ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.131.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 131/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. J. O. a 2. V. O., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nebytového prostoru a o zaplacení 7.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 15/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.6.2001, č.j. 25 Co 241/2001–60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit oběma žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení o dovolání částku 3.015,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Š. V.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31.1.2001, č.j. 16 C 15/2000–37, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit nebytový prostor – prádelnu ve IV. poschodí domu čp. 663 v H. K., a aby bylo žalovaným solidárně uloženo zaplatit žalobkyni částku 7.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18.1.2000 do zaplacení. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací přiznaly žalovaným proti žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm vytkla napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Žalobkyně zejména uvedla, že oba soudy nižších stupňů nesprávně posoudily nájemní smlouvu ze dne 31.1.1992 jako platnou. Tuto smlouvu o nájmu bytu, kterou uzavřela E. F. jako zástupkyně tehdejšího vlastníka F. V. se žalovanými, nebylo možno formulovat tak, že by měnila způsob užívání stavby. Byl-li v ní vymezen předmět nájmu jako byt II. kategorie o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, pak správně mělo jít pouze o byt 1 + 1 s příslušenstvím. Měl být respektován dosavadní způsob užívání stavby; sporná prádelna, která byla do smlouvy nesprávně zahrnuta, má totiž samostatný vchod a stavebně nijak nesouvisí s bytem žalovaných. Vzhledem k přístupu ze společné domovní chodby je i společným prostorem domu. Za takového stavu měly soudy nižších instancí žalobě na vyklizení prádelny vyhovět a přiznat žalobkyni i částku za užívání prádelny v rámci bezdůvodného obohacení žalovaných, požadovanou ve výši 7.000,- Kč. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, v němž navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Ještě před případným meritorním posouzením věci se musel dovolací soud zabývat přípustností podaného dovolání, přičemž ze shodných rozhodnutí nižších instancí bez předchozí kasace bylo patrno, že jedinou možností byla přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s. ř.).
Dovolací soud předesílá, že účelem dovolacího přezkumu není zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Jestliže jejich důkazní zjištění vyústila v závěr, že ve smlouvě se žalovanými o nájmu bytu ze dne 31.1.1992 byla zahrnuta i místnost o výměře 10,5 m2 (prádelna), přičemž za užívání této místnosti byly žalovanými placeny úhrady v rámci nájemného až do roku 1999 (kdy došlo k rozporu mezi účastníky), pak z toho bylo nutno vycházet.
Při posouzení právních otázek určujících pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak je lze dovodit i z obsahu dovolání, dospěl dovolací soud k následujícím závěrům:
Odvolací soud nepochybil, označil-li nebytový prostor – prádelnu za příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 občanského zákoníku. Příslušenstvím bytu jsou i vedlejší prostory, určené k užívání s bytem. Mohla jím tedy být i prádelna, určená k užívání spolu s bytem nájemní smlouvou ze dne 31.1.1992. Kvalifikaci místnosti jako příslušenství bytu žalovaných nebránilo, že vchod do ní není přímo z bytu užívaného žalovanými. Aby bylo možné považovat prádelnu za společný prostor, musela by splňovat požadavek společného užívání více nájemci z hlediska funkčního. Tím lze mít na mysli jak účel užívání společný pro více nájemců, tak i reálnou možnost užívání prádelny ostatními nájemci po stránce prostorové. Zejména v posledně uvedeném ohledu se však nedal dovodit kladný závěr. Je zřejmé, že pro svou výměru může být prostor užíván pouze velmi omezeným okruhem nájemců, v tomto případě nájemci přilehlého bytu.
Dovolací soud též poukazuje na svůj rozsudek ze dne 10.7.2003, sp. zn. 26 Cdo 450/2003, podle něhož příslušenství bytu nemůže být samostatným předmětem právního vztahu, ale předpokládá se jeho zahrnutí do nájemního vztahu k bytu jako prostoru resp. místnosti, sloužící k účelům spojeným s užíváním bytu.
K dovolacím námitkám o kolaudačním určení místnosti jako prádelny s tím, že nájemní smlouvou ze dne 31.1.1992 došlo k neoprávněné změně způsobu užívání stavby, nutno uvést, že dovolatelka si zčásti protiřečí. V dovolání hovoří o změně způsobu užívání stavby; současně však tvrdí, že podle kolaudačního stavu (předpokládaného ze zachované části projektové dokumentace, nikoli prokázaného) má jít o prádelnu. Pak ovšem zůstalo otázkou pouze to, zda jde o společný prostor domu. Výměra prostoru tomu nenasvědčuje a dovolací soud tu odkazuje na své závěry shora uvedené. Byla-li navíc prádelna smlouvou o nájmu bytu svěřena do užívání žalovaným, pak – ve vztahu mezi účastníky smlouvy ze dne 31.1.1992 – nebylo možné než uzavřít, že sporný prostor je příslušenstvím bytu žalovaných nájemců.
Z důvodu existence takto formulovaného vztahu nemohla žalobkyně oprávněně požadovat ani částku 7.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spojeného s užíváním předmětné místnosti. Úhradu za užívání této místnosti je nutno posoudit podle zákonných ustanoveních o výši úhrad za užívání prostor spojených s nájmem bytu.
Odvolací soud tedy nezatížil své rozhodnutí vadou, která by spočívala v nesprávném hmotněprávním posouzení těch právních otázek, jež byly určující pro meritorní rozhodnutí. Poněvadž napadené rozhodnutí nevykazovalo ani jiné vady zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (chybějící judikatura nebo její kontradikce ohledně řešených otázek), dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř.
Ustanovení §146 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §243c odst.1 o.s.ř. založilo povinnost dovolatelky nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za vyjádření k dovolání. Při stanovení výchozí výše odměny nepochybil při aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. odvolací soud, když vypočetl její výši na 11.760,- Kč, vzhledem k součtu sazeb za dva uplatněné nároky. Následné krácení však bylo nutno provést nejen na polovinu za jediný úkon v řízení, tedy na 5.880,- Kč, ale též opět o polovinu vzhledem k odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Odměna za úkon právní služby tedy představovala částku 2.940,- Kč a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) činila 3.015,- Kč, přiznaných jako náklady řízení na straně žalovaných v solidárním postavení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu