerušeného užívání. V části žaloby, jíž se žalobce domáhal vydání klíčů je podle odvolacího soudu petit určitý, ve zbývající části je žaloba nezpůsobilá k projednání pro neurčitost, protože není specifikováno, jakou činnost má žalovaná vykonat, popř. se zdržet.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo popsáno shora.
Dovoláním ze dne 6.1.2003 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to v potvrzujícím výroku odvolacího soudu (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vyklizení bytu č. 8). Přípustnost dovolání je podle žalobce dána dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že byl jediným nájemcem podnikového bytu, který mu byl přidělen v roce 1981. Jediným nájemcem bytu zůstal i poté, kdy se pronajímatelem stalo město Ch.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že soud za trvalé opuštění domácnosti považoval opuštění bytu s ohledem na rozvodové řízení a zajištění pracovní příležitosti mimo dosah trvalého bydliště, s čímž nesouhlasí. Žalobce, jak o tom svědčil výslech jeho syna, do bytu jezdil, a to do doby než žalovaná vyměnila zámky a znemožnila mu přístup do bytu.
Podle dovolatele soud nesprávně posoudil i podmínku přechodu nájmu bytu na syny žalobce, neboť mladší syn byl po rozvodu manželství svěřen do výchovy a výživy matky (žalované), a proto nemohl se žalobcem vést společnou domácnost.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání a zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak to vyplývá ze spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání žalobce nejprve podle ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byla-li dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. V dovolání byl dovolatelem uplatněn dovolací důvod dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 15.5.2001, čj. 21 Co 210/2001-97, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21.11.2000, čj. 8 C 229/99-65, jímž tento soud mj. zamítl žalobu o vyklizení bytu č. 8, a to především z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, přičemž též vyslovil k některým otázkám svůj právní názor.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 27.11.2001, čj. 8 C 229/99-117, opět zamítl žalobu o vyklizení bytu č. 8.
Z toho je patrné, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně v pozdějším rozsudku v této věci nerozhodl jinak než v rozsudku dřívějším.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodováno rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání se podle uvedených ustanovení odvíjí od zásadního právního významu rozsudku po právní stránce, a proto dovolacím důvodem může být jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nelze tedy vytýkat např. nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání nesouhlasil s tím, jak odvolací soud posoudil otázku trvalého opuštění společné domácnosti z hlediska ustanovení §115 a §708 obč. zákoníku a s tím spojenou otázku přechodu nájmu bytu č. 8 na syny (§706 obč. zákoníku.
Pokud jde o otázku trvalého opuštění společné domácnosti je nutné konstatovat, že dovolatelova námitka nesprávnosti právního posouzení této otázky spočívá především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, a to zejména zjištění, zda dovolatel společnou domácnost opustil či nikoliv, a teprve poté jejího právního posouzení. Dovolací soud nemůže v dovolacím řízení skutkový základ sporu měnit. Na tvrzeném odlišném skutkovém základu věci nelze proto v této otázce dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť nejde o otázku právní.
Namítá-li dovolatel dále nesprávné právní posouzení podmínek pro přechod nájmu předmětného bytu na jeho syny podle ustanovení §706 obč. zákoníku, je nutné poznamenat, že tuto právní otázku nelze považovat podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. za otázku zásadního právního významu, neboť jde o právní problematiku dovolacím soudem vyřešenou a v rozhodovací činnosti soudů judikaturou usměrněnou (viz např. R 34/1982, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, str. 200 a násl., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2001, sp.zn. 26 Co 1867/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp.zn. 26 Cdo 396/2001).
Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro to, aby mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. b/ o.s.ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu