ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1416.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1416/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupeného advokátem, o zaplacení částky 2.202.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 97/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2003, č.j. 29 Co 49/2003-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení o dovolání 32.340,- Kč k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 8.4.1992, za připuštění změny žaloby podle §95 odst. 1 občanského soudního řádu dne 13.4.2000, domáhal zaplacení nájemného 2.202.000,-Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 25.1991 ohledně nebytových prostor v budově P. na dobu od 1.3.1991 do 31.12.1991 podle zákona č. 116/1990 Sb.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.6.2000, č.j. 39 C 97/97-94, byla žaloba zamítnuta s tím, že v řízení bylo prokázáno, že byla platně uzavřena nájemní smlouva podle zákona č. 116/1990 Sb., současně však bylo prokázáno, že žalovaný nebytové prostory nepřevzal a neužíval.
K odvolání žalobce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.6.2000, č.j. 39 C 97/97-94, zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2001, č.j. 29 Co 707/2000-116, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaný nebytové prostory neužíval, sama o sobě není důvodem pro neplacení nájemného, které bylo za užívání dohodnuto. Soudu prvního stupně bylo uloženo dále doplnit dokazování směřující zejména k posouzení platnosti nájemní smlouvy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.2.2002, č.j.39 C 97/97-152, bylo žalobě vyhověno a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 25.2.1991 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor na dobu od 1.3.1991 do 31.12.1991, ve které bylo odsouhlaseno, že nájemce prostory shlédl před uzavřením smlouvy, prostory přejímá a ke dni 1.3.1991 budou předány ve stavu, v jakém se právě nalézají. Ve smlouvě byly prostory řádně specifikovány, byla dohodnuta výše a způsob placení nájmu; dále byla dohodnuta možnost zrušení smlouvy nájemcem, pokud by se objekt stal bez zavinění nájemce nezpůsobilý ke smluvenému užívání. Žalobkyně žalovanému vystavila faktury za nájemné a úhrady spojené s užíváním nebytových prostor a žalovaný byl upomenut o zaplacení dluhu.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu přiznal soud prvního stupně žalobkyni požadovanou částku nájemného 2.202.000,- Kč s příslušenstvím, neboť byla platně uzavřena nájemní smlouva podle zákona č. 116/1990 Sb., ke které nebyl třeba souhlas podle §3 odst. 2 citovaného zákona v tehdy platném znění vzhledem k předmětu činnosti žalovaného. Žalovaný nevyužil možnost předčasného ukončení smlouvy či oznámení či požadování potřeby oprav. Žalovaný neprokázal své tvrzení, že nemovitost nemohl užívat pro její stav. Tvrzení žalovaného, že prostory byly dezolátní, potvrzuje pouze výpověď svědkyně-tehdejší zaměstnankyně žalovaného, což je však vyvráceno smluvním ujednáním ohledně vhodnosti prostor.
K odvolání žalovaného byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2003, č.j. 29 Co 49/2003-182, potvrzen v části, kterou byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni nájemné 2.202.000,- Kč, jinak byl zrušen. Ohledně skutkových zjištění i právních závěrů, ve vztahu k potvrzující části rozsudku, odkázal odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně.
Proti potvrzující části odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá dovolatel o §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Dovolatel uplatnil dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 2 písmeno a/ občanského soudního řádu (správně měl zřejmě na mysli §241a odst. 2 písm. a/) a nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu. Dovolatel namítal, že smlouva o nájmu nebyla platně uzavřena, neboť neobsahuje souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. a předmět nájmu není ve smlouvě dostatečně určitě vymezen. Povahu nebytových prostor nelze odvozovat pouze podle předmětu činnosti žalovaného, nýbrž ze stavebnětechnického určení prostor podle zákona č. 50/1976 Sb. a vyhlášky č. 137/1998 Sb., dříve 83/1976 Sb. Dovolatel v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 662/96 (bez uvedení dne vydání), rozhodnutí publikované pod Rc 63/2001). Dovolatel dále poukazuje na havarijní stav prostor, pro který nedošlo k jejich užívání žalovaným a požadované plnění ze smlouvy je v hrubém rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku, kterému by soudy neměly poskytnout právní ochranu; realizací smluvního vztahu musí docházet ke vzájemnému plnění. Procesní pochybení spatřuje dovolatel v „rozdělení“ výroku napadeného rozhodnutí na jistinu a příslušenství (ohledně jistiny byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a ohledně příslušenství zrušen), neboť se nejedná o dva samostatné nároky, které by bylo možno od sebe oddělovat. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně namítla nepřípustnost dovolání; odvolací soud v předchozím zrušujícím rozhodnutí nevyslovil právní názor, kterým by soud prvního stupně byl následně vázán. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Předmět smlouvy o nájmu byl podle ní dostatečně určitě vymezen; souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nebyl potřeba, protože z hlediska stavebního jsou předmětné nebytové prostory kancelářemi a jako takové byly i pronajaty. Žalobkyně je názoru, že nelze namítat hrubé porušení dobrých mravů, protože pronajímatel předal nájemci prostory ve stavu, v jakém je nájemce prohlédl před podpisem smlouvy a pronajímatel umožnil převzetí prostor nájemcem; bylo věcí nájemce, aby případně smlouvu předčasně zrušil, oznámil a požadoval potřebu oprav apod.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s body 1, 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o.s.ř.“).
Zjistil přitom, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Shledal přitom přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání je podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak než v předešlém rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který předešlé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2001, č.j. 29 Co 707/2000) neuložil soudu prvního stupně pouze doplnění skutkových zjištění, nýbrž zejména vyslovil závazný právní názor, že sama skutečnost neužívání předmětu nájmu, není důvodem neplacení nájemného. Tento právní názor byl následně zavazující pro rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.2.2002, č.j. 39 C 97/97-152).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/, a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takto zákonem vymezené vady dovolací soud nezjistil a v rámci přezkumného dovolacího řízení zůstal tedy vázán uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolání není důvodné.
Dovolatelem tvrzená vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), spočívající v potvrzení části rozsudku prvního stupně odvolacím soudem v rozsahu zaplacení požadované jistiny a zrušení v části požadovaného příslušenství pohledávky obecně není vadou řízení v občanském soudním řízení. Naopak zcela obvyklým způsobem rozhodování odvolacích soudů, v souladu s právní teorií i praxí, je částečné potvrzení a částečné zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci přezkumného odvolacího řízení (§219, §221 o.s.ř).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není rovněž dán (§241a odst.2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou dovolatele, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 25.2.1991 nebyla platně uzavřena ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, jelikož předmětné nebytové prostory byly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb, a proto jejich pronajmutí podléhalo souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelem, že rozhodující pro předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., k uzavření nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor není předmět činnosti nájemce, nýbrž stavebnětechnické určení prostor vycházející ze zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů a prováděcí předpisy k tomuto zákonu (vyhláška č. 83/1976 Sb.).
Podle rozhodnutí tehdejšího Obvodního národního výboru ze dne 1.9.1971, o povolení trvalého užívání ( č.j. Výst.-19313/71-Po-2-1588, 1463) se předmětné nebytové prostory označují jako kancelářské. Jako „kanceláře“ jsou ostatně označeny i ve smlouvě ze dne 25.2.1991. Rozlišení jednotlivých druhů prostor stavebně určených relevantní pro potřeby aplikace §3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb., ve znění v době uzavření smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, je obsaženo ve vyhlášce č. 83/1976 Sb. Tento podzákonný předpis ohledně staveb občanského vybavení výslovně rozlišoval „stavby pro správu a řízení“ a „stavby pro služby, obchod a veřejné stravování“. Jestliže souhlas podle §3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb. se týká místností určených k provozování obchodu a služeb, a jde-li o vymezení ve smyslu stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, pak nezahrnuje administrativní prostory, tedy místnosti určené pro správu a řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1996, sp. zn. 2 Cdon 662/96, a dále obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp. zn. 30 Cdo 1955/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2001, pod č. 63).
V souzené věci k platnosti nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor nebyl tedy třeba souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění v době uzavření smlouvy, a odvolací soud v napadeném rozhodnutí v tomto směru věcně nepochybil, byť svůj závěr vyvozuje z jiných důvodů.
Dovolatel dále uplatnil absolutní neplatnost smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu. Smlouva ze dne 25.2.1991 vymezuje předmět nájmu v čl. I, ve kterém je uvedeno, že pronajímatel pronajímá nájemci nebytové prostory v P., a dále jsou prostory specifikovány podle druhu (sklady, ostatní společné plochy, schodiště, kanceláře) a podle umístění (přízemí, I. A II. patro) a podle plochy (jednotlivě a celkem).
Tato dovolací námitka je věcí zjištění skutkového stavu. Bylo by nutné vést dále dokazování k tvrzení dovolatele, že v budově měly být předmětem dalších nájemních vztahů další prostory, což by případně mohlo vyvolat závěr o neurčitosti smlouvy uzavřené dne 25.2.1991 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Dovolací řízení je však řízením výlučně přezkumným; nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve věci samé
( §241a odst. 4 o.s.ř.).
Konečně dovolací soud neshledal požadované plnění v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů nižších instancí je dovolací soud vázán skutkovým závěrem, že pronajímatel v souladu s článkem III. nájemní smlouvy předal nájemci nebytové prostory ve stavu, v jakém je nájemce prohlédl před podpisem smlouvy, a dále že pronajímatel umožnil nájemci převzetí předmětu nájmu. Podle
§663 občanského zákoníku nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral užitky. Nájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§720 občanského zákoníku). Nájemní smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 25.2.1991 v písemné formě splňuje všechny zákonné předpoklady platně uzavřené smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor a žalovaný měl právo (možnost) předmětné nebytové prostory po sjednanou dobu užívat. Skutečnost, že žalovaný (nájemce) nevyužil svého práva užívat nebytové prostory po sjednanou dobu na základě platně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor, přičemž mu v tom žalobkyně (pronajímatelka) nebránila, není důvodem neplacení nájemného podle platně uzavřené smlouvy, a to ani za použití §3 odst. 1 občanského zákoníku. Nelze tedy dospět k závěru, že výkon práva žalobkyně (jejího právního předchůdce) by byl v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud nerozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí k návrhu dovolatele podle §243 o.s.ř., protože podle obsahu spisu nebylo pravděpodobné, že dovolání bude úspěšné.
Z výše uvedených úvah vyplývá, že dovolací soud posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako spočívající na správném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dále posoudil řízení před jeho vydáním jako nepostižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a proto dovolání zamítl ( §243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.). Úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení o dovolání ve výši 32.340,- Kč, a to odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení 64.530,- Kč podle §3 odst. 1 bod 6 snížena o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., neboť v tomto stupni řízení advokát učinil pouze jediný úkon – vyjádření se k dovolání; podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží k tomuto úkonu paušální částka 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r
předseda senátu