ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1325.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1325/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, č.j. 54 Co 329/2002-115, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, kterou je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, č.j. 54 Co 329/2002-115, ohledně zajištění bytové náhrady.
II. Dovolání se odmítá v části, kterou je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, č.j. 54 Co 329/2002-115, ohledně náhrady nákladů řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení o dovolání 1.975,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2002, č.j. 16 C 205/2000-87, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit prostor v podkroví budovy č. 417/61, H. ulice, P., označený č. 2, sestávající se ze tří místností, o výměře 70 m2, do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za použití §150 občanského soudního řádu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalobce se důvodně domáhá vyklizení nebytových prostor jako spoluvlastník nemovitosti s těmito prostorami podle §4, §126 občanského zákoníku (dále „o.z.“), které žalovaný užívá bez právního důvodu; s odkazem na §3 odst. 1 o.z. má však být žalovanému zajištěn náhradní byt.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání v části zajištění bytové náhrady a náhrady nákladů řízení, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel opětovně navrhuje provedení důkazu jiné možnosti bydlení žalovaného. Soud se nezabýval rodinnými a sociálními poměry žalovaného, které by opodstatňovaly výjimečné přiznání bytové náhrady. Odvolací soud neprovedl dovolatelem navrhovaný důkaz o vlastnictví domu žalovaného, i když důkaz bylo možno provést v odvolacím řízení v souladu s §358 o.s.ř. Žalovaný uzavřel neplatnou dohodu o trojsměně bytu; má právo se domáhat užívání bytu, který neplatnou dohodou pozbyl a zajištěním náhradního bytu by získal více práv než měl dříve. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby dovolatel nesl následky neplatné dohody o trojsměně bytu, když nebyl jejím účastníkem. Mezi účastníky byla uzavřena neplatná dohoda o nájmu bytu, protože nemá „předmět nájmu“, není stanovena výše plnění za užívání bytu ani způsob jejího výpočtu. Žalovaný nemohl být v dobré víře, když uzavřel neplatnou dohodu o trojsměně bytu a neplatnou smlouvu o nájmu bytu. Navíc nebyla splněna podmínka „platnosti“ nájemní smlouvy spočívající ve složení obchodního podílu žalovaným ve společnosti K., spol. s r. o. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by vyklizení bez náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy, nejsou dány. Dovolatel před podáním žaloby směřoval obchodní aktivity k možnosti výstavby dalšího „patra“, a tudíž musela být nemovitost vyklizena. Dovolatel nabízel žalovanému přechodné bydlení, které žalovaný nevyužil, prostor opustil a od dubna 2001 nehradí nájemné. Výstavba mohla být tedy dovolatelem zahájena a je logické, že žalovaný má jinou možnost bydlení; požaduje „odstupné“ s tím, že pak se již nebude domáhat vstupu do objektu. Žalovanému nelze konstituovat právo s odkazem na dobré mravy, navíc za situace, kdy se jedná o vyklizení nebytových prostor (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1555/96). Rozhodnutím soudu byl porušen §154 o.s.ř., podle něhož je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. Rozsudkem soudu byla uložena povinnost vyklizení „již vyklizené a již neexistující věci“. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou instancí a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2001, č.j. 54 Co 134/2001-39, byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2000, č.j. 16 C 205/2000-16, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit prostor do 5 měsíců od právní moci rozsudku, a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem důvodnosti přiznání odpovídající bytové náhrady žalovanému za použití institutu dobrých mravů, pokud bude prokázáno dlouhodobé bydlení žalovaného v předmětných prostorách s přesvědčením, že mu svědčí platný titul bydlení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 9. 2002, č.j.16 C 205/2000-87, následně přiznal soud prvního stupně žalovanému bytovou náhradu, vázán právním názorem odvolacího soudu. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl pak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání podané proti části rozhodnutí odvolacího soudu o zajištění bytové náhrady je, po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992, dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdon 6/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 1993, pod číslem 28). Vzhledem k povaze projednávané věci (zajištění bytové náhrady posuzované z hledisek vymezených v §712 o.z.) není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dán.
Námitka dovolatele, že odvolací soud mohl za použití §358 o.s.ř. provést důkazy navrhované dovolatelem navzdory obecné neúplné apelaci (§119a odst.1 ve spojení s §205a odst. 1 o.s.ř.) není opodstatněná. Jak vyplývá z obsahu a příloh spisu, předmětem řízení bylo vyklizení nemovitosti, nikoliv přivolení k výpovědi z nájmu bytu (nájemní vztah, k němuž dovolatel připíná §358 o.s.ř.). Od 1. 1. 2001 byla tedy věc po právu projednávána a rozhodována podle o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2001 (§355 o.s.ř.). Samo dovolací řízení pak je řízením výlučně přezkumným (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Další vadu spatřoval dovolatel ve skutečnosti, že v rozsudku soudu byla uložena povinnost vyklizení „již vyklizené a již neexistující věci“. Ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, vyplývá, že žalovanému nesvědčí žádné právo bydlení na základě nájmu či vlastnictví bytu (budovy s bytem), a nemá tedy jinou možnost bydlení. Za tohoto právního stavu sama skutečnost, že žalovaný se po jistou dobu zdržuje mimo sporné prostory, nebrání vydání rozhodnutí o vyklizení po zajištění bytové náhrady (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2754/2000).
Dále nemůže být na újmu ochrany práv a oprávněných zájmů žalovaného, pokud dovolatel případně změnil věc (předmět vyklizení) na věc jinou (byt), odlišnou od dřívějších nebytových prostor, aniž by vyčkal pravomocného rozhodnutí soudu.
Tvrzený dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. není rovněž dán.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo správně použil právní normu, přičemž ji nesprávně vyložil.
Dovolatel je názoru, že soud konstituoval žalovanému právo na bytovou náhradu, což použití §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále o.z.) neumožňuje, a ani nebyly dány předpoklady pro použití §3 odst. 1 o.z. v projednávané věci.
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 1998, pod číslem 16).
Ustálená soudní judikatura zastává výklad ustanovení §3 odst. 1 o.z., podle něhož lze pouze omezit již existující právo, nikoliv založit právo nové. Opačný postup by vedl (ve vztahu k vlastníkům) k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 87, str. 313). Právo vlastníka lze omezit tím, že přisouzené právo na vyklizení nemovitosti bude vázáno na zajištění bytové náhrady vyklizované osoby. V těchto souvislostech má soud přihlížet zejména k tomu, zda vyklizovaná osoba bydlí ve vyklizované nemovitosti dlouhodobě v přesvědčení, že jí svědčí platný titul bydlení, přičemž následně zjištěnou absenci tohoto titulu bydlení vyklizovaný sám nezpůsobil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 výše citovaný, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 2003, pod číslem 59). Rozhodnými okolnostmi vedoucími k závěru, zda po vlastníku vyklizované nemovitosti lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva omezila podmínkou vyklizení po zajištění bytové náhrady, lze přirozeně rozumět všechny okolnosti směřující k tomuto závěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod číslem 151). Soud se přitom musí zabývat všemi okolnostmi případu, zohledňovat poměry, postoje, chování a jednání všech účastníků, jestliže dospěje k závěru výjimečného použití §3 odst. 1 o.z. v souzené věci (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpj 164/81, publikované v Bulletinu NS č. 2, ročník 1982, pod číslem 18).
Soudy nižších instancí se pečlivě zabývaly okolnostmi případu, poměry žalovaného, jednáním a postoji obou účastníků v projednávané věci, i dopadem použití §3 odst. 1 o.z. na poměry žalobce.
Nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 5. 5. 1992 je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 o.z., neboť podstatnou náležitostí nájemní smlouvy ohledně bytu je stavebnětechnický charakter předmětu nájmu jako bytu, což v daném vztahu účastníků absentuje. Dovolací soud zdůrazňuje, že žalobce nabídl žalovanému sporný prostor jako byt a byla uzavřena smlouva mezi účastníky o nájmu bytu dne 5. 5. 1992, a účastníci smlouvy se potom řadu let chovali jako účastníci nájemní smlouvy ohledně bytu. Žalovaný byl tedy od 5. 5. 1992 důvodně přesvědčen, že je nájemcem „bytu“ a tento stav vyvolal dovolatel, který žalovanému sporný prostor jako byt nabídl.
Za této situace je důvodné odepřít dovolateli jako vlastníku právo, aby věc v jeho vlastnictví (spoluvlastnictví) byla vyklizena osobou, která věc ve vlastnictví žalobce užívá bez právního důvodu (§4, §126 o.z.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudu o vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.) za použití §3 odst. 1 o.z. tím, že dovolateli bude právo na vyklizení omezeno zajištěním bytové náhrady žalovanému jako vyklizované osobě (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 2001, pod číslem 5).
Soudem přiznaná bytová náhrada ve formě náhradního bytu (§712 odst. 1, 2, 6 o.z.) je odpovídající vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný, na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 5. 1992, užíval sporný prostor jako byt, nezpůsobil neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 5. 1992 („byt“ byl nebytový prostor), nesvědčí mu právo vlastnictví či právo nájmu k jinému bytu (budově s jiným bytem). Úvahy dovolatele, že žalovaný by mohl na základě rozhodnutí soudu nabýt více práv, než mu náleželo, jsou potom ve světle výše předestřených právních úvah, nesprávné. Žalovaný fakticky pozbyl svoje právo nájmu bytu na základě dohody o trojsměně bytu. Dovolatel jako vlastník a pronajímatel „bytu“, který byl předmětem neplatné dohody o trojsměně bytu (byt dříve v nájmu p. B.), sám požádal o změnu stavebnětechnického určení předmětu dohody o trojsměně bytu věcně a místně příslušný stavební úřad v době uzavírání dohody o trojsměně bytu žalovaným. Dovolatel tedy nyní není oprávněn argumentovat neplatností dohody o trojsměně bytů v neprospěch žalovaného. Sám jako vlastník a pronajímatel bytu v nájmu dříve p. B. neplatnost dohody o trojsměně bytů způsobil a sám navrhl žalovanému uzavření nájemní smlouvy ohledně sporných prostor jako ohledně bytu a choval se od května 1992 jako pronajímatel bytu. Žalovaný tak v důsledku chování a jednání dovolatele musel být od roku 1992 v dobré víře přesvědčen, že je nájemcem bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 5. 1992.
K podmínce rozvazovací (označené dovolatelem jako odkládací) dohodnuté ve smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 5. 5. 1992 nelze přihlížet; jedná se o podmínku nemožnou (§36 odst. 1, 2, věta druhá o.z.). Bylo ujednáno, že nájemní smlouva „se ruší předčasně, jestliže nájemce opustí společnost K. spol. s r. o., a to před splacením dluhu a úroků společníků, které se váží nebo souvisejí s předmětem podnikání (činnosti) této společnosti“. Obchodní firma K. spol. s r. o. však v době uzavření smlouvy (ani dříve ani později) nevznikla, a je tedy nemožné vázat zánik práv a povinností účastníků na „opuštění“ neexistující firmy žalovaným.
Dovolání proti výroku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není podle o.s.ř. přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 88).
Dovolací soud nezjistil vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/, a §229 odst. 3 o.s.ř., ani jiné, v dovolání případně neuvedené, vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě uvedených důvodů posoudil dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části ohledně zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu jako spočívající na správném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nepostižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání v rozsahu náhrady nákladů řízení posoudil dovolací soud jako nepřípustné (§237, §238, §238a, §239 o.s.ř. – a contrario), a v této části dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalovanému náleží náhrada nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč, a to odměna za zastupování advokátem 3.800,- Kč podle §7 písm. d/ snížená o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., neboť v tomto stupni řízení učinil advokát pouze jeden účelný úkon – vyjádření se k dovolání; podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží k tomuto úkonu paušální částka 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu