ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1084.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1084/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28.1.2003, sp. zn. 20 Co 137/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 437/92 (žalobkyně L. S., Velká Británie, zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 31.3.1992 (v průběhu řízení upravované), domáhající se uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp. 736 a pozemku parc. č. 415 (o výměře 301 m2) v K., rozhodl Okresní soud v Hodoníně zamítavým rozsudkem z 18.11.1996, čj. 7 C 437/92-82; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1.725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 23.2.1998, čj. 7 C 437/92-97, bylo ještě rozhodnuto, že se státu – Okresnímu soudu v Hodoníně nepřiznává náhrada zálohovaných nákladů řízení (6.193,30 Kč).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem z 21.5.1998, sp. zn. 20 Co 67/97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 736 s pozemkem parc. č. 415 (o výměře 301 m2) v katastrálním území K. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.810,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K dovolání žalovaného proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 31.1.2001, 21 Cdo 1201/2000, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když učinil skutkové závěry odlišné od těch závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně, aniž dokazování doplňoval anebo provedené důkazy opakoval. Rozsudek odvolacího soudu byl proto dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Krajský soud v Brně pak vynesl rozsudek z 28.1.2003, sp. zn. 20 Co 137/2001, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně z 18.11.1996, čj. 7 C 437/92-82 (ve znění doplňujícího rozhodnutí z 23.2.1998, čj. 7 C 437/92-97). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná, „neboť žalovaný, jako blízká osoba svého zemřelého otce a svých prarodičů, je osobou povinnou, když tu došlo k nabytí věci v rozporu s tehdy platnými cenovým předpisům“. Podle směnné smlouvy z 18.8.1958, uzavřené mezi státem a manžely V., právními předchůdci žalovaného, se měla uskutečnit směna dvou zásadně rovnocenných nemovitostí čp. 591 a čp. 736 se stavebními parcelami v K. Přitom cena domu čp. 738 (62.234 Kč) byla v době realizace směnné smlouvy zásadně vyšší než cena domu čp. 591, která činila i podle výpovědi žalovaného 29.412 Kč; nemohlo tedy jít o rovnocenné nemovitosti směnované na základě směnné smlouvy z 18.8.1958; cena domu čp. 736 v K., získaného právními předchůdci žalovaného, měla tedy nejméně dvojnásobnou hodnotu. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 736 se stavební parcelou č. 415 (o výměře 301 m2) pro obec a katastrální území K. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §220 odst. 2, §211, §150 a §148 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 28.3.2003. Dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu v Hodoníně dne 28.4.2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o nákladech řízení) a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že jeho dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel byl toho názoru, že vadnost řízení i rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zejména v tom, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Provedeným dokazováním v řízení před soudy obou stupňů nebyly získány takové podklady, na jejichž základě by bylo možné jednoznačně určit hodnotu směňovaných nemovitostí podle směnné smlouvy z 18.8.1958. Dům právních předchůdců žalovaného byl zbourán, stavební dokumentace neexistuje a „existují jen výpovědi svědků, jejichž důkazní hodnotu s ohledem na to, že tito svědci popisovali směnované nemovitosti ve věku 70 až 80 let pohledem svých poznatků z dětských let, kdy jim bylo 8 až 11 let, je nejvýš pochybná“. Jiný důkaz, obsahující objektivní informace, nebyl ze strany žalobkyně podán. Stav nemovitostí čp. 736 a čp. 591 v K. v době směny obou domů s uvážením i pozdějších stavebních úprav a rekonstrukcí nebyl objektivně doložen; proto „závěry znalce nemohou tu být závěry objektivními, nejsou-li dostatečné vstupy“ pro tyto závěry. Dovolatel je přesvědčen, že výsledky provedeného dokazování nevyvracejí, že tu skutečně došlo ke směně rovnocenných nemovitostí nevyžadující žádné doplácení mezi oběma stranami této směny. Žalovaný a jeho právní předchůdci tu nebyli nikdy protiprávně zvýhodňováni. Žalovaný a jeho předchůdci považovali za křivdu již to, že se museli vystěhovat z domu čp. 591 v K., který byl potom zbourán, a nyní by podle rozhodnutí odvolacího soudu měl žalovaný přijít o směnou získaný dům bez náhrady.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (měl za to, že „odvolací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu“) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování toho, zda došlo v řízení k vadě, vycházel dovolací soud z toho, že o takovou vadu jde v případě postupu soudu, který se projevil v průběhu řízení (nikoli až v rozhodování soudu), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dovolací soud vycházel i z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1944 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož dovolacím důvodem, uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů, neboť tu jde o hodnotící činnosti, která podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soudům výlučně náleží.
Dovolací soud neshledal tedy podle obsahu soudního spisu a ani podle obsahu dovolání dovolatele, že by v daném případě došlo v řízení o této právní věci k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Pokud šlo o další dovolací důvod, uplatňovaný dovolatelem, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které se projednávané právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud použitá právní ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 tohoto zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nebyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo (na str. 117 /251/ a na str. 118 /252/) k ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo, že převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele věci však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví, popřípadě toho, co při vypořádání získali z tohoto majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy, platnými v době získání věci od státu nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku je osobou blízkou zejména osoba příbuzná v řadě přímé, sourozenec a manžel.
Podle ustanovení §611 (dříve §382) občanského zákoníku se ustanovení o kupní smlouvě přiměřeně použijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věcí, kterou směnou dává, za stranu prodávající a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující.
Rozpor s dříve platnými cenovými předpisy cenovými je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhlášky č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.) (srov. k tomu ze stanoviska uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 50 /128/).
Z těchto ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele ani v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. ), jako dovolání nedůvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu