ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1377.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1377/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. K. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 8. 2003, sp. zn. 19 Co 293/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 114/2000 (žalobce Ing. K. K., zastoupeného JUDr. K. B., proti žalovaným: 1. I., i. a r. o. P. a 2. městu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 11. 6. 1991, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci pozemky parc. č. 3920 a parc. č. 3921 v P. - D. V žalobě bylo uvedeno, že rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 28. 1. 1967, čj. 1025/67, byly vyvlastněny části parcel č. 3920 a 3921 v katastrálním území D. V rozhodnutí však nebyly označeny vyvlastněné části parcel, takže toto rozhodnutí bylo neurčité a za vyvlastněné pozemky nebyla poskytnuta náhrada. V roce 1987 žalobce prodal státu část pozemku parc. č. 3920 (o výměře 81 m2). Za této uvedené situace žalobce uplatňuje své právo ke zbývající části pozemku parc. č. 3920 (o výměře 285 m2) a k pozemku parc. č. 3921 (591 m2). Změněným žalobním návrhem z 5. 10. 1994 pak žalobce požadoval, aby bylo žalovaným uloženo vydat a vyklidit mu pozemky parc. č. 3913, parc. č. 3918, parc. č. 3919 a parc. č. 3920 i parc. č. 3921 v katastrálním území D.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Měli za to, že žalobcem uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale že vydání žalobcem uvedených pozemků brání ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 31. 7. 1997, čj. 13 C 152/91-97, byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo žalovaným uloženo vydat a vyklidit žalobci „část parcely č. 3913 (o výměře 171 m2), část parcely č. 3918 (o výměře 8 m2), část parcely č. 3919 (o výměře 128 m2), část parcely č. 3920 (o výměře 351 m2) a část parcely č. 3921 (o výměře 112 m2), jak budou vyznačeny v geometrických plánech“. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným městem P. bylo žalobci uloženo zaplatit tomuto žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.530,- Kč.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem z 12. 1. 1998, sp. zn. 19 Co 640/97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žalobce o určení, že žalobce je vlastníkem části parcely č. 3920 o výměře 330 m2, části parcely č. 3919 o výměře 37 m2, části parcely č. 3918 o výměře 7 m2 a části parcely č. 3913 o výměře 97 m2, které byly odděleny od původní parcely č. 3920, a dále že žalobce je vlastníkem části parcely č. 3921 o výměře 82 m2, části parcely 3918 o výměře 1 m2 a části parcely č. 3913 o výměře 97 m2, které byly odděleny od původní parcely č. 3921, přičemž u všech těchto parcel jde o pozemky v katastrálním území D., a že žalovaní jsou povinni žalobci tyto nemovitosti vydat do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada těchto nákladů. Stejně tak nebyla žalovaným přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti jeho rozsudku přípustné dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, takže dokazování nebylo nutno již opakovat.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva podle občanského zákoníku, takže musel v řízení prokázat, že je vlastníkem nemovitostí, uváděných v jeho žalobě. Odvolací soud nepokládal za správné tvrzení žalobce, že pokud došlo v daném případě k vyvlastnění pozemků parc. č. 3921 a části pozemku parc. č. 3920 v P. – D., že tu došlo k „paaktu“. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno věcně i místně příslušným správním orgánem, dřívější vlastník nevyužil možnosti podat opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí a toto rozhodnutí nabylo právní moci. Byl proto odvolací soud toho názoru, že „soud je povinen z takového správního rozhodnutí vycházet podle ustanovení §135 dost. 2 občanského soudního řádu a z jeho účinku, které se projevují i tím, že došlo k přechodu vlastnického práva z právního předchůdce žalobce na stát“. Protože žalobce svým žalobním návrhem „zvolil cestu určovací žaloby podle občanského zákoníku“, dovozoval odvolací soud, že nebylo možné věc posuzovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) tohoto zákona, které má na zřeteli zmírnění křivdy způsobené vyvlastněním bez poskytnutí náhrady. Přitom se žalobci, podle názoru odvolacího soudu, nepodařilo v řízení prokázat, že je vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1, §220 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu. Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 29. 3. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1678/97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 12 . 1. 1998, sp. zn. 19 Co 640/97, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 31. 7. 1997, čj. 13 C 152/91-97, v tom znění, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva žalobce k částem specifických pozemků, a v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Uváděný rozsudek Městského soudu v Praze byl dále zrušen v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 31. 7. 1997, čj. 13 C 152/91-97, v tom znění, že se zamítá žaloba na „vydání“ části specifikovaných pozemků a v nákladových výrocích, stejně tak, jako byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 31. 