ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1226.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1226/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. P. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8. 1. 2003, sp. zn. 20 Co 410/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 12 C 146/95 (žalobce Pozemkového fondu ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Ing. K. H., 2. V. H., zastoupeným advokátem, 3. Ing. L. H., 4. M. H., 5. M. H., 6. V. H., zastoupené advokátem, a 7. Ing. P. H., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce, M. A., zastoupené advokátkou, o zrušení usnesení o schválení smíru), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení o žalobě žalujícího Pozemkového fondu ČR, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – východ z 29. 4. 2002, čj. 12 C 146/95-316 (ve znění opravných usnesení z 3. 6. 2002, čj. 12 C 146/95-325, a z 27. 8. 2002, čj. 12 C 146/95-344). Tímto rozsudkem bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 7. 1995, sp. zn. Nc 1354/94, o schválení smíru, uzavřeného mezi Ing. K. H., V. H., K. H., V. H. a P. H., na straně jedné, a Pozemkovým fondem ČR, na straně druhé, ve znění: I. Ing. K. H. a V. H. jsou, každý rovným dílem, vlastníky domu čp. 38 v L. s pozemkem parc. č. 79, také domu čp. 120 v L. s pozemkem parc. č. 118, dále ideálních 4/5 pozemků parc. č. 198, 403, 424, 466/1, 537, 307, 339, 561, 297, 422/1, 538, 565/1, 642, 643, 360, 401, 543, 613, 558, 550/3 a 446/2, jež byly zapsány ve vložce č. 346 pozemkové knihy pro katastrální území L., jakož i pozemků parc. č. 579/1, 536/1, 361/2 a 379/2, jež byly zapsány ve vložce č. 431 pozemkové knihy pro katastrální území L., i pozemků parc. č. 103/1 a 103/4, jež byly zapsány ve vložce č. 212 pozemkové knihy pro katastrální M., a to se všemi stavbami a porosty na všech těchto pozemcích. II. Ing. L. H., M. H. a M. H. jsou každý rovným dílem vlastníky ideální 1/5 pozemků parc. č. 198, 403, 424, 446/1, 537,307, 339, 561, 297, 422/1, 538, 565/1, 642, 360, 401, 543, 613, 558, 550/3 a 446/2, jež byly zapsány ve vložce č. 346 pozemkové knihy pro katastrální území L., dále pozemků parc. č. 579/1, 536/1, 361/2 a 379/2, jež byly zapsány ve vložce č. 431 pro katastrální území L., jakož i pozemků parc. č. 103/1 a parc. č. 103/4, jež byly zapsány ve vložce č. 212 pozemkové knihy pro katastrální území M., a to včetně všech staveb a porostů na těchto pozemcích.
Žalovaným Ing. K. H., V. H., Ing. L. H., M. H., M. H., V. H. a Ing. P. H. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení 11.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 18.850,- Kč vedlejší účastníci řízení M. A.
V odůvodnění uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha – východ z 29. 4. 2002, čj. 12 C 146/95-316, bylo uvedeno, že v řízení před tímto soudem prvního stupně bylo shledáno, že jsou splněny podmínky stanovené v §99 odst. 3 občanského soudního řádu pro zrušení usnesení o schválení smíru, poněvadž bylo prokázáno, že Pozemkový fond ČR nebyl ke dni uzavření smíru vlastníkem ve smíru uvedených nemovitostí, takže v právním vztahu se všemi uvedenými žalovanými ohledně těchto pozemků nebyl pasívně legitimován; kromě toho nebyly správně označeny vlastnické vztahy u vlastníků uváděných ve smíru.
O odvolání žalovaných Ing. K. H., V. H. a Ing. P. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 3. 6. 2002 (čj. 12 C 146/95-316 Okresního soudu pro Prahu – východ) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 8. 1. 2003, sp. zn. 20 Co 410/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a to tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalujícímu Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení jen 9.075,- Kč (namísto 11.325,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit společně a nerozdílně i vedlejší účastnici M. A. 13.100,- Kč (namísto 18.850,- Kč). V dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení žalujícímu Pozemkovému fondu ČR 4.650,- Kč a vedlejší účastnici řízení M. A. také 4.650,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalující Pozemkový fond ČR je, podle názoru odvolacího soudu, aktivně legitimován v této právní věci (a to zejména v důsledku újmy na jeho právech, způsobené neplatným smírem) a že svou žalobu o neplatnost smíru podal tento žalobce v zákonem stanovené lhůtě tří roků. V řízení bylo soudem prvního stupně jednáno se žalovanými, proti nimž byla žaloba podána, a ohledně žalovaného K. H. bylo po jeho úmrtí jednáno v řízení s jeho dědici. Žaloba o neplatnost smíru byla žalobcem podána u věcně příslušného soudu. K takovému žalobnímu návrhu je legitimován ten, kdo je nositelem hmotných práv a vůči tomu, kdo nositeli těchto práv nějakým způsobem překáží ve výkonu práv. V daném případě však nebyly v řízení doloženy tyto předpoklady k uzavření smíru. Soud prvního stupně při schvalování smíru pominul, že převážná část nemovitostí, jichž se smír týkal, je vedena v katastru nemovitostí jako vlastnictví jiných osob; vedlejší účastníce řízení M. A. nabyla některé pozemky uvedené ve smíru podle rozhodnutí pozemkového úřadu P., a to podle rozhodnutí z 12. 11. 1992, čj. PÚ 2672/92 (ohledně pozemků parc. č. 424, 537, 422, 422/1, 538, 543, 403, 379/2, 446/1 a 536/1 v katastrálním území L.), dále podle rozhodnutí z 30 .10. 1992, čj. PÚ 2479/92 (ohledně pozemků parc. č. 198, 297, 307, 339, 642, 643, 613, 361/2, 360, 561, 565/1,558 a 579/1 v katastrální území L.); další pozemky nabyla M. A. do svého vlastnictví rozhodnutím pozemkového úřadu P. z 24. 11. 1994, čj. PÚ 1550/94 (ohledně pozemku parc. č. 446/2 v katastrálním území L. a parc. č. 103/1 v katastrálním území M.). Odvolací soud dále poukazoval na to, že v době uzavření a schválení smíru byli u pozemků parc. č. 118 a parc. č. 120 v katastrálním území L. zapsáni jako vlastníci A. B. a E. B. a ohledně pozemku parc. č. 550/3 v katastrálním území L. došlo k jeho rozdělení na více částí – pozemků se samostatným parcelním číslem, z nichž některé byly i sloučeny do jiných parcel; pozemek parc. č. 103/4 v katastrálním území M. byl veden jako vlastnictví akciové společnosti T. v P. a stavba čp. 38 se stavební parcelou č. 79 v katastrálním území L. byla vedena jako vlastnictví P. H.
Obvodní soud pro Prahu 1 však pod sp. zn. Nc 1359/94 schválil již uvedený smír z 10. 7. 1995, aniž zjišťoval potřebné podklady v katastru nemovitostí a zcela pominul, že převážná část nemovitostí, jichž se smír týkal, je vedena v katastru nemovitostí jako vlastnictví jiných osob a také to, že vymezení pozemku parc. č. 550/3 v katastrálním území L. neodpovídalo stavu, jaký byl v době smíru vyznačen v katastru nemovitostí, když došlo k rozdělení tohoto pozemku geometrickým plánem na několik parcel a z části došlo i ke sloučení těchto částí s jinými parcelami, a ve smíru nebyly také specifikovány stavby, nacházející se na pozemcích vyjmenovaných ve smíru. Proto podle názoru odvolacího soudu byl takto uzavřený smír neplatný podle hmotného práva, a to vzhledem k tomu, že Pozemkový fond ČR při uzavření smíru vystupoval jako právní osoba spravující nemovitosti podle ustanovení §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, a s těmito nemovitostmi neměl pravomoc disponovat jinak než ve smyslu uvedeného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně o zrušení usnesení o schválení smíru z 10. 7. 1995 (sp. zn. Nc 1359/94 Obvodního soudu pro Prahu 1) potvrdil jako věcně správný, ale ohledně nákladů řízení rozhodl zrušením výroku rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu pro nesprávné vyčíslení nákladů řízení pře soudem prvního stupně. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který zastupoval v řízení žalovaného P. H., dne 20. 2. 2003 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno u Okresního soudu Praha – východ dne 16. 4. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že přípustnost svého dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm b/ občanského soudního řádu) a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Ohledně postupu soudů v tomto občanském soudním řízení namítal dovolatel, že v řízení vystupoval žalobce jako Česká republika a k žádné změně označení žalobce na Pozemkový fond ČR v řízení nedošlo, stejně jako nedošlo k připuštění vedlejší účastnice M. A. k účasti na tomto řízení. Po úmrtí jednoho ze žalovaných – K. H. nedošlo rovněž řádně a včas ke změně žalobního návrhu žalobcem a soud procesně nerozhodl o právním nástupnictví ve sporu, které tu nebylo automatické. Bez ohledu na tato pochybení soud prvního stupně rozsudkem z 29. 4. 2002 žalobě žalobce vyhověl a uložil žalovaným i povinnost uhradit náklady řízení žalobci i vedlejší účastnici řízení M. A.
K dalšímu pochybeni v řízeni došlo, podle názoru dovolatele, v tom, že tu o zrušení usnesení o schválení uzavřeného smíru došlo rozhodnutím jiného soudu stejné věcné příslušnosti, a to bez toho, že by si soud prvního stupně, rozhodující o tomto zrušení usnesení, vyžádal stanovisko od soudu, který původně rozhodoval o schválení smíru z 10. 7. 1995. Řešení této otázky, zda tu rozhodoval soud k tomu příslušný, když to nebyl soud, který smír původně schvaloval, lze pokládat, podle názoru dovolatele, za řešení právní otázky zásadního významu. Dovolatel zastává i ten názor, že v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru soudem nemůže být rozšiřován okruh účastníků řízení (a to se týká i vedlejšího účastníka řízení) o osoby, které nebyly účastníky smírčího řízení podle ustanovení §67 občanského soudního řádu. Také řešení této právní otázky lze pokládat za řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Dovolatel byl z hlediska okruhu účastníků tohoto občanského soudního řízení o zrušení usnesení o schválení smíru i toho názoru, že neupravil-li žalobce změnou svého žalobního návrhu okruh jím žalovaných osob, nemohl soud svým rozsudkem automaticky zavazovat dědice zemřelého účastníka řízení, ale měl brát zřetel na ustanovení §107 občanského soudního řádu (ve znění po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.), i když ke skutečnosti, zakládající právní sukcesi, došlo před účinností zákona č. 30/2000 Sb., avšak po zrušení původního soudního rozhodnutí, k němuž došlo již za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Také při řešení této právní otázky jde o řešení otázky zásadního právního významu po právní stránce, zdůrazňoval dovolatel.
Podle názoru dovolatele se soudy obou stupňů v daném případě nevypořádaly ani s dalšími dvěma závažnými právními otázkami, a to, zda účinky návrhu na zrušení pravomocného usnesení o schválení smíru nastávají z hlediska lhůty podle ustanovení §99 odst. 3 občanského soudního řádu již podáním jakéhokoli žalobního návrhu, nebo až návrhu procesně způsobilého, a posléze i právní otázkou, zda a od jaké doby přísluší vedlejšímu účastníku řízení náhrada nákladů řízení, tj. od doby, kdy se sám prohlásí za vedlejšího účastníka řízení, nebo až od doby, kdy soud jeho vedlejší účastenství připustí.
K tomuto dovolání dovolatele P. H. zaslala své vyjádření jen vedlejší účastnice řízení M. A., která navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, neboť je pokládá za nepřípustné i za nedůvodné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb), platí i prořízení, které bylo zahájeno před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1.1 2001).
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, a to proto, že by byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 12 C 146/95 Okresního soudu Praha – východ), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §99 odst. 3 občanského soudního řádu v souvislosti zejména s ustanovením §17 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §99 odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu může soud rozsudkem zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný; návrh tu lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 56/1964 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva, ne však procesního práva. Předpokladem je tu, že jde o smír neplatný v době, kdy jej soud schvaloval“.
Ve sporech o vlastnické právo k nemovitostem, zejména k pozemkům, je důležité zjištění potřebných podkladů z hlediska evidence nemovitostí (srov. nyní z hlediska zápisů v katastru nemovitostí), a to i tehdy, jestliže řízení končí smírem (viz. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů).
K projednání žalobního návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru je příslušný obecný soud odpůrce /žalovaného/ (srov. k tomu např. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 322).
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spravují nemovitosti uvedené v §1 odst. 1 tohoto zákona, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, zákonem zřízené pozemkové fondy. Pokud zákon č. 229/1991 Sb. nestanoví jinak, postupují pozemkové fondy při převodu nemovitého majetku státu podle zvláštních předpisů (zejména podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). Do schválení privatizačního projektu anebo v souladu s ním může pozemkový fond dát nemovitý majetek do užívání jiným osobám (§17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový fond převést nemovitosti ve vlastnictví státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v §13 zákona č. 229/1991 Sb. uplatněno právo na vydání podle tohoto zákona, jen za okolností a podmínek uvedených v §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Pozemkový fond ČR nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb. (o Pozemkovém fondu České republiky), kterým byl zřízen (dnem 1. 1. 1992), a to jako samostatná právnická osoba. Ke stejnému datu přešla na Pozemkový fond ČR podle §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i správa nemovitostí ve vlastnictví státu, uvedených v §1 odst. 1 tohoto zákona.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo že by se zabýval řešením právní otázky, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Neshledal tedy dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených vedlejší účastnicí řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího procesní stanoviska vyjádřená vedlejší účastnicí řízení M. A. již v průběhu řízení před soudy obou stupňů
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu