ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1290.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1290/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně V. Z., zastoupené advokátem, proti žalované Obci D., o 16.797,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 57/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2003, č.j.11 Co 784/2002-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě výše označeným bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 10. 2002, č.j. 11 C 57/2002-39, kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 16.797,- Kč s příslušenstvím, a dále bylo rozhodnuto o postoupení věci Obecnímu úřadu D. - stavební úřad. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že věc o zaplacení náhrady za vyvlastněné pozemky není v pravomoci soudu podle §7 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), a pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§103 o.s.ř.) bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 věta první o.s.ř. Podle §104 odst.. 1 věta druhá o.s.ř. byla věc postoupena věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, do jehož pravomoci projednání a rozhodnutí věci náleží.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolání prostřednictvím obecného zmocněnce dovolatelky podané dne 9. 6. 2003 obsahuje tvrzenou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Vyvlastňovací rozhodnutí stavebního úřadu nemá náležitosti exekučního titulu a stavební úřad nebyl oprávněn rozhodovat o civilněprávním nároku dovolatelky na náhradu za vyvlastněné pozemky. Ve správním řízení jde o rozhodování v oblasti státní správy a v rozhodovací pravomoci civilního soudu je zaplacení finanční náhrady podle §128 odst. 2 občanského zákoníku.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 3. 2004, č.j.11 C 57/2000-52, byla dovolatelka v souladu s §104 odst. 2 věta první o.s.ř. vyzvána, nechť do jednoho měsíce od doručení usnesení odstraní nedostatek podmínky dovolacího řízení, povinného zastoupení podle §241 o.s.ř., jinak bude dovolací řízení zastaveno.
Dovolatelka ve lhůtě určené soudem odstranila nedostatek podmínky povinného zastoupení podáním dovolání dne 8. 4. 2004 prostřednictvím advokátky, včetně doložení plné moci pro dovolací řízení podle §28 o.s.ř. V tomto podání se dovolatelka odvolává na přípustnost dovolání jako dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu. Dovolací důvod je tvrzen v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je názoru, že podle obsahu podání byl u soudu podán návrh na exekuci. Dovolatelka tvrdila existenci pohledávky založené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Místního národního výboru D. – stavební úřad, zn. 1355/89 ze dne 10. 1. 1990, která nebyla dobrovolně splněna. Případné nedostatky návrhu na exekuci měl soud odstranit postupem podle §43 o.s.ř. Pravomoc soudu v případě exekučního řízení je nepochybně dána. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání jako soud funkčně příslušný podle §10a o.s.ř. Dovolání podala dne 9. 6. 2003 v dovolací lhůtě k tomu oprávněná osoba (zastoupená obecným zmocněncem); toto včas podané dovolání s absencí povinného zastoupení bylo nahrazeno po výzvě soudu k odstranění nedostatku povinného zastoupení v dovolacím řízení podáním dovolatelky prostřednictvím její zástupkyně – advokátky ve lhůtě určené soudem. Za těchto okolností posoudil dovolací soud dovolání jako včasné, podané k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Při projednání dovolání vycházel dovolací soud z obsahu podání dovolání, které nahradilo předchozí podání bez povinného zastoupení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 64). V podání dovolatelky prostřednictvím advokátky není totiž ztotožnění se s podáním dovolání předchozím. Vzhledem k obsahu obou podání nelze případně uvažovat o doplnění podání; skutečnosti a právní argumentace sdělované v obou podáních jsou diametrálně odlišné a vzájemně se vylučující.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř.
Tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm.b/ o.s.ř. však není dán.
Ze všech podání dovolatelky do vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se dovolatelka v rámci nalézacího řízení domáhá u soudu vydání rozhodnutí o zaplacení částky 16.797,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že správní orgán mohl rozhodnout pouze o vyvlastnění, a o zaplacení náhrady za vyvlastnění má rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Posuzováno podle obsahu podání dovolatelky do vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§41 odst. 2 o.s.ř.) nelze dospět k možnosti posuzování podání dovolatelky jako podání návrhu na výkon rozhodnutí, které by bylo možno opravit, doplnit, upřesnit postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. směřujícím k soudnímu výkonu rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. Skutečnosti, které dovolatelka sděluje v dovolání, jsou tedy v logickém rozporu s obsahem spisu, zejména pak obsahem podání samotné dovolatelky. Na základě skutečností sdělovaných dovolatelkou v dovolání nelze tedy dospět k závěru, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolací soud správně vyšel z úvah soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu podle §7 o.s.ř. v projednávané věci, a rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil. Ustanovení §128 občanského zákoníku pouze upravuje zásahy do vlastnictví, mimo jiné vyvlastněním, v rámci ucelené úpravy práva vlastnického v části druhé občanského zákoníku, vymezené věcným právům. Podle §128 odst. 2 občanského zákoníku jsou vymezeny podmínky pro tento krajní zásah do vlastnictví (může se tak stát jen ve veřejném zájmu, účelu veřejného zájmu nelze dosáhnout jinak, a k vyvlastnění může dojít jen na základě zákona, pro daný účel ve veřejném zájmu, a za náhradu). Vlastní vyvlastňovací řízení provedl správní orgán v rámci správního řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení ve znění v době správního řízení, a to podle §112 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1991, za podmínek podle §110, a určení výše náhrady podle §111 citovaného zákona.
Dovolací soud nezjistil vady uvedené v §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, ani jiné vady řízení (případně v dovolání neuplatněné), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Dovolací soud posoudil tedy dovolání jako nedůvodné, a proto dovolání zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované náklady řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Ludvík David,CSc., v. r.
předseda senátu