7. 1997, čj. 13 C 152/91-97 a v tomto rozsahu byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Dovolací soud uváděl ve svém rozhodnutí názor, že v posuzovaném případě sledoval žalobce požadavkem na „vydání“ části sporných pozemků také naplnění požadavku na rozhodnutí, jež by bylo podkladem pro změnu vlastnického práva k nemovitostem a její vyznačení v katastru nemovitostí. V této souvislosti vytýkal dovolací soud, že soudy obou stupňů pochybily tím, že neurčitý a nesprávný návrh na vydání rozsudečného výroku (co do identifikace a označení pozemků) byl převzat do výroku rozhodnutí soudů, aniž by za účelem odstranění vad žaloby, bránících v tomto ohledu v pokračování řízení, byl využit postup podle ustanovení §43 občanského soudního řádu. Pro tuto vadu řízení byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V dalším řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek z 28 . 11. 2002, čj. 13 C 114/2000-163. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce Ing. K. K. je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území D., jak jsou označeny v geometrickém plánu z 20. 8. 2001, č. 2155-394/2001, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to z původní parcely č. 3920 v katastrálním území D. oddělené části „i“ (o výměře 97 m2), „j“ (o výměře 7 m2), „h“ (o výměře 38 m2) a „k“ (o výměře 333 m2), jakož i z původní parcely č. 3921 oddělené části „m“ (o výměře 97 m2), „p“ (o výměře 1 m2), „o“ (o výměře 82 m2) a „n“ (o výměře 18 m2), a ani parcely č. 3921/2 (o výměře 109 m2), oddělené od původní parcely č. 3921. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení „v rozsahu stanovení povinnosti žalovaným vydat a vyklizené žalobci odevzdat část parcely č. 3913 (o výměře 191 m2), část parcely č. 3918 (o výměře 8 m2), část parcely č. 3919 (o výměře 128 m2), část parcely 3920 (o výměře 351 m2) a část parcely č. 3921 (o výměře 112 m2) v katastrálním území D., jak budou vyznačeny v geometrických plánech, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou i. a r. o. I. P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu P. na náhradu nákladů řízení 13.255,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce byla zamítnuta jako nedůvodná, protože se žalobci v řízení nepodařilo prokázat jeho vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Soud prvního stupně uváděl dále, že žalobce má právo domáhat se svého vlastnického práva podle zákona č. 87/1991 Sb. (jako zákona speciálního) a pokud tak neučinil, tak podle občanského zákoníku (jako obecného zákona) bylo na něm, aby své vlastnictví ke sporným nemovitostem prokázal.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 28. 11. 2002, čj. 13 C 114/2000-163, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 1. 8. 2003, sp. zn. 19 Co 293/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žalobce i žalovaná organizace I. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu bylo zásadní otázkou pro posouzení opodstatněnosti žaloby žalobce to, zda vyvlastňovací rozhodnutí odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 28. 1. 1967 bylo způsobilé mít zavazující právní účinky a vyvolat přechod odnímaného majetku. Šlo tu o vydané rozhodnutí orgánu státní správy, který byl kompetentní k rozhodnutí o vyvlastnění a ani z hlediska formy, určitosti a srozumitelnosti nelze toto rozhodnutí považovat za nulitní akt. Skutečnost, že správní orgán vycházel z mylného předpokladu o tom, že část pozemku o výměře 279 m2 byla již odkoupena pražskými komunikacemi, nečiní toto rozhodnutí nicotným správním aktem, neboť tu bylo zřejmé, jaká část pozemku vyvlastněna nebyla. Za této situace soud je vázán uvedeným správním rozhodnutím, které nebylo legálním postupem podle správního řádu odstraněno. Odlišným názorem, uvedeným v rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaným v řízení o dědictví (na které žalobce v průběhu řízení stále poukazoval), není soud vázán, pokud toto státní notářství mělo za to, že uváděné správní rozhodnutí o vyvlastnění není „platné“.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22. 10. 2003 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 17. 12. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu (co do vázanosti soudu nesprávným rozhodnutím správního orgánu o vyvlastnění nemovitostí). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání znovu připomínal, že v řízení o dědictví po jeho otci H. K., zemřelém 9. 6. 1968, jež bylo vedeno u bývalého Státního notářství pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 D 973/78, byl zaujat právní závěr, že parcely č. 3920 a č. 3921 v D. nebyly platně vyvlastněny nebo vykoupeny, když z rozhodnutí o vyvlastnění nebylo vůbec patrno, které pozemky byly vyvlastněny, protože k rozhodnutí nebyl vypracován geometrický plánek a v rozhodnutí chybělo určité označení pozemků. Proto v tomto dědickém řízení vycházelo bývalé státní notářství z toho, že zůstavitel H. K. byl stále vlastníkem uvedených pozemků a podle výsledků dědického řízení přešly tedy tyto pozemky na žalobce, jako na dědice po zůstaviteli H. K.
Dovolatel byl rovněž toho názoru, že stejně jako bývalé státní notářství, v uvedeném řízení o dědictví, měl i soud se zabývat přezkoumání správnosti rozhodnutí z 28. 1. 1967 o vyvlastnění pozemků, měl v řízení o této právní věci posupovat podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu a měl řešit, zda postup správního orgánu při vyvlastňování pozemků byl správný či nikoli. Bylo třeba posoudit zejména to, zda rozhodnutí, kterým se vyvlastňovaly pozemky, bylo způsobilé pro vyvlastnění, když neobsahovalo ani přesně označení těchto pozemků; podle názoru dovolatele lze takové rozhodnutí považovat za „paakt“; pokud by takové rozhodnutí bylo podkladem pro další dispozici s pozemky, šlo by o jednání v rozporu se zákonem. To se v daném případě ukázalo při uzavírání následných kupních smluv, které žalobce uzavíral dne 21. 7. 1980 s D. p města P. a dne 23. 9. 1987 s Výstavbou města P.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy v daném případě nepostupovaly v řízení správně. Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu může soud posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu s výjimkou rozhodnutí uvedených v §135 odst. 1 občanského soudního řádu a o takové správní rozhodnutí tu nešlo. Soud tedy nebyl vázán rozhodnutím správního orgánu a proto mohl rozhodnout, zda byly splněny podmínky podle příslušných právních předpisů, a pokud splněny nebyly, mohl soud rozhodnout o otázce, jejímž řešením se zabýval správní orgán, sám.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovneí §237 dost. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně anebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 114/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem.
Při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě zda řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z právních závěrů, obsažených v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, popřípadě v jiných Nejvyšším soudem dříve publikovaných rozhodnutích a stanoviskách.
Dovolatel opíral svůj žalobní návrh na určení svého vlastnictví k jím uváděným nemovitostem v katastrálním území P. – D. a nárok na vydání a vyklizení těchto nemovitostí o to, že tyto nemovitosti nabyl podle výsledků řízení o dědictví po svém otci H. K., zemřelém 9. 8. 1968, s to podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1 z 21. 12. 1978 čj. 1 D 473/78-52, kterým mu bylo potvrzeno zejména nabytí pozemků parc. č. 3920 a parc. č. 3921 v katastrálním území D. Dovolatel je stále toho názoru, že jeho nabytí uvedených pozemků děděním nebránilo dřívější rozhodnutí o vyvlastnění pozemků (které se mělo týkat týchž pozemků), vydané odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 28. 1. 1967, čj. 1025/67. Soudy obou stupňů naproti tomu vycházely v daném případě z uvedeného vyvlastňovacího rozhodnutí správních orgánů, které bylo vykonatelné a pravomocné, a tedy tu nešlo o nicotný správní akt, takže se necítily být vázány uvedeným rozhodnutím bývalého státního notářství, vydaným v řízení o dědictví, do jehož soupisu aktiv a pasív byly v roce 1978 zařazeny i pozemky parc. č. 3920 a parc. č. 3921 v D. bez ohledu na vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1967.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo podrobně vyloženo: „Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně nepříslušným správním orgánem je nicotný“. V tomto rozhodnutí byl zaujat i právní názor, že ani to, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán, jemuž by jinak příslušelo rozhodnout o věci jako odvolacímu orgánu, nezpůsobuje nicotnost správního aktu.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) byl uveden právní závěr, že „zařazení určité položky do soupisu majetku zůstavitele, do aktiv a pasív dědictví, neřeší s konečnou platností otázku, zda věc či jiná majetková hodnota je majetkem zůstavitele, tvořícím dědictví“.
Také ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, na str. 751, byl zdůrazněn výkladový závěr, že „pravomocné rozhodnutí o dědictví je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví; pro všechny orgány je závazné jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy pokud jde o jejich vztah k osobám, které nebyly účastníky tohoto řízení“.
Vzhledem k těmto právním závěrům, ze kterých dovolací soud nadále vycházel, nebylo možné dospět přesvědčivě k výslednému závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, popřípadě právní otázka, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Neshledal proto dovolací soud, že by v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na písemné vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání žalobce, vyjadřujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaných, přednesená již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 20. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu