ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1055.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1055/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky Y. S., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27.11.2003, sp.zn. 23 Co 420/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 6 C 18/99 (žalobkyně Y. S., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, 140 00 Praha 4, Budějovická 7, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27.11.2003, sp.zn. 23 Co 420/2003, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 23.4.2003, čj. 6 C 18/99-204.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 4.2.1999, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastnicí ideálních 6/8 pozemku parc. č. 1778/3 v katastrálním území P. (který je nyní podle vypracovaného geometrického plánu částmi pozemků parc. č. 1778/31, parc. č. 1778/25, parc. č. 1778/27, parc. č. 1778/26, parc. č. 1778/24, parc. č. 1778/22, parc. č. 8873, parc. č. 8362 a parc. č. 8364, zapsaných na listu vlastnictví č. 11893 a na listu vlastnictví č. 4193 v katastrálním území P.). Žalobkyně v žalobě uváděla, že tyto pozemky zdědila po zůstavitelích I. F. a H. O. (na základě odevzdacích listin Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. D 58/51 a D 95/51). Žalobkyně měla za to, že uvedené pozemky byly privatizovány dne 28.11.1993 podle privatizačního projektu č. 2811/93. Tento žalobní návrh na určení, jakož i později v průběhu řízení uplatněný žalobní návrh na vydání těchto pozemků, směřoval původně proti žalované akciové společnosti Č. p. a pak proti žalované akciové společnosti P. T.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 15.2.2000, čj. 6 C 18/99-85, byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně Y. S., že je vlastnicí ideálních 6/8 pozemků parc. č. 8362/1 (zastavěná plocha), parc. č. 8364 (zastavěná plocha), parc. č. 8873 (zastavěná plocha), parc. č. 1778/22, parc. č. 1778/24, parc. č. 1778/31 a parc. č. 1778/3 v katastrálním území P., které vznikly z pozemku původně označeného jako pozemek parc. č. 1778/3 v katastrálním území P. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni ideálních 6/8 uvedených pozemků, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti P. T. na náhradu nákladů řízení 20.277,90 Kč.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 28.2.2002, sp.zn. 22 Co 219/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo k převodu nemovitostí, uvedených žalobkyní, z akciové společnosti P. T. na nový subjekt – Českou republiku – Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel v P. Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud pro další průběh řízení ukládal soudu prvního stupně vypořádat se s námitkami žalovaného, zejména námitkou vydržení práva vlastnictví k pozemkům, uváděným žalobkyní, jakož i s námitkou, že žalobkyní uplatněný nárok byl již odškodněn.
Okresní soud v Pardubicích potom vynesl rozsudek z 23.4.2003, čj. 6 C 18/99-204, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí ideálních 6/8 pozemků parc. č. 1778/41, parc. č. 1778/22, parc. č. 8873 a parc. č. 8863, zapsaných na listu vlastnictví č. 1827 pro katastrální území P. Byl zamítnut také žalobní návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí ideálních 6/8 pozemků parc. č. 8362/4 (o výměře 104 m2), parc. č. 8364/2 (o výměře 1593 m2) parc. č. 1776/82 (o výměře 3357 m2) a parc. č. 1778/84 (o výměře 37 m2), označených podle geometrického plánu č. 4618-30/2000 z 27.8.2002 (vypracovaného akciovou společností G. a L. v Ch., schváleného dne 29.11.2002 Katastrálním úřadem v P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 4.907,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 23.4.2003 bylo uvedeno, že se žalobkyně stala na základě odevzdacích listin z 2.12.1952 podílovou spoluvlastnicí ideálních 6/8 nemovitostí, jež byly zapsány ve vložce č. 987 pro katastrální území P. (v pozemkové knize). Soud prvního stupně měl však za to, že bylo v řízení prokázáno, že „žalobkyně své vlastnické právo zjevně nevykonávala, pozemky nechala ladem, sama a ani nikdo z její rodiny pozemky fakticky neužívali a tyto pozemky ani nikomu nepronajímala“. Stát začal tyto pozemky užívat poté, co další podílová spoluvlastnice, která vlastnila ¼ týchž pozemků, byla odsouzena v 50. letech k propadnutí majetku a kdy tyto pozemky nikdo nespravoval. Na základě rozsudku bývalého Lidového soudu z 30.1.1959, sp.zn. T 3/59, který nabyl právní moci 11.3.1959, bylo vloženo do pozemkových knih vlastnické právo k ¼ pozemků. Protože žalobkyně své vlastnické právo k 6/8 týchž nemovitostí nevykonávala, připadl její spoluvlastnický podíl jako věc opuštěná podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991) státu ze zákona. Tímto způsobem se stal vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, stát a žalobkyně pozbyla svého vlastnictví ohledně jejího podílu na nemovitostech, a to tak, že se svého vlastnického práva vzdala, byť i jen konkludentně, a její podíl připadl státu, který v důsledku jednání žalobkyně pohlížel na tento nemovitý majetek jako na věc opuštěnou. Bývalý Okresní národní výbor v P. pak v rámci tzv. realizace tohoto majetku jej převedl do správy bývalého Městského národního výboru v P.
Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda tu došlo k vydržení vlastnického práva ze strany státu. Soud tu pokládal za prokázáno, že žalovaná i její právní předchůdce je tu ve smyslu ustanovení občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) subjektem způsobilým vlastnické právo k nemovitostem vydržet; šlo o subjekt, který po 1.1.1992 byl způsobilý splnit podmínky stanovené v §134 občanského zákoníku pro vydržení. Žalovaná se tak stala vlastníkem nemovitostí, uváděných žalobkyní, vydržením, neboť tyto nemovitosti měla v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu 10 let již před 1.1.1992, takže tato držba trvala již k účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. (tj. ke dni 1.4.1992), jímž byl změněn občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), a také ke dni 1.1.1992, takže tato držba trvala k účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (jímž došlo ke změně občanského zákoníku právě i v úpravě vydržení). Došlo tu tedy k nabytí vlastnického práva vydržením.
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 23.4.2003 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem z 27.11.2003, sp.zn. 23 Co 420/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované náklady odvolacího řízení částkou 1.239,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně měla sice v daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v tomto případě žalobkyně nemohla uplatňovat žalobu o plnění, např. žalobu o vyklizení pozemků. Žalobkyně také nemohla v daném případě uplatnit nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když tu nejde na straně žalobkyně o osobu, která by měla státní občanství ČR, jak to má na zřeteli ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud dále uváděl, že shodně se soudem prvního stupně zastává názor na výklad ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.1991. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil, že žalobkyně své spoluvlastnické podíly na nemovitostech, uváděných v její žalobě, opustila. Opuštění věci tu bylo právním úkonem, jímž se vlastník, třeba i konkludentně, mohl vzdát svých vlastnických či spoluvlastnických práv. V daném případě se žalobkyně po roce 1952, kdy své spoluvlastnické podíly nabyla, nikdy neujala výkonu svých spoluvlastnických práv; nemovitosti neužívala, nedisponovala s nimi, neplatila z nich daně a nepostarala se ani o zápis svého vlastnického práva do evidence nemovitostí. Opuštění spoluvlastnických podílů na nemovitostech tu mělo za následek, že tyto spoluvlastnické podíly nabyl stát. Nemohla se tedy žalobkyně v tomto případě s úspěchem domáhat určení jejího vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na jí uváděných nemovitostech.
Odvolací soud však ještě v odůvodnění svého rozsudku připojil úvahu, že se soud prvního stupně nevyjádřil ve svém rozhodnutí k možnosti vydržení podílu na pozemcích státem, když podle ustanovení §135a občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991) byl subjektem vydržení jen občan. Soud prvního stupně se tedy zabýval jen tím, zda tu šlo o způsobilý předmět vydržení práva. Podle názoru soudu však „nicméně to, co bylo v odůvodnění jeho rozsudku uvedeno, samo o sobě stačí k zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení od žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 9.1.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Pardubicích dne 8.3.2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku zásadního právního významu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že nabyla v žalobě uváděný podíl na nemovitostech na základě odevzdacích listin jako své dědictví a toto její vlastnictví je nepromlčitelné. Zápis do pozemkové knihy již tehdy po 1.1.1951 nebyl obligatorní a proto nezapsání vlastnictví žalobkyně do pozemkové knihy nemůže být k tíži žalobkyně. Proti žalobkyni nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vyvlastnění nebo o jiném odnětí majetku.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991. Toto ustanovení vyžadovalo jednak to, že jde o majetek opuštěný a jednak i to, že vlastník věci nebyl a není znám; tyto dvě podmínky nebyly v případě žalobkyně splněny.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil tu otázku, zda tu z její strany došlo ke konkludentnímu vzdání se vlastnického práva v důsledku toho, že se její pozemky (spoluvlastnický díl na pozemcích) staly opuštěnými. Z její strany tu nedošlo k jednoznačnému a určitému projevu vůle věc opustit s účinky zániku vlastnického práva; žalobkyně nikdy neprojevila vůli věc opustit a nikdy ji neužívat. Žalobkyně se ostatně o zdědění podílu na nemovitostech vyrozuměním o tomto dědění nedověděla; žádná písemnost ohledně tohoto podílu jí nebyla zaslána; nemohla tedy konkludentně opustit věc, o které v dřívější době nevěděla, že ji nabyla do vlastnictví.
Při posuzování dovolání dovolatelka vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na tento případ nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 18/99 Okresního soudu v Pardubicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků Nejvyššího soudu, že by v tomto případě byla v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá otázka právní v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Při posuzování toho, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, vycházel dovolací soud zejména ze znění ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu a ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) v jeho znění platném do 31.12.1991, jakož i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou u soudu uplatnit, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu je dán tam, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by bez tohoto určení se postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se podle svého ustanovení §1 odst. 1 vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, přičemž oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 uváděného zákona je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona, pokud je tato fyzická osoba státním občanem České republiky; ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. pamatuje jen na případy, kdy občan ČR, zdržující se v cizině, věc zanechal na území republiky.
Podle ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) ve znění platném do 31.12.1991, připadaly do vlastnictví státu věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník nebyl znám.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/1979 (na str. 13) k citovanému ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) ve znění platném do 31.12.1991, vyloženo: Zákonný požadavek, aby vlastník věci nebyl znám, se vztahuje jen na věci skryté a nikoli na věci opuštěné. K opuštění (derelikci) věci může dojíti u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštění věci, jako každý právní úkon, musí nést všechny náležitosti předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. V občanském soudním řízení nebylo možné navrhovat, aby soud rozsudkem vyslovil, že věc má připadnout státu; za předpokladu, že šlo o věc opuštěnou, bylo třeba žalovat o vydání věci státu.
Uvedený výklad ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku obsahuje i souvislost tohoto ustanovení s ustanoveními §37 a §35 odst. 1 občanského zákoníku. Tato ustanovení (a to i v již zmíněném znění občanského zákoníku platném do 31.12.1991) zakotvovala, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (s tím, že jinak je neplatný) a také, že právní úkon může být učiněn jednáním nebo opomenutím a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit.
Odvolací soud v daném případě měl ve svém rozhodnutí z 27.11.2003 na zřeteli uváděné ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (ve znění před 31.12.1991) i uváděný výklad uveřejněný pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud však v této souvislosti pokládal bez dalšího za rozhodné jen tyto jím uváděné okolnosti: „Žalobkyně se výkonu práv (nabytých děděním) nikdy neujala. Po roce 1952, kdy spoluvlastnické podíly na nemovitostech nabyla, nepodnikla žádné kroky, aby byla jako spoluvlastnice zapsána v evidenci nemovitostí (ani tím nikoho v té době nepověřila), pozemky neužívala, ani s nimi nenakládala, ani z nich neplatila daně“. Odvolací soud položil ve svém zjišťování důraz na uvedené objektivní okolnosti dispozice a užívání nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto občanského soudního řízení sporné. Odvolací soud však při svém zjišťování a posuzování opomenul (stejně jako soud prvního stupně) ty okolnosti, jež jsou zdůrazňovány v §37 i §35 odst. 1 občanského zákoníku, tedy zda ze strany žalobkyně šlo o právní úkon učiněný svobodně a určitě i způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěla svým jednáním nebo opomenutím projevit. Neobjasněny zůstaly zejména tyto otázky: zda, kdy a jakým způsobem žalobkyně získala vědomost o nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech v katastrálním území P. děděním, a zda a kdy (v kterém časovém období) došlo k dovršenému naplnění odvolacím soudem konstatovanému opuštění věcí, jímž by žalobkyně již dala způsobem nevzbuzujícím pochybnost najevo, že se vzdává svého vlastnického práva k nemovitosti (nemovitostem). V této souvislosti nebylo objasněno a vysvětleno (při nedostatku listinných a jiných podkladů) na jakém skutkovém základu i právních skutečnostech dospěl finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v P. ve svém přípise z 19.12.1978, čj. Fin.3-SM 864/77 Ku (založeném na čl. 73 spisu Okresního soudu v Pardubicích sp.zn. 6 C 18/99), že právě k tomuto či jinému období bylo možné pozemek parc. č. 1778/3, zapsaný ve vložce č. 987 pozemkové knihy pro katastrální území P., „považovat podle §453 odst. 2 občanského zákoníku za majetek opuštěný“, takže by bylo možné jej zapsat v evidenci nemovitostí jako pozemek ve vlastnictví čs. státu – Okresního národního výboru v P. (co do ideálních ¾). Bez objasnění těchto otázek nebylo totiž možné konstatovat v tomto občanském soudním řízení, zda a kdy došlo údajným opuštěním nemovitosti (nemovitostí) k jeho (jejich) připadnutí do vlastnictví státu podle dříve platného ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) a zda tedy zaniklo vlastnické právo žalobkyně ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, které bylo doloženě nabyto děděním. Bez objasnění těchto otázek nebylo možné bez dalšího přistoupit souběžně k posouzení otázky v řízení uváděnému nabytí vlastnictví vydržením bez ohledu na to, zda a kdy došlo k připadnutí údajně opuštěné nemovitosti (nemovitostí) do vlastnictví státu podle ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, není v rozporu s hmotným právem (viz §237 odst. 3 občanského soudního řádu), jmenovitě s ustanovením §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., jehož výklad (podle názoru dovolacího soudu stále použitelný) byl podán ve stanovisku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž právní závěr, zaujatý odvolacím soudem, není v plném souladu s tímto výkladem, obsaženým v uveřejněné judikatuře soudů.
Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Z týchž důvodů nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, za správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a zaměří se v něm zejména na shora již uvedené otázky, zda, kdy a jakým způsobem žalobkyně získala vědomost o nabytí spoluvlastnických podílů na nemovitostech v katastrálním území P. děděním, a zda a kdy (ve kterém období) došlo k dovršenému naplnění v řízení tvrzeného opuštění věci, jímž by žalobkyně již dala způsobem nevzbuzujícím pochybnost najevo, že se vzdává svého vlastnického práva k nemovitosti (nemovitostem).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu