ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1227.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1227/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) F. Ř., B) E. S. a C) Z. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. M., 2) M. Š. a 3) J. B., zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 7 C 91/95, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 C 52/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 30 Co 19,20/2003-100, takto:
Dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 30 Co 19,20/2003-100, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 20. 5. 2002, č.j. 6 C 52/2001-70, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 8. 2002, č.j. 6 C 52/2001-79, v napadené části v odstavci I., to je pokud jde o povinnost žalovaných vydat žalobců rodinný domek čp. 141 na stavební parcele číslo 288 zapsaných na LV číslo 6933 pro obec a katastrální území Š. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., a to první a druhá žalovaná každý ideální 1/6 a třetí žalovaná ideální 4/6 s tím, že tato nemovitost bude vydána každému ze žalobců v rozsahu jedné ideální třetiny, se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 30 Co 19,20/2003-100, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 20. 5. 2002, č.j. 6 C 52/2001-70, ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2002, č.j. 6 C 52/2001-79 v napadené části v odstavci I., to je pokud byla zamítnuta žaloba na vydání pozemků – stavební parcely č. 288 a parcely č. 628/22, zapsaných na LV č. 693 pro obec a katastrální území Š. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., se zrušuje.
Výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 30 Co 19,20/2003-100, v odstavci druhém, třetím a čtvrtém, to je o nákladech odvolacího řízení a o povinnosti žalobců a žalovaných k úhradě nákladů řízení České republice, se zrušuje.
Výrok rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 20.5.2002, č.j. 6 C 52/2001-70, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29.8.2002, č.j. 6 C 52/2001-79, jímž bylo rozhodnuto v odstavci II. o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a v odstavci III., jímž bylo rozhodnuto povinnoti žalobců k úhradě nákladů řízení České republice, v částce 880,- Kč a v částce 4.581,- Kč, se zrušuje.
V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Praha východ k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou 10. 5. 1995 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovaným vydat žalobcům nemovitosti blíže uvedené v žalobě.
Okresní soud pro Prahu - východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, č.j. 7 C 91/95-99, žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 9. 1997, č.j. 30 Co 219/97- 123, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č.j. 7 C 91/95-200, žalobu zamítl. Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.1999, č.j. 30 Co 309/99-228, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, č.j. 28 Cdo 649/2000-252, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle dovolacího soudu vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy o nabytí nemovitostí žalovanými dne 24. 1. 1984, jakož i právnímu režimu těchto nemovitostí, které s účinností od 1. 1. 1984 byly již převedeny z prozatímní správy ONV P. hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku na MNV Š., je třeba považovat za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož nabývací úkon se spravoval režimem vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Za správný rovněž považoval závěr odvolacího soudu v tom, že uvedený předpis neobsahoval výslovné ustanovení, které obsahovala vyhláška č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku v ustanovení §11 odst. 1, 2 zakazující převody majetku do osobního vlastnictví tam vyjmenovaných osob. Vyslovil, že dnem 1. 1. 1984 spadala dispozice s předmětnými nemovitostmi pod režim ustanovení tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Přisvědčil důvodnosti dovolací námitky žalobců, kteří poukazovali na to, že odvolací soud nezkoumal, zda k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, které měly povahu rodinného domku ve smyslu ustanovení §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb. byl splněn požadavek souhlasu krajského národního výboru podle §16 odst. 2 věty druhé citované vyhlášky. Dovolací soud rovněž zaujal názor, že po datu 1. 1. 1992, t.j. po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., není rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání přezkoumatelné. Podle dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. může soud pouze provádět zjištění, zda rozhodnutí vydal orgán k tomu příslušný, v rámci své tehdejší kompetence, nikoli však přezkoumávat obsah okolností, za nichž rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno. Dnem 1. 1. 1992 tak zanikla i věcná příslušnost okresních národních výborů (resp. okresních úřadů) provádět řízení a rozhodovat ve věcech přidělení pozemků do osobního užívání a do té doby vydaná rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání tak nelze v současné době podrobit přezkumu soudem. Přikázal soudu prvního stupně provést příslušná zjištění k posouzení otázky, zda k uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1984 byl vyžádán souhlas krajského národního výboru ve smyslu ustanovení §16 odst. 2, věty druhé vyhlášky č. 156/1975 Sb., případně, zda tento národní výbor rozhodl, že na účinnost smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku není souhlas potřebný nebo zda určil případně příslušný jiný orgán ve smyslu §16 odst. 2 věty třetí téže vyhlášky. Dovolací námitkou žalobců nesoucí se k problematice správnosti určení kupní ceny se dovolací soud nezabýval, a to vzhledem k tomu, že z hlediska stavu řízení by se jeho posouzení jevilo jako předčasné.
Po doplnění řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č.j. 6 C 52/2001 – 70, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 C 52/2001, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaní, respektive jejich právní předchůdci na základě kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1984 uzavřené s MNV Š. nabyly od státu za částku 90.870,- Kč rodinný dům č.p. 142 v Š., přičemž tato kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím Praha - východ dne 30. 1. 1984 pod R I 94/84. Vzal za prokázané, že stavební parcely č. 288 a č. 628/2 zapsaných na LV číslo 693 pro obec a katastrální území Š. nabyli žalovaní do osobního užívání na základě rozhodnutí Okresního národního výboru P. ze dne 9. 1. 1984, které nabylo právní moci dne 28. 1. 1984, přičemž dohoda o osobním užívání MNV Š. byla uzavřena dne 24. 1. 1984 a registrována spolu s kupní smlouvou dne 30. 1. 1984 pod č. R I 94/84 Státním notářstvím Praha východ. Soud prvního stupně též zjistil, že předmětné nemovitosti až do 31. 12. 1993 byly ve správě ONV P., který rovněž řešil prodej této nemovitosti z vlastnictví státu i otázku výběru kupce, o němž rozhodla rada ONV. Dovodil, že Místní národní výbor v Š. před uzavřením kupní smlouvy dne 24. 1. 1984 nevyžadoval souhlas krajského národního výboru a tento souhlas tedy ani udělen nebyl. Vyslovil závěr, že ONV P. ani MNV Š. neporušily své povinnosti při správě národního majetku a jejich postupem tedy nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných jako nabyvatelů předmětné nemovitosti na úkor jiných osob ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že z hlediska ustanovení §205 o.z. v tehdy platném znění, okolnost, spočívající ve zjištění, že dohoda o zřízení práva osobního užívání předmětných pozemků byla uzavřena dříve, než rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci, nebyla důvodem k vyslovení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, registrované dne 30. 1. 1984. Dospěl též k závěru, že postup při oceňování nemovitostí v souvislosti se stanovením kupní ceny porušen nebyl a zjištěný rozdíl zhruba 8 % mezi cenou stanovenou jako kupní při uzavření kupní smlouvy a cenou stanovenou znalcem v tomto řízení nelze posuzovat jako rozdíl zakládající zásadní rozpor s právními předpisy. Uzavřel, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a nelze je proto považovat za osoby povinné ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, č.j. 30 Co 19,20/2003-100, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil v zamítavém výroku tak, že žalované jsou povinny vydat žalobcům nemovitost blíže specifikovanou ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to první a druhá žalovaná každá ideální 1/6 a třetí žalovaná ideální 4/6 s tím, že tato nemovitost bude vydána každému ze žalobců v rozsahu jedné ideální třetiny, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění sodu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Odvolací soud považoval za zásadní, že ve smyslu §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. v případě převodu, kde figuroval jako prodávající místní národní výbor bylo nezbytné k nabytí účinnosti smlouvy schválení krajského národního výboru. Vzhledem k tomu uzavřel, že předmětný rodinný dům nabyli žalovaní, resp. jejich právní předchůdci v rozporu s ustanovením §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., neboť k převodu majetku nebyl dán souhlas příslušného krajského národního výboru. Dospěl tedy k závěru, že předmětnou nemovitost nabyli nabyvatelé v rozporu s tehdy platnými předpisy podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.
Shodně se soudem prvního stupně vyslovil dále závěr, že rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání bylo vydáno orgánem k tomu příslušným, tedy Okresním národním výborem P. v souvislosti s tehdy platným ustanovením §205 odst. 1 o.z. V tomto směru odkazoval na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., na základě něhož pozemek, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání se oprávněné osobě nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů je třeba se zabývat otázkou interpretace ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti poukazovali na závazný výklad vyslovený Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl.ÚS 15/98, publikovaném pod č. 83/1999 Sb., ve kterém ohledně §8 odst. 4 ve vztahu k §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a to za podmínek podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dále konstatovali, že tehdejším nabyvatelům by nikdy nevzniklo právo k pozemku, pokud by jim nebyl převeden do vlastnictví rodinný dům č.p. 142. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam, a to pro nesoulad závěrů odvolacího soudu s výkladem uvedeném ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu a s konstantní judikaturou vyšších soudů. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ( části, v níž byla žaloba zamítnuta ) podali též žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že k nabytí účinnosti kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1984 bylo zcela nezbytné schválení Středočeským krajským národním výborem v P. Dále vytýkali odvolacímu soudu závěr o naplnění podmínek ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tvrdili, že za rozpor s tehdy platnými předpisy při nabytí věci od státu ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze považovat jakékoliv porušení tehdejších předpisů. Poukazovali na skutečnost, že soud prvního stupně správně dovodil, že neexistence souhlasu ze strany Středočeského krajského národního výboru neměla vliv na objektivitu a správnost výběru osoby vhodného nabyvatele předmětného domu. Dále namítali, že ONV P. a ani MNV Š. předmětný dům nenabyli úplatně, tedy za cenu pořizovací. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování těchto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ).
Pokud jde o dovolání žalovaných, v části směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž ve shora uvedeném rozsahu jim byla uložena povinnost k vydání rodinného domku čp. 142 v Š., je přípustnost tohoto dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť bylo podáno proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé přitom uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jak byl shora vyložen. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z uplatněného dovolacího důvodu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda neexistenci souhlasu ze strany Středočeského krajského národního výboru, který byl nezbytný k nabytí účinnosti kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1984, je možno posoudit jako rozpor s tehdy platnými předpisy (§16 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 156/1975 Sb.) ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V tomto směru postupoval odvolací soud v souladu s právním názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, č.j. 28 Cdo 649/2000-252. Dovolací soud nemá důvod měnit nic na svých závěrech tam vyjádřených, s nimiž je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu, takže v tomto směru odkazuje na důvody měnícího rozsudku odvolacího soudu. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
Ve vztahu k dovolání žalobců proti té části výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných vydat žalobcům rovněž pozemky parcelní číslo 288 a 628/2 v katastrálním území Š., tvrdili žalobci přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ jde v této věci z hlediska dovolacích tvrzení žalovaných, jak byla shora blíže rozvedena.
Odvolací soud v tomto ohledu respektoval právní závěry vyjádřené v již shora uvedeném zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vztahující se k výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud při přezkoumávání dovolání žalobců v této věci však vzdor svému dřívějšímu právnímu posouzení nemohl ponechat závěry plynoucí z pozdějšího vývoje interpretační praxe, patrné zejména z rozhodování Ústavního soudu ČR, na kterou se poukazuje rovněž v dovolání žalobců.
V tomto směru respektoval zejména závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000 (zveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 74, str. 137), jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9. 1977. Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR plyne závěr, podle něhož je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení (§8 odst. 4) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona.
V této věci skutkový stav zjištěný odvolacím soudem svědčí pro závěr o možnosti aplikace shora uvedených závěrů nálezu Ústavního soudu České republiky. V situaci, kdy ve vztahu k samotnému rodinnému domku čp. 142 dospěl odvolací soud k závěru o naplnění podmínek §4 odst. 2 citovaného zákona a s přihlédnutím k obsahové a časové spojitosti nabytí vlastnictví žalovanými od československého státu a současného zřízení práva osobního užívání pozemků podle tehdejších předpisů, je zřejmé, že jsou naplněny podmínky i pro uložení povinnosti žalovaných k vydání zmíněných pozemků, k nimž bylo právo osobního užívání za shora uvedených okolností zřízeno.
Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by odlišné právní posouzení věci v těchto směrech bylo správné a odpovídající hmotnému právu. Při prokázání dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného žalobci tak musel přikročit dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu (§243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro které došlo k zrušení rozsudku odvolacího soudu, zatěžují i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodnutí (§243b odst. 3, o.s.ř.).
Právním posouzením dovolacího soudu je soud prvního stupně, případně soud odvolací, vázán (§243d odst. 1 o.s.ř., §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta poslední o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu