ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1306.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1306/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ E. H. a B/ R. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 10 C 1436/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.10.2003, čj. 22 Co 304/2003-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení každá 1.200 Kč k rukám jejich právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25.4.1996, č.j. 10 C 1436/92-76 ve znění usnesení z 20.2.1997, čj. 10 C 1436/92-83, rozhodl, že na žalobkyně přechází vlastnické právo žalovaného k domu čp. 19 a stavebním parcelám č. 20/1 a 20/2 v B., na každou z nich jednou polovinou. Vyhověl tak návrhu žalobkyň opírajícímu se o ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Své rozhodnutí založil na znaleckém posudku znalce A. Z., že cena nemovitostí v době, kdy je žalovaný nabyl, tj. 17.2.1984, činila dle tehdy platných cenových předpisů 29.159 Kč, zatím co kupní cena byla stanovena na 11.788,45 Kč, takže byla naplněna skutková podstata nabytí věci za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů (dále jen \"cena nižší\") ve smyslu
§8 odst. 1 zákona o půdě. Závěry o tom, zda k nabytí nemovitosti došlo v rozporu s právními předpisy, se nezabýval.
O odvolání žalovaného rozhodoval Krajský soud v Praze opakovaně. Jeho první rozsudek z 16.12.1997, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu z 21.4.1999, čj. 24 Cdo 980/98-134. Dovolací soud neshledal správným právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k převodu za cenu nižší, jestliže právní předpisy z oblasti správ a ochrany národního majetku umožňovaly prodej nemovitostí za nižší cenu. Odvolací soud měl posoudit rozdíl v cenách a v dalším řízení proto posoudit znalecký posudek revizního znalce Ing. J., kterýžto důkaz sám provedl, z toho hlediska, kolik činí rozdíl v cenách, k nimž tento znalec došel, a zda rozdíl (který činil mnohem menší částku než jakou stanovil znalec Z.) lze hodnotit jako možnou subjektivní odchylku při posuzování původní kupní ceny stanovené v roce podle posudku znalce K.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 14.12.1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Učinil závěr, že pokud nebylo prokázáno, že smlouva o převodu nemovitostí na žalovaného byla schválena příslušným orgánem ve smyslu §16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., je nutno učinit závěr, že smlouva byla uzavřena v rozporu správními předpisy. Důkazní břemeno o schválení smlouvy tímto orgánem, jímž byl Okresní národní výbor, shledal na straně žalovaného. Dalšími skutkovými podstatami uvedenými v §8 odst. 1 zákona o půdě se proto odvolací soud v tomto rozsudku již nezabýval. Jeho rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 16.6.2003, sp.zn. IV.ÚS 283/2000 s odůvodněním, že odvolací soud se dostatečně nezabýval důkazy, které svědčily o opačném závěru, než jaký učinil, ač byly v řízení provedeny.
Nato odvolací soud rozsudkem ze dne 7.10.2003, čj. 22 Co 304/2003-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Žalobkyně shledal ve věci aktivně legitimovanými, jako právní nástupkyně původních vlastníků, kteří nemovitosti darovali státu nabídkou z 21.3.1962. Pasivní věcná legitimace žalovaného vyplývá z toho, že nemovitosti získal kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků z 17.2.1984 Zabýval se tím, zda při nabytí nemovitostí došlo k naplnění některé ze skutkových podstat obsažených v §8 odst. 1 zákona o půdě, přičemž dospěl k zápornému závěru. V řízení nebylo prokázáno, že by byl žalovaný při nabytí nemovitostí zvýhodněn. Dále odvolací soud zkoumal, zda došlo k nabytí nemovitostí za cenu nižší. V posudku znalce A. Z., který byl podán v řízení před soudem prvního stupně, shledal chyby, které v odůvodnění rozsudku uvedl. Naproti tomu posudek znalce Ing. J., jenž byl ustanoven znalcem v odvolacím řízení, shledal odvolací soud přesvědčivým, včetně jeho závěru, že v době kupě v roce 1984 byly stavby s výjimkou malé, provizorně opravené části, opravitelné pouze za cenu nepřiměřených finančních a pracovních nároků, zbyla torza stěn zarostlých křovinami, studny nebyly funkční, stejně jako vodovod. Tento posudek odpovídal i posudku, který byl dle šetření v pozemkových knihách podán v roce 1972 znalcem Ch., a podle nějž nemovitosti již tehdy byly ve špatném stavu na hranici způsobilosti k demolici, byla vytrhána všechna okna, dveře, podlahy, odstraněny dřevěné stropy a vlastní nosná konstrukce stropu byla staticky narušena, chyběla část střešní krytiny. Jako maximální cenu nemovitostí ke dni jejich převodu na žalovaného stanovil znalec Ing. J. podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. vyšší u staveb o částku cca 800 Kč, u pozemků o 233 Kč, což lze vysvětlit subjektivním hodnocením znalců K., který stanovil kupní cenu a cenu za právo osobního užívání pozemků, a znalce Ing. J. Odvolací soud proto neshledal, že by žalovaný nabyl nemovitosti za cenu nižší.
Tvrzený rozpor s právními předpisy při převodu nemovitostí odvolací soud neshledal proto, že podle zápisu z jednání zástupců Okresního národního výboru v K., Místního národního výboru v P. a Jednotného zemědělského družstva v P. z 20.1.1984 byl dán souhlas s přidělením předmětného pozemku do osobního užívání v plném rozsahu, přičemž bylo konstatováno, že jde přebytečný a neupotřebitelný národní majetek. Finanční odbor ONV v K. vydal rozhodnutí o přidělení předmětných pozemků do osobního užívání žalovaného k pozemkům právě proto, že se převáděly stavby, které byly dříve součástí zemědělské usedlosti, nadále však nemohly být užívány k zemědělským účelům. Okolnost, že nebyla nalezena kupní smlouva uzavřená mezi MNV v P. a žalovaným, nemůže jít k jeho tíži. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva i dohoda o zřízení práva užívání pozemků uzavřeny byly, a to se souhlasem příslušného orgánu, v jehož pravomoci bylo schvalování převodů národního majetku na občany, a učinil proto závěr, že k nabytí nemovitostí nedošlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včasné dovolání s odůvodněním, že byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Poukázaly na to, že v řízení byly podány dva znalecké posudky, přičemž znalec Z. ocenil nemovitosti ke dni, kdy je žalovaný získal, částkou 29.159 Kč, znalec Ing. J. částkou 12.365 Kč. Odvolací soud preferoval posudek Ing. J., který však svůj posudek - stejně jako znalec Z. - upravoval v průběhu řízení. K dalšímu posudku Ing. B., který si daly vypracovat žalobkyně a soudu jej daly k dispozici, odvolací soud nepřihlédl, přičemž tento posudek ocenil nemovitost k uvedenému dni částkou 48.400 Kč. Jsou proto přesvědčeny, že bylo prokázáno nabytí nemovitostí za cenu nižší. Rozpor s právními předpisy při nabytí nemovitostí žalovaným spatřují v tom, že státní notářství registrovalo kupní smlouvu a dohodu o zřízení práva osobního užívání, aniž bylo prokázáno, že šlo o přebytečný nebo neupotřebitelný majetek, o nějž neprojevily zájem socialistické organizace. Tím došlo k rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Výjimka uvedená v jejím §15 odst. 5 písm.e) vyhlášky se přitom vztahovala jen na rodinné domky a chaty. Došlo proto také k porušení notářského řádu, a to dále i proto, že nebyl prokázán výslovný souhlas ONV v K. s prodejem staveb. Kupní smlouva proto neměla být státním notářstvím registrována pro absolutní neplatnost. Dohoda o právu osobního užívání pozemků odporovala ustanovení
§198 odst. 1 občanského zákoníku a rovněž neměla být registrována pro rozpor se zákonem. Souhlas ONV s kupní smlouvou nelze dovodit ze zápisu ze dne 20.1.1984, který není majetkoprávním úkonem, souhlas s kupní smlouvou není vyjádřen ani v rozhodnutí ONV o přidělení pozemku do osobního užívání. Jsou toho názoru, že souhlas nebyl vůbec dán, nikoli jen že není k dispozici, protože by se snad ztratil. Tvrzení soudu, že neschválení kupní smlouvy a její neúčinnost nemůže být posuzováno k tíži žalovaného, je podle dovolatelek nepřípadné, protože se tím popírá aplikace jedné z možných podmínek pro přechod vlastnického práva. Dovolatelky zdůrazňují, že tehdejší právní úprava převodu majetku státu na fyzické osoby byla přísná a neumožňovala žádný volný výklad, o který se nyní soudy pokoušejí. Jsou přesvědčeny, že v jejich případě byly splněny dvě z podmínek pro přechod vlastnického práva a navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný tak, že i když v něm není uveden odkaz na příslušná ustanovení OSŘ o dovolacích důvodech, zřejmě se v něm uplatňuje, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním názoru. Přitom z dovolání nejsou patrné okolnosti, z nichž by mělo být vyvozeno, že skutková zjištění soudu nemají oporu v provedeném dokazování, spíš se brojí proti skutkovému hodnocení jednotlivých důkazů. Dle názoru žalovaného ani tvrzení, že soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, nejsou dostatečně konkrétní. Vyslovuje proto pochybnost, zda by dovolání mělo být věcně projednáno, totiž zda nepřichází v úvahu jeho odmítnutí podle §241 odst. 1 OSŘ. Pokud jde o věcné posouzení, vyslovuje názor, že znalecký posudek znalce Z. je zcela neodborný, znalci zřejmě nebyly známy předpisy o oceňování a bylo nezbytné jeho posudek přezkoumat. To se stalo posudkem Ing. J., který byl zpracován na vysoké odborné úrovni a žádné podstatné a v jeho posudku nebyly shledány. Písemné vyjádření znalce Ing. B., které předložily žalobkyně, nelze považovat za důkaz, který by mohl nahradit znalecký posudek a nemá proto pro posouzení věci žádný význam. Pokud jde o tvrzený rozpor s právními předpisy při nabytí nemovitostí, žalovaný je přesvědčen,že odvolací soud správně zhodnotil zápis z 20.1.1984; vyplývá z něj, že \"bývalé zemědělské budovy jsou zcela zničené, neslouží a ani v budoucnu nebudou sloužit svému účelu a nemůže být s nimi samostatně nakládáno\". Jednání, z nějž byl zápis pořízen, se zúčastnila zástupkyně finančního odboru ONV v P. a zápis podepsala. Rozhodnutí ONV o přidělení do osobního užívání se týká pozemků, na nichž se předmětné stavby nacházely. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že důvodem přidělení do osobního užívání je právě skutečnost, že žalovaný budovy kupuje. Pokud by tyto důkazy nebyly hodnoceny jako důkazy o souhlasu ONV v koupí budov, šlo by o formální až účelový výklad tehdejších předpisů. Revize postupu převodce byla ostatně realizována i v registračním řízení na státním notářství. Žalovaný ještě dodává, že v dané věci není vyloučené použít ustanovení §3 odst. 1 ObčZák a přihlédnout k tomu, že žalovaný při nabytí staveb nebyl nijak zvýhodňován, v zásadě bylo vyhověno všem požadavkům vyhlášky č.156/1975 Sb. a jediné, co by mohlo být sporné je otázka, v jaké formě a v jaké fázi měl být dán souhlas ONV v převodem národního majetku do vlastnictví fyzické osoby. Za situace, kdy souhlas příslušného orgánu s převodem byl zřejmý, a smlouva o převodu byla řádně registrována příslušným státním orgánem, by uplatnění restitučního nároku mělo být posuzováno jako rozpor s dobrými mravy. Žalovaný navrhl, aby dovolání, pokud je dovolací soud neodmítne, bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (OSŘ) ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolací soud se nedomnívá, že dovolání neobsahuje nutné náležitosti dle §241 OSŘ. Pokud jde o dovolací důvody, lze z jeho obsahu zjistit, že dovolatelky uplatňují v prvé řadě nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d) OSŘ, do něhož spadá i hodnocení provedených důkazů. Naproti tomu výslovně uplatněný důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, není konkretizován, přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud vycházel při svých skutkových zjištěních z okolností, které z provedených důkazů nečerpal. Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a) OSŘ). Jeho rozsudek proto přezkoumal v mezích podaného dovolání ( §242 odst. 1 a 3 OSŘ).
Jak již je shora uvedeno, dovolací soud neshledal, že by odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Zaměřil se proto na hodnocení provedených důkazů po stránce právní ve smyslu námitek žalobkyň. První se týká zjištění ceny předmětných nemovitostí ke dni, kdy je žalovaný získal, tj. k 17.2.1984, jež odvolací soud učinil přijetím závěrů znalce Ing. J. Dovolací soud nemá v tomto směru pochybnosti o tom, že tento znalecký posudek byl založen na přesvědčivých závěrech s využitím potřebných odborných znalostí a ve vztahu k posudku znalce Z. vychází z širších souvislostí, jak vyplývají ze spisu a týkají se hlavně skutečného stavu a použitelnosti budov. Listina obsahující posudek, jehož vypracování si objednaly žalobkyně, právem nesloužila za základ zjištění soudu, zejména za situace, že důkaz byl již podán dostatečně věrohodným posudkem soudem určeného znalce. Hodnocení rozdílu v ceně staveb, k nimž došel soudní znalec oproti cenám, jež určil znalec K. pro účely prodeje státního majetku, je rovněž správné a odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, kterou odvolací soud zmínil. Dovolací soud proto shledal závěr odvolacího soudu, že nebyla naplněna skutková podstata nabytí nemovitostí za cenu nižší ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, za správný.
Pokud jde o závěry týkající se nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, dovolací soud v prvé řadě poukazuje na to, že již ve svém rozsudku ze dne 21.4.1999, sp.zn. 24 Cdo 980/98, vyjádřil svůj názor na to, že v dané věci nedošlo k rozporu s §200 občanského zákoníku ve vztahu k přidělení pozemků do osobního užívání. Posouzením, zda nedošlo k porušení předpisů (tj. obecně závazných právních předpisů) při nabytí staveb, se odvolací soud zabýval v rozsudku, který je předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení. Jedná se jednak o otázku, zda příslušný státní orgán, jímž byl Okresní národní výbor v K., rozhodl o neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti budov, a jednak o závěr, zda tento orgán schválil jejich převod na žalovaného.
Nepřípadnou shledal dovolací soud argumentaci, že budovy mohly být převedeny z vlastnictví státu do vlastnictví občana jen na základě rozhodnutí o jejich neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti, a to pokud o něm neprojevily zájem jiné socialistické organizace. Mimo závěr odvolacího soudu, že ONV v K. vyslovil závěr, že o takové budovy jde, dovolací soud poukazuje na znění §15 odst. 5 písm.e) a f) vyhlášky č. 156/1975 Sb., podle něhož rodinné domky a rekreační chaty s příslušenstvím a obytné domy s příslušenstvím, které rodinnými domky nejsou, jsou však určeny k bydlení a mohou plnit účel rodinných domků, …, lze převádět ze státního vlastnictví na občany, aniž byla současně vyslovena podmínka, že jde o přebytečný nebo neupotřebitelný majetek. V projednávané věci šlo nesporně o budovy bývalé zemědělské usedlosti, které obsahovaly obytnou část a část hospodářskou, přičemž obytná část se považovala podle §128 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění za rodinný domek. Budovy v době převodu již nesloužily původnímu účelu a z hlediska jejich další využití jako osobního vlastnictví šlo tedy o obytnou budovu s příslušenstvím. Nesporně proto na jejich převod dopadalo ustanovení §15 odst. 5 písm.e), případně f) citované vyhlášky o správě národního majetku. Tento závěr odpovídá i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejspornější se jevilo posouzení, zda kupní smlouva z 17.2.1984, kterou stát převedl do vlastnictví žalovaného budovy bývalé zemědělské usedlosti, byla uzavřena v rozporu s ustanovením §16 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb. To stanovilo, že k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku, nepřesahujícím cenu jednoho milionu korun, je třeba schválení krajského národního výboru, případně jiného jím pověřeného orgánu; v daném případě byl takto pověřen ke schválení smlouvy místně příslušný okresní národní výbor, jímž byl Okresní národní výbor v K. Jinými slovy platně uzavřená smlouva nabyla účinnosti až tímto schválením, tedy právní úkony účastníků směřující k převodu vlastnictví, založily převod vlastnictví až tímto schválením. Dovolací soud je toho názoru, že je třeba při výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě rozlišovat rozpor s hmotněprávními předpisy a s předpisy procesními. Účelem zákonné úpravy bylo postihnout případy, kdy současný vlastník nemovitosti ji nabyl od státu nebo jiné právnické osoby za určitých neregulérních podmínek a ochrana jeho vlastnictví tak měla ustoupit právu na nápravu křivdy způsobené bývalému vlastníkovi nemovitosti. Zákon má proto na mysli rozpor se základními povinnostmi vyplývajícími z tehdejší právní úpravy a nelze jej vykládat tak, aby právo současného vlastníka záviselo na procesní formalitě, jako je např. vyznačení projevu vůle, jenž byl jinak nepopiratelným způsobem zřejmý.V daném případě odvolací soud dostatečně dovodil, z jakých listin a postupů příslušných pracovníků ONV v K. učinil závěr o tom, že tento orgán souhlasil s prodejem staveb žalovanému. Jeho vůle v tomto směru byla dostatečně prokázána. Okolnost, zda byla smlouva o převodu ještě dodatečně formálně schválena či nikoli, se týká účinnosti smlouvy a toto schválení lze předpokládat již proto, že smlouva byla dle zjištění soudu prvního stupně předložena k registraci Státnímu notářství v K., které ji – spolu s dohodou o zřízení práva osobního užívání k pozemkům – pod zn. R I 201/84, R II 46/84 registrovalo. Povinnost prokázat opak, totiž že ke schválení smlouvy nedošlo, leží na žalobkyních, které tuto skutečnost tvrdí.
Dle názoru dovolacího soudu by ostatně ani v případě, že by bylo prokázáno, že k písemnému vyznačení schválení smlouvy okresním národním výborem po jejím uzavření nedošlo, nebylo možno považovat tuto okolnost za natolik závažnou, aby v důsledku toho bylo hodnoceno nabytí staveb jako nabytí v rozporu s právními předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, když souhlas příslušného orgánu s převodem byl prokázán jinak.
Rozsudek odvolacího soudu proto shledal dovolací soud správným a podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ dovolání zamítl.
Pokud jde o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 ObčZák, dovolací soud se touto otázkou nemohl zabývat, protože nebyla předmětem právních závěrů odvolacího soudu.
Žalovaný měl v dovolacím řízení úspěch a byla mu proto přiznána náhrada jeho nákladů (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ). Náhrada spočívá v odměně právního zástupce v dovolacím řízení ve výši 4.500 Kč, snížené při jednou úkonu o polovinu (§8 písm. a), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a dva paušální poplatky po 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu