ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1242.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1242/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ D. M., B/ J. Z. a C/ V. Š., zastoupených advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 6 C 1295/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, čj. 25 Co 517/2003-389, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení každý částku 775,- Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
O návrhu žalobců na přechod vlastnického práva žalované k domu čp.12 s pozemky č. 12 a 586/12 v obci D. na žalobce rozhodoval Okresní soud v Mělníku třikrát. Poprvé rozsudkem ze dne 8. 9. 1997 žalobu zamítl, poté - po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem - rozsudkem ze 28. 12. 2000 žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu zrušen na základě dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu z 10. 4. 2002, čj. 28 Cdo 1903/2001-256. Dovolací soud totiž nesouhlasil s některými závěry odvolacího soudu, který dovozoval rozpor s právními předpisy platnými v době nabytí nemovitostí a vycházel přitom z obecných úvah o pravděpodobném zvýhodnění nabývajícího O. S. Soud prvého stupně poté po doplnění řízení provedením nových důkazů rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 29. 8. 2003, čj. 6 C 1295/92-361 tak, že žalobu opětovně zamítl. Tento rozsudek pak Krajský soud v Praze potvrdil shora uvedeným rozsudkem, jenž je napaden dovoláním žalobců.
Dovolatelé uplatňují, že závěry soudu nejsou v souladu se skutkovými zjištěními v tom, že obyvatelé obce nevěděli o nabídce prodeje předmětných nemovitostí, takže o ně nemohli projevit zájem, a nemovitosti nebyly nabídnuty ani žádné socialistické organizaci. Tím došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatele. Pokud jde o dodržení náležitostí při prodeji podle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nepovažují za přijatelný názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno spočívá na nich. Je věcí soudu posoudit, zda došlo při nabytí domu původním nabyvatelem k obcházení zákona nebo k zneužití právních předpisů v jeho prospěch a ke zvýhodnění oproti jiným občanům. Provedené důkazy dle nich svědčí o tom, že původní nabyvatel využil svého politického postavení a vlivu k získání předmětných nemovitostí, zejména pak pozemku, který překračoval svou výměrou 400 m2, když od samého počátku se jednalo o objekt k účelům rekreace. Důvod pro překročení výměry pozemku dle jejich názoru dán nebyl, navíc nebylo toto překročení výměry odůvodněno ve správním rozhodnutí. Dovolatelé proto i nadále uplatňují, že k nabytí nemovitostí došlo na v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění a navrhují, aby rozsudky obou soudů byly v dovolacím řízení zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, v němž vyvrací názory dovolatelů na soulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Poukazuje na výpovědi svědků, podle nichž nebyl v obci zájem o koupi předmětných nemovitostí, což nevyvrátila ani výpovědˇ svědkyně L., na niž se odvolávají žalobci. Pokud nebyla nemovitost nabídnuta k převodu jiné socialistické organizaci, nebylo to obcházení vyhlášky č. 156/1975 Sb., protože šlo o obytný dům, u nějž nebyl převod vázán jen na případ jeho neupotřebitelnosti nebo nadbytečnosti. Pouhá existence zásluh a stranických funkcí nabyvatele pak nestačí k závěru o jeho protiprávním zvýhodnění, když konkrétní zvýhodnění prokázáno nebylo. I když si ONV vyžádal od nabyvatele přehled těchto skutečností, nebylo prokázáno, že pokud by nebyly doloženy, získal by nemovitosti jiný občan nebo by k převodu nedošlo. Rovněž nebyla překročena výměra pozemků, která činila 791 m2, protože v době převodu byl dům rodinným domkem. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku z 28. 12. 2000 proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho rozsudek zrušil usnesením z 19. 8. 2002. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Dovolatelé vytýkají soudu, že neučinil závěr o tom, že O. S. (který byl osobou blízkou ve vztahu k žalované), nabyl v roce 1979 předmětné nemovitosti poté, co přešly z právních předchůdců žalobců nejprve na JZD a z něj pak na stát, za okolností, které je ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě nutno posoudit jako nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud se těmito aspekty zabýval již ve svém rozsudku, vydaném v této věci dne 10. 4. 2002, a pokud jde o podrobnější rozbor dané problematiky, poukazuje na obsah tohoto rozsudku. V prvé řadě jde o závěr, že rozpor s právními předpisy při nabytí nemovitostí se mohl týkat pouze předpisů obecně závazných. Tím byla pokud jde o pozemky, ustanovení §198 a násl. ObčZák v tehdy platném znění a pokud jde o dům, vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Z obsahu spisu plyne, že předmětný dům byl domem obytným, tj. určeným k bydlení a nešlo o rekreační chatu ve smyslu příslušných stavebních předpisů. Dovolací soud neshledává rozhodujícím, zda mělo jít o bydlení trvalé či přechodné, zejména když i z tohoto hlediska lze užívání v průběhu doby měnit. Rozhodující je, že z hlediska hmotného práva šlo o dům obytný, který splňoval znaky rodinného domku, případně domu ve smyslu §15 odst. 5 písm. f) vyhlášky č. 156/1975 Sb., a mohl být v osobním vlastnictví občanů. Převod domu do vlastnictví občana byl v souladu s uvedenými předpisy, i když nešlo o majetek pro státní organizaci přebytečný. Protože nešlo o rekreační chatu, nebylo zřízení práva osobního užívání omezeno výměrou 400 m2, ale výměrou 800 m2 (§200 odst. 1 ObčZák v tehdy platném znění). Rozpor s tehdy platnými předpisy nelze tedy z důvodů, uvedených v dovolání, dovodit.
Pro závěr, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatele nemovitostí s ohledem na jeho stranickou příslušnost, budovatelské zásluhy a funkce (jejichž existenci samu o sobě vzal soud za prokázanou), bylo důležité hodnocení provedených důkazů v tom směru, zda tyto nebo jiné důvody vedly v konkrétním případě k takovému zvýhodnění nabyvatele, aby bylo možno považovat za prokázané, že bez nich by k převodu majetku nedošlo. Dovolací soud nezjistil, že by skutkové závěry obou soudů odporovaly provedeným důkazům. Dle obsahu spisu soudy hodnotily provedené důkazy z tohoto hlediska samostatně i v jejich souvislosti, přičemž rozhodujícím skutkovým zjištěním bylo, že v obci nebyl zájem o koupi předmětné budovy a nebyly zjištěny ani jiné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že nemovitosti získal v roce 1979 O. S. na základě zvýhodnění, jež by bylo natolik závažné, aby splňovalo kriteria zvýhodnění protiprávního, tj. odporujícího obecně uznávaným právním zásadám rovnosti občanů.
Dovolací soud proto shledal skutkové i právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
V dovolacím řízení měla úspěch žalovaná a byla jí proto přiznána náhrada jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ). Náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní pomoci advokáta, stanoveném podle §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. 4.500,- Kč, snížené podle jejího §18 odst. 1 při jednom úkonu na polovinu, a v paušální částce 75,- Kč na hotové výdaje, celkem 2.325,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu