ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1417.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1417/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) V. B., B) M. B., zastoupených advokátem, proti žalované K. H., s.r.o., zastoupené advokátem, o povinnost žalovaného uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 5/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 23 Co 109/2002-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle tvrzení žaloby podané u Okresního soudu v Příbrami dne 18. 8. 1999, jsou žalobci nájemci bytu blíže popsaného v žalobě. Prohlášením vlastníka byla vymezena jednotka č. 128/13 s příslušnými spoluvlastnickými podíly k pozemku č. parc. st. 1479/7 – podíl 713/15910 a ke společným částem domu. Tato jednotka byla žalobcům nabídnuta dne 22. února 1999, kdy se žalovaným uzavřeli smlouvu o převodu bytové jednotky. Cenu v částce 153.000,- Kč splatnou do 90-ti dnů od podpisu smlouvy žalobci ve stanovené lhůtě neuhradili. Pozdější plnění žalovaný vrátil. Nyní je ochoten jim jednotku převést, nikoliv však za podmínek, které byly stanoveny pro nájemce bytu. Z toho důvodu trvali žalobci na vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému uzavřít smlouvy o převodu bytové jednotky ve znění uvedeném v příloze žaloby.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 1999, č.j. 14 C 218/99-40, žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu smlouva uzavřená dne 22. února 1999, podepsaná oběma žalobci i žalovaným, znamená, že žalobci se domáhají uložení povinnosti k uzavření smlouvy, která již řádně uzavřena byla. Nejsou proto splněny podmínky podle zákona č. 72/1994 Sb. Výrok rozsudku soudu prvního stupně tak znamenal nepřípustné překročení žalobního žádání podle §153 odst. 3 o.s.ř.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 20. prosince 2000, č.j. 30 Cdo 2150/2000-72, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud vyšel z výsledků dokazování provedeného před soudy obou stupňů, podle nichž účastníci uzavřeli dne 22. února 1999 smlouvu o převodu předmětné jednotky za dohodnutou kupní cenu 153.000,- Kč, splatnou do 90-ti dnů od podpisu smlouvy s tím, že v případě nezaplacení kupní ceny řádně a včas, má prodávající právo od této smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 30. června 1999 žalovaný od smlouvy ze shora uvedeného důvodu odstoupil s upozorněním, že dne 22. srpna 1999 uplyne 6-ti měsíční lhůta dle §22 zákona č. 72/1994 Sb. a poté bude zmíněný byt nabídnut třetí osobě. Soud prvního stupně přitom vycházel ze závěru, že odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaného je neplatné podle §39 o.z., vzdor tomu, že bylo smluvně sjednáno. Svůj názor opřel o okolnost, že půlroční lhůta uvedená v §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., v době odstoupení od smlouvy dosud neuplynula, takže žalovaný nemohl v této lhůtě od smlouvy platně odstoupit. Protože žalovaný neprokázal, že by nabídku k odkoupení nemovitosti učinil již v září roku 1998 a žalovaný předloženou listinu s přehledem nájemců ze dne 9. září 1998 za řádnou nabídku podle zákona č. 72/1994 Sb., nepovažoval. Takovou nabídkou bylo až uzavření smlouvy ze dne 22. února 1999. Proti tomu dovolací soud žalobu zamítl s ohledem na své právní posouzení, podle něhož smlouva byla mezi účastníky řádně uzavřena dne 22. února 1999, takže vyhovění podané žaloby by se příčilo ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.
Dovolací soud za této situace vyslovil závazný právní závěr nesoucí se k náležitému zjištění otázky právního posouzení odstoupení žalovaného od kupní smlouvy a právními důsledky tohoto právního úkonu. Uložil proto soudům obou stupňů posoudit ve smyslu ustanovení §43 a násl. o.z., zda a kdy žalovaný splnil podmínky nabídky k převedení bytu podle zákona č. 72/1994, jmenovitě, zda se tak stalo již v září 1998, či teprve samotné uzavření kupní smlouvy v únoru 1999 lze považovat za zmíněnou nabídku. Od této skutečnosti se pak odvíjí stanovení počátku běhu šestiměsíční lhůty podle §22 odst. 1 uvedeného zákona.
Soud prvního stupně nato dalším rozsudkem ze dne 31. května 2001, č.j. 14 C 5/2001-96, žalobě vyhověl. Učinil tak při vysloveném právním posouzení, podle něhož samotné uzavření kupní smlouvy ze dne 22. února 1999 na převod zmíněných nemovitostí lze považovat za nabídku ve smyslu §22 odst. 1, věty prvé, zákona č. 72/1994 Sb., ve znění novel. Smlouva obsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy podle §6 odst. 1 citovaného zákona, takže na rozdíl od nabídky ze dne 9. 9. 1998 ji lze považovat za perfektní a platnou. Žalovaný měl tedy uzavřít se žalobci smlouvu novou, což neučinil. Vlastníka (žalovaného) nelze nutit k prodeji předmětu svého vlastnictví, nicméně nabídkou ze dne 22. února 1999 projevil žalovaný úmysl předmětné nemovitosti žalobcům prodat. Protože tak dosud neučinil, ač žalobci jsou nájemci bytu, bylo žalobě vyhověno.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítal mimo jiné, že jako vlastník učinil nájemcům bytu nabídku převodu bytu a tím splnil svou povinnost plynoucí z ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. I pokud by akceptoval závěr soudu, že platnou nabídku učinil až dne 2. února 1999 návrhem na uzavření smlouvy, byla tato nabídka učiněna, po doručení nabídky byla žalobci ihned akceptována a na jejím základě uzavřeli žalobce a žalovaná smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky. Ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující bude v prodlení s placením kupní ceny, není v rozporu s žádným právním předpisem. Žalobci se přitom nesporně dostali do prodlení se zaplacením kupní ceny, takže žalovaný využil své právo vyplývající ze smlouvy a od smlouvy odstoupil. Ostatně platnost tohoto odstoupení nezpochybnili ani žalobci. Ze zásady smluvní volnosti plyne, že žalobci nemuseli na smluvní podmínky přistoupit, nemuseli smlouvu o převodu bytu akceptovat a mohli jednat o případných změnách některých jejích částí. Toto však neučinili. Vzhledem k zásadě „pacta sunt servanda“ nesou žalobci důsledky nedodržení smlouvy, tyto následky nelze přičítat žalované straně. V důsledku tohoto odstoupení vlastnické právo k jednotce na žalobce nepřešlo, což ostatně žalobci nezpochybňují, naopak jde o součást žalobních tvrzení. Žalovaný je proto nadále výlučným vlastníkem jednotky a jako vlastník s ní může v rámci příslušných právních předpisů nakládat. Rozhodnutí soudu prvního stupně se z hlediska těchto závěrů jeví jako skryté vyvlastnění.
Žalovaný dále namítl, že žalobci již na adrese B. nebydlí, bydlí na adrese B. Pak už zcela odpadá důvod, proč by měl žalovaný svůj byt žalobcům prodávat. Bylo by absurdní, aby si kdokoliv vyhlédl cizí věc a pak se dožadoval soudní cestou, aby mu vlastník tuto věc prodal. Zmíněnou okolnost soud prvního stupně přehlédl a dokonce nesprávně pracuje v záhlaví rozsudku s adresou žalobců, na které se tito nezdržují.
Konečně odvolatelé namítali nevykonatelnost povinnosti, která jim byla uložena. Znění navržené smlouvy postrádá další podmínky smlouvy, jako je způsob placení a další ujednání, která jsou typicky upravena ustanoveními zákona, jež mají dispozitivní povahu.
Odvolací soud o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne 25. září 2001, č.j. 23 Co 374/2001-118, jímž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil doplnění dokazování ohledně realizace nabídky obsažené v listině ze dne 9. září 1998. Přitom vyslovil právní závěr, že nabídka odprodeje jednotky mohla být učiněna i ústně. Pokud jde o šestiměsíční lhůtu stanovenou v §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., přisvědčil žalovanému, že z gramatického výkladu příslušné pasáže „nepřijme-li nájemce nabídku o převodu vlastnictví k bytu „do“ šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, má tato lhůta význam pro ochranu nájemníků, kterým se tím umožňuje, aby v této lhůtě nabídku buď přijali nebo nepřijali. Z toho odvolací soud dovodil, že byla-li žalobci řádná nabídka o převodu bytu přijata, a to ve lhůtě šesti měsíců podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., pak dále již tato lhůta neběží, neboť ta má význam pro ochranu nájemníků, aby do této stanovené doby se rozhodli zda nabídku přijmou či nikoliv.
Po právním posouzení této zásadní otázky bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval další otázkou, a to souhlasným prohlášením účastníků smlouvy o platnosti žalovaného odstoupit od kupní smlouvy ve lhůtě tří měsíců od jejího uzavření nezaplacení kupní ceny žalobci v této stanovené době.
Odvolací soud konečně přisvědčil žalovanému, že má-li být rozsudkem uloženo prohlášení vůle nahrazující toto prohlášení, pak výrok rozsudku soudu nemůže obsahovat jen zkrácenou verzi projevu vůle účastníků, nýbrž celý tento projev vůle, jak byl účastníky učiněn. V daném případě by pak musel výrok obsahovat celou smlouvu o převodu bytové jednotky ve znění, jak nakonec byla účastníky smlouvy dne 22. února 1999 uzavřena. V tomto směru uložil povinnost poučit žalobce k úpravě petitu.
Po provedené změně žalobního žádání připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2001 změnu žaloby a rozsudkem z téhož dne č.j. 14 C 5/2001-156, žalobě vyhověl. Podle soudu prvního stupně je žaloba důvodná, přestože odstoupení od uzavřené kupní smlouvy o převodu bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku ze strany žalované považoval za platné, když v rámci předmětné kupní smlouvy byla učiněna i nabídka, u které platí šestiměsíční lhůta pro uzavření řádné kupní smlouvy ve smyslu §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., která ze strany žalované dodržena nebyla tato se žalobci jako nájemci řádnou kupní smlouvu neuzavřela. Uzavření kupní smlouvy ze dne 22. února 1999 považoval soud prvního stupně za nabídku ve smyslu §22 odst. 1 věty první citovaného zákona, na rozdíl od nabídky ze dne 9. září 1998, která neobsahovala ujednání o kupní ceně, ani předmět smlouvy, protože k prohlášení vlastníka o vymezení jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku došlo až dne 5. 2. 2001. Nejednalo se proto řádnou nabídku o prodeji bytu podle §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. a §73a odst. 1 o.z. Žalovaný měl uzavřít se žalobci novou kupní smlouvu, což však neučinil.
Podle názoru soudu prvního stupně obsahem nabídkové povinnosti podle §22 odst. 1 zák. 72/1994 Sb. je uskutečnění návrhu na uzavření smlouvy o převodu bytu. Zákon sice nestanoví, že nabídka musí být písemná, to však plyne z ustanovení §44 o.z., když byt je nepochybně nemovitost a je způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu. Písemná nabídka musí obsahovat i cenu bytu. Obsahová úplnost nabídky je důležitá i proto, že tento návrh je závazný a navrhovatel úkonu jej může změnit nebo doplnit pouze se souhlasem druhé strany. Protože takto vymezená řádná nabídka byla učiněna žalobcům až v rámci kupní smlouvy ze dne 22. února 1999, bylo třeba povinnost k uzavření řádné kupní smlouvy žalovanému uložit rozsudkem soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal odvolání žalovaný, který v podstatě namítal, že i pokud by k přijetí nabídky došlo dnem 22. února 1999 (ač s tímto závěrem se neztotožňuje), pak nabídka byla žalobci akceptována a smlouva na jejím základě podepsána. Při vázanosti již dříve zaujatým právním hodnocením odvolacího soudu pak od přijetí nabídky již lhůta 6-ti měsíců neběží.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2002, č.j. 23 Co 109/2002-178, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění a právní hodnocení soudu prvního stupně o tom, že listina podepsaná žalobci v září 1998 na shromáždění nájemníků domu byla jen seznámením nájemníků o možné koupi bytů v domě žalovaného. V té době byl vlastníkem stavebního pozemku město B., k prodeji pozemku s vkladem vlastnického práva pro žalovaného došlo kupní smlouvou ze dne 5. února 1999, přičemž předmětem koupě bytu byla i část tohoto pozemku. Tato listina proto nesplňovala náležitosti nabídky o převodu bytové jednotky podle §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. a návrhu na uzavření smlouvy podle §43a odst. 1,2 o.z.
K řádné nabídce o převodu bytové jednotky žalobcům došlo až návrhem smlouvy, který sice neobsahuje podpisy smluvních stran a datum podpis, bylo však prokázáno, že k tomu došlo někdy v únoru před uzavřením kupní smlouvy účastníky. Tato listina již náležitosti řádné nabídky splňuje.
Na rozdíl od právního posouzení soudem prvního stupně však při takto zjištěném skutkovém stavu vyslovil odvolací soud závěr, podle něhož byl-li návrh smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví žalobců učiněný písemnou formou, ať již několik dnů před uzavřením kupní smlouvy, bezprostředně před jejím uzavřením, žalobci přijat, byla tato nabídka žalobci i žalovaným přijata v šestiměsíční lhůtě stanovené v §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a nabídka jako projev vůle směřující k uzavření kupní smlouvy byla kupní smlouvou uzavřenou účastníky dne 22. 9. 1999 dovršena. Od této doby již šestiměsíční lhůta pro nabídku neběží.
Následně pak odvolací soud převzal zjištění plynoucí z obsahu kupní smlouvy ze dne 22. února 1999, podle nichž se v ní strany dohodly, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podán kupujícími po úplném zaplacení kupní ceny. V případě jejího nezaplacení řádně a včas do 90-ti dnů od podpisu smlouvy, má žalovaný právo od kupní smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 30. 6. 1999 adresovaném žalobcům, žalovaný odstoupil od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny žalobci ve stanovené době, to je do 22. 5. 1999.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §48 odst. 1 o.z. a §497 o.z. dospěl k závěru, že uvedený právní úkon žalovaného byl platným právním úkonem ve smyslu citovaných předpisů.
S ohledem na odlišné právní posouzení otázky běhu šestiměsíční lhůty pro přijetí nabídky – návrhu – směřujícího k uzavření kupní smlouvy, při převzatých skutkových zjištění soudu prvního stupně, proto odvolací soud žalobu zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé opakovali svou argumentaci, podle níž šestiměsíční lhůta nabídky začla plynout až dnem 22. února 1999, nezpochybnili právo žalovaného od smlouvy odstoupit a souhlasili se závěry soudů obou stupňů, že odstoupení byla platné a účinné. Namítali však, že šestiměsíční lhůta, v níž má při převodu vlastnictví bytu nájemce - fyzická osoba podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. právo na převod bytu do svého vlastnictví od dosavadního vlastníka bytu, popřípadě budovy, nelze zkrátit, a to ani v případě, že nájemce učiní do jejího uplynutí takový projev vůle, z něhož lze bezpečně dovodit, že nabídku nepřijal. Pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem trvali proto na zrušení jeho rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zřejmě zamítnutí dovolání. Bez ohledu na případné odlišné hodnocení povahy šestiměsíční lhůty dovozoval, že by se příčilo všem zásadám logiky a zásadě ratio iustifica, aby žalobcům svědčil zbytek lhůty k tomu, aby opětně žádali uzavření smlouvy totožné s tou, kterou svým jednáním zmařili. Ustanovení §22 odst. 1 zákona chrání nájemce po dobu 6-ti měsíců, a to i v případě, kdy nejprve nabídku odmítne a poté si věc rozmyslí. Rozhodně však toto ustanovení nemíní chránit tu stranu, která nabídku přijala, poté právní vztah zmařila a později opětovně tento právní vztah míní realizovat za totožných podmínek.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Odvolací soud v této věci správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Zbývá posoudit, zda si jeho obsah správně vyložil.
Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti posouzení věci odvolacím soudem pokud jde o výklad plynoucí ze smyslu ustanovení citovaného zákonného ustanovení. Tím byla právně zakotvena ochrana dosavadních nájemníků v případech, kdy vlastník bytu, resp. domu, v němž se bytová jednotka nachází, po účinném prohlášení vlastníka o bytové jednotce podle §4, 5 zákona č. 72/1994 Sb., byl povinen dosavadním nájemcům bytů učinit platnou a zákonu odpovídající nabídku odkoupení jednotky. Privilegovanému postavení dosavadních nájemců tak odpovídá zmíněná zákonná úprava, podle níž bylo zcela na jejich vůli, zda danou nabídku využijí či nikoliv. Pakliže k nabídce přistoupí a příslušnou kupní smlouvu o nabytí jednotky s vlastníkem nájemce platně uzavře, je tím naplněn smysl a účel zákonného ustanovení mířícího, jak bylo již uvedeno, právě na ochranu jeho dosavadního právního postavení. Právní ochrana dosavadního nájemce předmětného bytu (bytové jednotky ve smyslu §22 odst. 1 a 2 zákona) je uzavřením příslušné kupní smlouvy konzumována.
V ostatním ovšem platí obecná ustanovení o právních úkonech, včetně možnosti smluvního sjednání odstoupení od smlouvy, pokud se tak účastníci dohodli. Režim tohoto odstoupení a důsledky z toho plynoucí však již není spjat se specifickým postavením účastníků kupní smlouvy ohledně převodu bytové jednotky, jako je tomu v případě speciálního ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Z textu posledně uvedeného zákona nelze takovou souvislost dovodit ani gramatickým výkladem, ani výkladem z hlediska účelu zákona. Platí proto pro chování účastníků obecné důsledky plynoucí z realizaci zásady o smluvní autonomii. Z ní plynoucí možnost (jež není zakázána), totiž sjednání vedlejšího ujednání spočívajícího možnosti odstoupení od smlouvy o převodu bytové jednotky ve smyslu §48 odst. 1 o.z. a §497 o.z., sebou současně nese i požadavek odpovědnosti účastníka občanskoprávního vztahu splnit své závazky, které na sebe v rámci této smluvní autonomie převzal. Odpadl-li takto legálně (při splnění podmínek plynoucích z obecných ustanovení občanského zákoníku, resp. obecné části závazkového práva) právní důvod existence smlouvy o převodu jednotky, nemůže to nést k jakémusi obnovení práv účastníka, (jenž dokonce závazek zmařil), které plynou ze shora citované právní úpravy na ochranu dosavadního nájemce. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích a znamenal by nepřípustné zvýhodnění jedné ze smluvních stran. Rovněž shora uvedené závěry odvolací soud ve svém rozhodnutí respektoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích uplatněného dovolacího důvodu třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., když šlo o opětovné uplatnění shodných argumentů, prezentovaných i v dosavadním průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu