ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1151.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1151/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Zemědělského družstva vlastníků – D. B., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2002, sp. zn. 30 Co 304/2002 (v právní věci žalobce A. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstva vlastníků – D. B., zast. advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 554/2001) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 16.10. 2002, č.j. 30 Co 304/2002-46 ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 3.6. 2002, č.j. 3 C 554/2001-26, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemky specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí a vyklizené je předat žalobci do tří dnů od právní moci prvoinstančního rozsudku.
Krajský soud souhlasil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku. Tato skutečnost vyplývá z kupní smlouvy, kterou jako kupující uzavřel s K. S. dne 4.11. 1999 ohledně jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí. Zbývající tři ideální čtvrtiny nabyl žalobce na základě smlouvy o převodu pozemků uzavřené s P. f. ČR dne 26.9. 2000. Mezi žalovaným jako nájemcem a P. f. ČR jako pronajímatelem byla dne 6.1. 1994 uzavřena nájemní smlouva, na základě které byly předmětné pozemky přenechány žalovanému jako nájemci do užívání. Žalobce nabytím vlastnictví k těmto nemovitostem vstoupil jako pronajímatel do práv právního předchůdce, tedy P. f. ČR. V článku IV. nájemní smlouvy je uvedeno, že smlouva se uzavírá na dobu od 1.10. 1993 do doby vypořádání restitučních nároků a dořešení problematiky s církevním majetkem zákonným způsobem. V řízení bylo nesporné, že žalobce neuplatnil vůči žalovanému výpověď z nájemní smlouvy.
Zcela zásadní předběžnou otázkou v tomto řízení bylo, zda-li byla nájemní smlouva mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce uzavřena na dobu určitou nebo neurčitou. V článku IV. této smlouvy byla tato sjednána do doby vypořádání restitučních nároků. Odvolací soud – ve shodě se soudem nalézacím – uzavřel, že smluvní strany měly nepochybně na mysli restituční nároky vyplývající z konkrétní restituční věci, ve které žalobce nabyl předmětné pozemky smlouvou o převodu podle §11 odst. 2 zák. č. 229/91 Sb. Okamžikem účinnosti smlouvy došlo k vypořádání restitučních nároků týkajících se těchto pozemků, čímž byla výše uvedená podmínka splněna.
Pokud bylo v článku IV. nájemní smlouvy její ukončení vázáno rovněž na „dořešení problematiky s církevním majetkem zákonným způsobem“, je podle soudů obou stupňů v této části nájemní smlouva pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná. Pojem dořešení problematiky s církevním majetkem zákonným způsobem je natolik obecný a neurčitý, že jiný logický závěr nepřichází v úvahu.
Částečná neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobuje neplatnost nájemní smlouvy jako celku. Povinností žalovaného jako nájemce bylo vrátit pronajatou věc žalobci v podobě vyklizení pozemků. Za situace, kdy tak dosud neučinil, užívá žalovaný pozemky v současné době bez právního důvodu. Lhůta 3 dnů k vyklizení pozemku není v rozporu s dobrými mravy, pokud žalobce od 26.9. 2000, kdy uzavřel kupní smlouvu s P. f. ČR, nemá možnost jako vlastník až dosud pozemky řádně užívat. Krajský soud proto vzhledem k výše uvedenému uznal důvodnost žaloby na vyklizení a potvrdil rozhodnutí okresního soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele soud nesprávně posoudil předběžnou otázku, neboť předmětná smlouva byla ve skutečnosti uzavřena na dobu neurčitou. První část rozvazovací podmínky „do doby vypořádání restitučních nároků“ je nutno hodnotit buď jako míněnou obecně, a proto dosud nenaplněnou (restituce dosud neskončily), nebo jako stejně neurčitou a nesrozumitelnou jako druhá část podmínky. V tom případě je nutno nájemní smlouvu charakterizovat jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, ohledně které dosud nebyla uplatněna výpověď. Nemůže obstát ani názor, že první část podmínky byla naplněna uspokojením restitučního nároku v dané věci. Na předmětné pozemky nebyl uplatněn přímý restituční nárok ve smyslu §9 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto pozemky totiž byly vydány dle §11 odst. 2 cit. zákona, jakožto tzv. pozemky náhradní.
Nelze souhlasit ani s hodnocením druhé části rozvazovací podmínky – „dořešení problematiky s církevním majetkem zákonným způsobem“ -, která by byla naplněna realizací zákona, jenž by po výčtovém předání části majetku církvím celou záležitost dořešil, tzv. restituční tečkou. To, že takový zákon dosud nebyl přijat, nečiní tuto část podmínky neplatnou.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel ve svém uplatněném mimořádném opravném prostředku neuvedl, o které ustanovení by se měla opírat přípustnost jeho dovolání, podle obsahu však cílil na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nijak nespecifikoval otázku, která by měla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by byla založena přípustnost dovolání upravená v tomto ustanovení. Rozhodující otázkou, kterou odvolací soud musel v dané věci vyřešit, byla prejudiciální úvaha o tom, zda byla nájemní smlouva ze dne 6.1. 1994 uzavřena na dobu určitou nebo na dobu neurčitou.
Podle textu uvedené smlouvy, byl kontrakt uzavřen do „do doby vypořádání restitučních nároků a dořešení problematiky s církevním majetkem zákonným způsobem“. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že první část této podmínky je nutné konkretizovat vzhledem k dotčeným nemovitostem, a že druhá část podmínky je pro svou neurčitost neplatná, nezaložil tím rozpor se související hmotněprávní úpravou ani tím nijak nevybočil z rozhodovací praxe soudů na poli nájemních vztahů. Odvolací soud zhodnotil ve věci shromážděné důkazy, a ke svému rozhodnutí dospěl, aniž by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor.
Druhá část podmínky je formulována tak, že nelze spolehlivě stanovit časový horizont nájemního vztahu a závěr o rozpornosti této části ujednání s ustanovením §37 odst. 1 obč. zákoníku je proto plně na místě. Pokud by první část podmínky byla brána bez zřetele k upravovanému právnímu vztahu, byla by její interpretace ještě širší než výklad části druhé (restituce jsou obecnějším pojmem než církevní restituce). Proto lze jen těžko předpokládat, že by pronajímatel dával věc do užívání druhé straně s vědomím a úmyslem takto neuchopitelně vymezené časové působnosti uzavíraného kontraktu. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když první část podmínky interpretoval v úzké návaznosti na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného nájemního vztahu.
K dalším vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a protistraně žádné ze spisu zjistitelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu