ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1351.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1351/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice, Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v N. J., o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 18 C 359/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.12.2003, čj. 11 Co 517/2003-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení rozsudek ze dne 30.1.2003, jímž Okresní soud v Novém Jičíně zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že je oprávněnou osobou k pozemku č.357/7 v N. J. podle §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Soud prvého stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyně nenabyli vlastnictví k uvedenému pozemku a nesplňují proto hlediska, podle nichž se posuzuje statut oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě. Soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek byl původně ve vlastnictví R. B. a byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Právní předchůdci žalobkyně A. a R. D. byli zapsáni původně v návrhu přídělu pozemků a budov na listině, která byla značena jako pracovní verze, s tím, že jim měla být přidělena předmětná parcela.Vlastnictví k pozemku však nezískali, i když jej po určitou dobu užívali. Podle zápisu v pozemkové knize byl pozemek zapsán jako konfiskát pro československý stát – vojenskou správu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Poukázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkající se nabytí vlastnictví podle dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, ..., podle něhož docházelo k nabytí vlastnictví dnem převzetí držby zemědělského majetku v rámci přídělového řízení, probíhajícího podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců ... . V daném případě se jednalo o majetek, konfiskovaný podle v dekretu č. 108/1945 Sb., na nějž se dekret č. 28/1945 Sb. Nevztahoval. Není proto rozhodné, zda se právní předchůdci žalobkyně pozemku ujali, ale zda na ně vlastnictví přešlo na základě řádně ukončeného přídělového řízení.
V řízení bylo prokázáno, že A. a R. D. byli jako přídělci vedeni pouze v pracovním návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území N. J. – D. p. Nebylo prokázáno, že se by se pokračovalo v přídělovém řízení, například že by byli vyzváni k úhradě přídělu. Naopak v originálu Návrhu přídělu pozemků a budov bylo uvedeno, že se jedná o konfiskát dle dekretu č. 108/1945 Sb. Za bezvýznamný pro posouzení věci označil odvolací soud dopis referátu pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. J. ze dne 6.1.1993, v němž je uvedeno, že manželé A. a R. D. získali do vlastnictví pozemek č. 357/7 - role o výměře 0,0720 dle dekretu č. 28/1945 Sb., a to pro naprostou nesprávnost. Není rozhodné ani to, že jiní přídělci v sousedství byli uznáni oprávněnými osobami, protože se tak stalo na základě jiného skutkového stavu, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že vlastnictví bylo zjištěno z přídělové listiny. Naopak bylo zjištěno, že pozemek č. 357/7 v N. J. byl zapsán pro československý stát – vojenskou správu. Rovněž odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala hmotně právní předpoklady pro uplatnění nároku oprávněné osoby podle §4a zákona o půdě.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst.2 písm.c) o.s.ř., dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Poukazuje na to, že prarodiče žalobkyně užívali předmětný pozemek od roku 1945 do roku 1950, započali na něm s budováním zídky pro oplocení, a má proto zato, že bylo prokázáno jejich spoluvlastnictví k pozemku. Tomu odpovídá i okolnost, že pozemkový úřad původně s otcem žalobkyně jednal jako s oprávněnou osobou. Následné tvrzení žalovaného, že jako přídělci byli uvedeni jen v pracovní verzi návrhu přídělů, považuje za účelové. Pokud by bylo pravdivé, postupoval by tak pozemkový úřad i u ostatních restituentů, kteří byli původně rovněž evidování v návrhu přídělů a nebyli zapsáni jako vlastníci do pozemkové knihy. Dovolatelka dále vytýká soudu, že se nezabýval otázkou držby a nevypořádal se s důkazy o ní. Kusé je dle ní i odůvodnění, že manželé D. nikdy předmětný pozemek nevlastnili a nedošlo tedy k jeho přechodu na stát. Uvedené skutečnosti podle dovolatelky odůvodňují zcela jiný závěr, než jako soud rozhodl. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání tak, že je plně v kompetenci příslušného soudu, aby posoudil a rozhodl, zda žalobkyně splňuje podmínky oprávněné osoby k vydání požadované nemovitosti podle zákona.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. a bylo podáno včas. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soud je dána ustanoveními §237 o.s.ř. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, přichází v úvahu– tak jak i dovolatelka uplatňuje – jen přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm.c). Dovolání by tak bylo přípustné pouze v případě, kdyby dovolací soud shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; skutková zjištění soudů nelze v tomto případě v dovolacím řízení přezkoumávat. Dovolatelka sama zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nekonkretizuje, uplatňuje obecně nesprávnost právních závěrů a hodnocení provedených důkazů, případně nedostatečné odůvodnění rozsudku.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vycházel nejen z judikatury Ústavního soudu, který vyslovil, že podle dekretu č. 28/1945 Sb. k nabytí vlastnictví dnem zahájení držby docházelo u přídělců i v případě, kdy k vydání přídělové listiny došlo po tomto datu, ale i z judikatury Nejvyššího soudu. Ten se otázkou nabytí vlastnictví přídělci opakovaně zabýval, a to zejména i z hlediska držby vykonávané v průběhu přídělového řízení a v souladu s ním, a to v případě, kdy se jednalo o příděl podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. Tak např. v rozsudku ze dne 4.12.2001, sp.zn. 28 Cdo 1580/2000, dovolací soud vyslovil, že pokud je držba nesporná a nebylo možno předložit přídělovou listinu, je třeba hodnotit celkový proces přídělového řízení.
K hodnocení průběhu přídělového řízení odvolací soud přistoupil a vyšel z důkazů, které jsou nesporné, tj. zápisu v pozemkové knize, z nějž učinil právní závěr. Podle něj nebyl původní záměr přidělit předmětný pozemek uskutečněn a pozemek zůstal ve vlastnictví státu. Za této situace není rozhodující skutečnost, že prarodiče žalobkyně pozemek fakticky užívali.
I kdyby tedy šlo o příděl podle dekretu č. 28/1945 Sb., bylo by rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Tím spíše je tomu v případě, kdy byl pozemek o výměře 720 m, užívaný jako zahrádka a situovaný v městě, konfiskován nikoli jako zemědělský, tj. podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale podle dekretu č. 108/1945 Sb., u nějž se s užíváním (držbou) přídělu jako s okolností zakládající vlastnictví nepočítalo. Závěry odvolacího soudu v tomto směru nejsou proto v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.), ale v souladu s ním.
Dovolací soud tak neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní význam po právní stránce a dospěl proto k závěru, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto ( §243b odst. 4, §218 písm.c) o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, který by podle výsledku tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu