ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1159.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1159/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Ing. V. K., 2. J. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26.2.2003, sp. zn. 62 Co 108/02, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 244/99 (žalobce MUDr. F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Ing. V. K. a 2. J. K., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 25. 3. 1992, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 202 s pozemky parc. č. 301/1 a parc. č. 301/2 v P. – S., s tím, že by se zároveň zavázal nahradit žalovanými doložené zhodnocení nemovitosti. Žalobce uváděl, že tyto nemovitosti přešly na stát podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 110/76, jímž byl žalobce v trestním řízení odsouzen pro dříve v trestním zákoně uvedený trestný čin opuštění republiky. Žalovaní pak v roce 1978 koupili uvedené nemovitosti od státu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 18.10.1990, sp. zn. 1 Rt 359/90, bylo uvedené odsuzující rozhodnutí žalobce zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobce zaslal žalovaným 3. 7. 1991 písemnou výzvu k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti získali v souladu s tehdy platnými právními předpisy za kupní cenu podle znaleckého odhadu a při získání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, nebyli nijak protiprávně zvýhodněni.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 28. 6. 1994, čj. 4 C 75/92 – 108, bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 202 s pozemky parc. č. 301/1 a parc. č. 301/2 v P. – S. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno také provedení zápisů na listu vlastnictví č. 318 v katastru nemovitostí pro katastrální území S. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Žalovaným bylo uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na úhradu zálohovaného znalečného a svědečného 5.248,50 Kč a 200,- Kč.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením z 31.1.1995, sp. zn. 25 Co 19/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém zrušovací usnesení odvolací soud uložil soudu prvního stupně odstranit v dalším řízení pochybnosti o tom, zda žalovaní dům získali v souladu s právními předpisy tehdy platnými, jakož i o tom, zda při koupi domu nebyli žalovaní protiprávně zvýhodněni. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tím, zda a v jakém rozsahu tu došlo při přestavbě domu žalovanými k výměně prvků dlouhodobé životnosti stavby.
V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem z 26.9.1996, čj. 4 C 75/92 – 29, tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu se žalobcem o vydání domu čp.202 v P. 8, s pozemky parc. č. 301/1 a parc. č. 301/2. Výrokem tohoto rozsudku bylo také vysloveno, že bude proveden na listu vlastnictví č. 318 pro katastrální území S. zápis o vlastnictví MUDr. F. Š. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Žalovaným bylo uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na úhradu zálohovaného znalečného 11.368,- Kč a na úhradu zálohovaného svědečného 200,- Kč, jakož i na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 26.9.1996 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.5.1997, sp. zn. 14 Co 129/97. Tímto rozsudkem byla především připuštěna změna žalobního návrhu žalobce na základě jeho upřesňujícího podání z 23.4.1997. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 26.9.1996 (ve znění opravného usnesení z 9.1.1997, čj. 4 C 75/92 – 249) změněn tak, že se žaloba žalobce zamítá. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Také státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze 7.7.1992, 2 Cdon 1813/97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze 6.5.1997, sp. zn. 14 Co 129/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 26.9.1996, čj. 15 C 75/92-210 (ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 9.1.1997, čj. 4 C 75/92 – 249). Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, aniž provedené důkazy sám opakoval nebo doplňoval. Dovolací soud měl za to, že odvolací soud měl alespoň opakovat výslech znalce Ing. J. Č., a to zejména k obsahu námitek vznášených proti jeho posudku žalobcem jmenovitě při odvolacím jednání dne 6.5.1997. Dovolací soud dále ukládal soudu prvního stupně, aby všestranně posoudil žalobní nárok žalobce podle ustanovení §4 odst. 2, a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 9 po doplnění dokazování zejména vyžádáním si nového znaleckého posudku vynesl rozsudek z 2.11.2001, čj. 6 C 244/99 – 378. Tímto rozsudkem bylo žalovaným Ing. V. K. a J. K. uloženo uzavřít do 3 dnů do právní moci rozsudku se žalobcem MUDr. F. Š. dohodu o vydání domu čp. 202 a pozemku parc. 301/II – stavebního pozemku i pozemku parc. č. 318 v katastrálním území S., zapsaných na listu č. 318 pro katastrálním území S. u Katastrálního úřadu pro P. Výrokem tohoto rozsudku bylo stanoveno, že Katastrální úřad pro P. provede podle této dohody změnu zápisu v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 318 pro katastrální území S. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 19.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo ještě uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradu zálohovaného znalečného a svědečného 16.218,- Kč a na náhradu soudního poplatku 3.000,- Kč, vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že žalovaní získali nemovitosti (uvedené v žalobě žalobce) po protiprávním zvýhodnění a byli tedy soudem prvního stupně posouzeni jako povinné osoby k vydání nemovitostí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zejména když dům čp. 202 v P. – S. nebyl (jak to ukládaly směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z majetku státu občanům, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964) nabídnut příbuzným otce žalobce – manželům V., kteří v domě bydleli a pečovali o otce žalobce až do jeho smrti, a dále i s uvážením toho, že žalovaný Ing. V. K. byl členem rady bývalého Obvodního národního výboru pro P. a žádost žalovaných o koupi domu bylo proto podporována tehdejšími funkcionáři v P. „z pozice politické angažovanosti“ uvedeného žalovaného.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že tu vydání nemovitostí nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť u domu čp. 202 v P. – S. nedošlo zásadní přestavbou ke změně podstaty této stavby a ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru a když také u této stavby nedošlo ke zvětšení žádného z prvků dlouhodobé životnosti stavby o více než 50 %.
Proto soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl a rozhodl o nákladech podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 2.11.2001 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26.2.2003, sp. zn. 62 Co 108/02. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalovaných není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu a nepochybil ani v právním posouzení věci. Shodně se závěry soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitosti, uváděné žalobcem, získali po protiprávním zvýhodnění.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že dům čp. 202 v P. – S. neztratil svůj původní stavebně technický charakter. Odvolací soud poukazoval na závěry znaleckého posudku (a to nového znaleckého posudku bez doplňování znaleckého posudku předchozího), podle nichž v období od 22.9.1978 do roku 1990 nedošlo ke změně podstaty uvedené nemovité věci; šlo stále o rodinný dům, u něhož byl zkolaudován v podkroví nový byt; žádný z prvků dlouhodobé životnosti stavby nebyl zvětšen o více než 50 %. Stavba domu se sice změnila, ale „z pohledu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru této stavby“; pokud tu došlo ke změně krovů, stalo se tak v souvislosti s vestavbou dalších obytných místností v podkroví nemovitosti; pokud bylo vybudováno nové zádveří domu, vycházel odvolací soud z toho, že pouhou přístavbu nelze považovat za zásadní přestavbu stavební nemovitosti, která by měla za následek ztrátu původního stavebního charakteru stavby.
Odvolací soud se již nezabýval novou námitkou žalovaných, týkající se potřeby objasnit to, zda se této právní věci týkalo případné finanční vypořádání žalobce podle dohody mezi vládami Československa a Kanady z 18.4.1973, neboť tento návrh měl být učiněn, podle názoru odvolacího soudu, již v řízení u soudu prvního stupně a nikoli až v odvolacím řízení.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §218 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 24.4.2003 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 12.5.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé odůvodňovali své dovolání tím, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na skutkových vadách, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž tyto důvody platí zcela i na rozhodnutí soudu prvního stupně“; dovolatelé byli i toho názoru, že řízení v této právní věci bylo co do dokazování postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelé nepokládali za správný postup odvolacího soudu, když totiž dovolacím soudem bylo uloženo zabývat se v dalším řízení potřebným doplněním posudku znalce Ing. J. Č., a to výslechem tohoto znalce, ale odvolací soud namísto toho vycházel z nového posudku jiného znalce (Ing. S.). Tento nový znalecký posudek byl ve svých závěrech zcela odlišný od posudku znalce Ing. Č., který naopak korespondoval s posudkem dřívějšího znalce K. Č. a s posudky znalců Ing. K. a Ing. Ř., které v řízení předložili soudu žalovaní. Nově ustanovený znalec Ing. S. neprovedl v domě čp. 202 v P. – S. žádné měření a půdu domu neprohlédl s vysvětlením, že by se zamazal. Nebylo vyhověno návrhu žalovaných, aby soud provedl místní šetření. Znalecký posudek nového znalce Ing. S. obsahoval i elementární početní chyby z hlediska výměru sporného domu; např. na str. 9 posudku uváděl znalec výměru krovů v rozsahu 40,5 m2, ačkoliv ve skutečnosti tento rozsah činí 48,02 m2, což představuje změnu v rozsahu 55 % a nikoli 42 %, jak uváděl znalec; další chybou znaleckého posudku je chybné vypočtení rozdílů u nových zdí, základů i stropů; nesprávně byla v posudku posouzena novost provedení izolace v domě a plynových přípojek, které v domě dříve nebyly; znalec Ing. S. zcela pomíjel to, že v provedené přístavbě bylo nově vybudováno schodiště, byly získány nové sklepní prostory, veranda a místnost užívaná jako kuchyně; znalec Ing. S. neshledal významným ani to, že pokud jde o podkroví domu, došlo tu k vybudování samostatné bytové jednotky o dvou pokojích s kuchyňským koutem, předsíní, koupelnou a WC. Podle názoru dovolatelů neposoudil odvolací soud, který z tohoto posudku znalce Ing. S. plně vycházel, v daném případě správně otázky ztráty stavebně technického stavu stavby provedenou přestavbou a modernizací.
Dovolatelé nesouhlasili ani se závěry odvolacího soudu o nedodržení směrnic o prodeji rodinných domků z majetku státu do vlastnictví občanů, pokud šlo zejména o nenabídnutí domu čp. 202 ke koupi manželům V., když na straně těchto manželů (kteří v domě bydleli ostatně bez právního důvodu) byl evidentní nedostatek finančních prostředků ke koupi tohoto domu.
Dovolatelé posléze vytýkali, že nebylo provedeno odpovídající šetření ze strany odvolacího soudu o tom, zda v daném případě neměly být brány v úvahu důsledky mezivládní dohody mezi vládami Československa a Kanadou z 18.4.1973 o vypořádání finančních otázek. Dovolatelé měli za to, že žalobce byl také státním příslušníkem Kanady, takže mu bylo nebo mohlo být poskytnuto finanční vypořádání ohledně majetku zanechaného v Československu podle uváděné dohody. Dovolatelé ostatně zastávají názor, že na straně žalobce nedošlo v jeho životě k situaci, v níž by byl nucen k emigraci, a již před rokem 1968 byl vyslán do Iráku jako lékař (a zároveň i jako hudebník).
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uvedl, aby dovolání nebylo vyhověno.
Při posuzovaní dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutno v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, přičemž nešlo o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším předchozím rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by toto dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. §237 odst. 1 písm. b občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 244/99 Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit ještě, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Hmotně právními ustanoveními, týkajícími se projednávané právní věci, tu byla ustanovení §4 odst. 2, §8 odst. 1 i §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona (zejména podmínku státního občanství ČR).
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou i v oblasti trestněprávních vztahů (podle části třetí zákona č. 87/1991 Sb.) povinnými osobami fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věci od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věci od státu buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
I ohledně důsledků zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a jeho výroku o propadnutí majetku platí, že je to zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat vydání svého majetku od povinné osoby (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I ÚS 117/93, uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, ale pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. U právního úkonu učiněného s občanem v rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích nebylo možné zcela vyloučit rozpor těchto právních úkonů se zájmy společnosti.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají podle tohoto zákona stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl uveden (na str. 121 /255/ ) názor, že o zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Hlediskem pro posouzení ztráty původního stavebně technického charakteru stavby je zpravidla obměna reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí prvků dlouhodobě životností stavby; nejde tu o jediné hledisko pro posouzení stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; je nutno přihlížet např. i k možné funkční změně přestavěné nemovitosti.
Při úvaze o tom, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (musel tedy dovolací soud vycházet z posouzení právních závěrů odvolacího soudu, obsažených v jeho dovoláním napadeném rozhodnutí, a to ve srovnání s obsahem a zněním citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i ve srovnání s citovanými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů. Při této úvaze však nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by dovoláním dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné označit jako rozhodnutí, které je v rozporu s hmotněprávními ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., nebo jako rozhodnutí řešící právní otázku dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Vzhledem k tomuto závěru dovolacího soudu, jakož i k již shora konstatovanému závěru o tom, že předmětem rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci nebylo řešení otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, musel tedy dovolací soud dospět k tomu, že dovolání dovolatelů nesplňuje zákonné předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. c) i odst. 3 občanského soudního řádu, podle nichž bylo jen možné přípustnost tohoto dovolání posoudit.
Nepřípustné dovolání dovolatelů bylo proto dovolacím soudem odmítnuto ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c / občanského soudního řádu. Přezkoumání dovolacích důvodů (§241a téhož předpisu) pak přichází v úvahu jen u dovolání přípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelů ze strany žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i tomu účastníku řízení, který byl se svým procesním návrhem v řízení úspěšný. Dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu stručně procesní návrhy a stanoviska žalobce, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. května.2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu