ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1132.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1132/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně B. B., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2003, sp. zn. 5 Co 2800/2002 (v právní věci žalobkyně B. B., zast. advokátem proti žalované S. S., zast. advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 971/1999) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 17.1. 2003, č.j. 5 Co 2800/2002–252 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2.9. 2002, č.j. 5 C 971/1999-213, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložit žalované povinnost vydat žalobkyni nemovitosti specifikované v enunciátu uvedeného rozhodnutí. Krajský soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to tak že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.
Ohledně sporných nemovitostí uplatnila původně žalobkyně (společně s jejím bratrem) restituční nárok dle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, který byl Okresním soudem v Českém Krumlově v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 225/92 zamítnut, mj. s tím, že se žalující straně nepodařilo prokázat přechod nemovitostí na stát v rozhodném období (25.2. 1948 – 1.1. 1990).
Předmětné nemovitosti byly následně v restitučním řízení vydány žalované (a její později zemřelé matce E. S.), a to rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19.1. 1998, sp. zn. 5 C 877/95, kterým byl schválen smír obsahující dohodu o vydání věci.
V projednávaném řízení se žalobkyně domáhá vydání nemovitostí na základě ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého „byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.“ Okresní i krajský soud však jejímu nároku nevyhověly, když obě tyto instance konstatovaly, že žalovaná nesplňuje předpoklady, aby jí věc (její část) byla vydána. Její restituční nárok totiž musí být nejenom důvodný, ale musí být zároveň prokázáno, že věc přešla na stát v rozhodném období.
V této souvislosti odvolací soud akceptoval skutkový závěr nalézacího soudu, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že nemovitosti přešly na stát po 25.2. 1948. Zápisy v pozemkové knize svědčí o tom, že byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy. Příslušné rozhodnutí okresního národního výboru podle §1 citovaného dekretu doloženo sice nebylo, ale z výpisů z pozemkové knihy je zřejmé, že v roce 1952 byl vydán výměr Krajského národního výboru v Č., který odpovídá vyhlášce č. 208/1951 Úředního listu o svěření správy některých nemovitostí. Předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány, nebylo však zjištěno kdy. Zápis výměru KNV v Č. z listopadu 1952 není důkazem o tom, že teprve v roce 1952 nemovitosti konfiskací přešly na stát, protože se netýkal konfiskace, ale byl opatřením, které svěřovalo již dříve zkonfiskovaný majetek do správy bývalých národních výborů. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala všechny okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že jí vznikl k předmětným nemovitostem restituční nárok.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka uvádí, že pokud byl její restituční nárok v roce 1993 zamítnut, bylo tomu tak z důvodů procesních, protože žaloba mířila proti neexistujícímu subjektu a petit byl nepřijatelně formulován. Pouze zcela okrajově okresní soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku stanovisko, podle kterého není dán nárok podle hmotného práva, když nemovitosti nepřešly na stát v rozhodném období. Když však restituční nárok, opřený o týž právní titul, uplatnila žalovaná, týž okresní soud rozsudkem ze dne 19.1. 1998 schválil smír, kterým povinná osoba, Město Č., předmětné nemovitosti žalované vydala. Z odůvodnění rozsudku není patrno, zda tak soud učinil proto, že měl za prokázáno, že nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, nebo proto, že naopak nebylo prokázáno, že by přešly na stát v období jiném, nebo že by toto vůbec zjišťoval. Žaloba na vydání předmětných nemovitostí vychází z obecné zásady vyjádřené v §3 občanského zákoníku, že jakékoliv občanskoprávní vztahy a výkon práv a povinností z nich vyplývající nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Právní stav, vzniklý v důsledku uplatňování diametrálně odlišných kritérií na různé nositele téhož nároku v tomto konkrétním případě, odporuje principu rovnosti všech účastníků před soudem, zakotvenému v Listině základních práv a svobod. Z tohoto hlediska se v daném případě jeví nezbytným a jedině možným nadřadit tento princip nad požadavky konkrétního právního předpisu. Takovýto mimořádný postup je v souladu se zcela mimořádnými okolnostmi případu a je proto zcela souladný s výše citovaným pojetím dobrých mravů. Zohlednění těchto okolností pouze v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se nejeví dostatečným.
V podaném vyjádření žalovaná navrhovala odmítnutí dovolání.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně vyvozuje přípustnost uplatněného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně, jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že její požadavek vychází ze zásady vyjádřené v §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle které jakékoliv občanskoprávní vztahy a výkon práv a povinností z nich vyplývající nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle žalobkyně je v projednávaném případě namístě mimořádný postup daný mimořádnými okolnostmi případu, který odůvodňuje aplikaci ustanovení o dobrých mravech, tak jak je vyjádřena v rozhodnutí Ústavního soudu ČR č. 249/97 Sb.
Dovolatelka při své argumentaci, která podle ní má vést k závěru o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem nezohledňuje, že i Ústavní soud ČR ve své judikatuře stanovil pro výklad ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. meze jeho aplikace. Jak konstituční soud vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 20.12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, č. 87, svazek 4 Sb.n.u.ÚS), na základě použití citovaného ustanovení nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka. Uvedený postup by totiž vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Úvaha dovolatelky nesměřuje k modifikaci interpretace výkonu existujícího práva nebo povinnosti, nýbrž právě k založení dosud neexistující povinnosti vlastníka (vydat jí část věci), která mohla být založena pouze za předpokladu naplnění příslušného ustanovení restitučního předpisu. Tímto ustanovením je §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. podle kterého mohou osoby, jejichž včas uplatněné nároky nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Jak ale dovodila judikatura vyšších soudů, citované ustanovení účinně dopadá pouze na oprávněné osoby, které nejenom že byly opomenuty povinnou osobou, která věc vydala jiné osobě, ale zároveň musí jít o osoby, které disponují restitučním nárokem, tedy osoby, které splňují všechny požadavky daného restitučního zákona. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobkyně k takovým osobám nenáleží, protože neprokázala přechod věci na stát v rozhodném období a nedoložila podklady, které by umožňovaly závěr o splnění podmínek časového rámce restitučního procesu, nelze usoudit, že tím zatížil své rozhodování relevantní vadou.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly,
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu