ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1396.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1396/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – P. f. Č. r., o zaplacení 77.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2003, č.j. 13 Co 489/2002-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 28. 6. 1999 u Okresního soudu v Chebu domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zaplatit částku 77.431,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2001, č.j. 6 C 45/98-37, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 24. 5. 1982 dohodu s JZD L. o užívání parcely č. 4 v D. o výměře 0,0486 ha a byl dán souhlas s oplocením pozemku a jeho bezplatným užíváním po dobu deseti let, během které žalobce musí provést rekultivaci. Vzal za prokázáno, že dne 10. 5. 1993 uzavřel žalobce se žalovaným novou nájemní smlouvu, týkající se pozemku č. 4/2 o výměře 608 m2 v kat. území D. a obci L. Dále zjistil, že účelem nájmu bylo zahrádkářské a rekreační využití pozemku, přičemž nájem byl sjednán na dobu deseti let do 31. 12. 2002 s tím, že důvodem ukončení nájmu je i vydání pozemku případným oprávněným osobám. Rovněž vzal za prokázáno, že na pozemku žalobce provedl rekultivační práce, pozemek osázel okrasnými a ovocnými dřevinami a dopisem ze dne 9. 4. 1997 žalovaný vypověděl nájemní smlouvu a to ke dni 1. 10. 1997 z důvodu vydání pozemku oprávněným osobám. Vyslovil závěr, že porosty vysázené na předmětném pozemku jsou ve smyslu §120 odst. 1 o.z. součástí pozemku, vlastníkem těchto porostů i betonových patek k oplocení tedy byl od počátku vlastník pozemku. Věc posoudil podle §667 o.z. s tím, že jednání žalobce spočívající v rekultivaci pozemku, vysázení porostů a stavebních úprav je nutno posuzovat jako změny na věci. Dospěl k závěru, že ze smlouvy o nájmu uzavřené dne 10. 5. 1993 nevyplynulo oprávnění žalobce činit jakékoliv změny či zásahy do pozemku, nevzniklo mu tedy právo na úhradu nákladů či protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, č.j. 13 Co 489/2002-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalovaný předmětný pozemek užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s JZD L. dne 24. 5. 1982, avšak není zřejmé podle jakého právního přepisu byla uzavřena. Vyslovil názor, že mezi účastníky předmětné smlouvy za provedení rekultivace nebyla sjednána žádná náhrada, a to z důvodu desetiletého bezplatného užívání pozemku a též občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 (§494 o.z) neobsahoval žádné ustanovení o úhradě toho, oč se zvýšila hodnota pronajaté věci změnami provedenými nájemcem. Uzavřel, že žalovaný není právním nástupcem JZD L. a jeho případné závazky vůči žalobci se ho netýkají.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 13. 6. 2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily věc, když nedostatečně zhodnotily skutkový stav, přičemž každý zhodnotil stejný skutkový stav odlišným způsobem a aplikoval jiná právní ustanovení. Poukazoval na skutečnost, že soudy obou stupňů chybně posoudily následující právní otázky: 1) zda je možný extenzivní výklad smlouvy mezi žalobcem a JZD L. tak, jak jej provedl odvolací soud, který provedení rekultivace považoval za ekvivalent úhrady za nájemné po dobu 10 let, 2) zda došlo k přechodu práv a povinností z JZD L. na P. f. ČR ve vztahu k pronajatému pozemku a s tím související povinností úhrady, 3) zda vyplývá povinnost pro P. f. (jako správce majetku státu) hradit podle §667 o.z. náhradu za trvalé porosty a za stavby postavené na základě stavebního povolení na pozemku ve vlastnictví státu, 4) zda tím, že žalovaný pronajal žalobci nájemní smlouvou pozemek ho pronajal ve stavu, v jakém se ke dni podpisu smlouvy nacházel a 5) zda je nutný souhlas pronajímatele s výsadbou porostů v případě, že účelem nájmu podle smlouvy je zahrádkářské a rekreační využití. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §667 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby v této věci bylo závislé na zjištění, zda jednání žalobce spočívající v rekultivaci pozemku, vysázení porostů a stavebních úprav je možno posuzovat jako provedení změn na věci ve smyslu §667 o.z., které je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož na základě smlouvy o nájmu uzavřené mezi účastníky dne 10. 5. 1993 nebyl žalobce oprávněn činit jakékoliv změny či zásahy do předmětného pozemku. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nevzniklo právo na úhradu nákladů či protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že P. f. Č. r. není právním nástupcem JZD L. a jeho případné závazky se tedy P. f. Č. r. netýkají.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu