ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.144.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 144/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Š., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 30 Co 141/2003 (v právní věci žalobkyně Dipl. arch. M. K., zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ M. Š. a 2/ E. V., obě zast. advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 474/96), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. července 2002 pod č.j. 5 C 474/96-151 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3.3. 2003 pod č.j. 5 C 474/96-179, zamítl žalobu na vydání nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Nalézací soud zjistil, že otec žalobkyně, který byl původním vlastníkem sporných nemovitostí a byl osobou oprávněnou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., uplatnil svůj nárok (výzvou a žalobou) řádně a včas. Původní žalobce v průběhu sporu zemřel, a v řízení je pokračováno s jeho dcerou jako jeho právní nástupkyní.
Zásadní otázkou sporu bylo, zda jsou obě žalované povinnými osobami ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., a zda jsou povinny věc vydat dle §20 odst. 2 cit. zák.
Podmínkami zákonem stanovenými pro vydání věci je její získání od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Povinnost věc vydat pak svědčí i osobám blízkým osob, které věc od státu nabyly za uvedených podmínek, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V daném případě nemovitosti od státu nabyli prvá žalovaná a její manžel Š. Š. Ten v roce 1986 zemřel a jeho podíl dědictvím nabyla po svém otci druhá žalovaná. V návaznosti na to, okresní soud dovodil, že povinnost věc vydat se netýká druhé žalované, neboť věc na ni nebyla osobou, která věc nabyla od státu, převedena, ale přešla na ni děděním.
Soud prvního stupně zamítl i nárok na vydání zbývající jedné ideální poloviny sporné budovy se součástmi a příslušenstvím, když uzavřel, že manželé Š. nebyli při nabývání předmětu sporu v roce 1972 nijak protiprávně zvýhodněni, a prodej nemovitostí proběhl v souladu s tehdy platnými předpisy, a to i cenovými.
První žalovaná a její manžel za budovu včetně součástí a příslušenství zaplatili v roce 1972 částku 15.414,- Kč, což byla kupní cena určená znalcem V. K., který předmětnou nemovitost posuzoval jako chatu. Podle znaleckého posudku V. Č. - který danou budovu hodnotil jako rodinný domek -, vypracovaného dne 12.4. 1998, činila cena předmětných nemovitostí v roce 1972 celkem 43.647,- Kč (stavba 40.808,- Kč, trvalé porosty a pozemky 2.828,60 Kč). Na výzvu soudu dopracoval znalec V. Č. dodatek, ve kterém hodnotil budovu jako chatu (stejně jako znalec V. K.). Takto (zpětně, k roku 1972) stanovená cena nemovitostí činila 16.979,- Kč.
Nalézací soud uváděl, že předmětná nemovitost byla sice kolaudována jako domek, ale nikdy nesloužila k trvalému bydlení. Za rekreační objekt nemovitost považovaly státní orgány i účastníci sporu. Manželé Š. ostatně ani podle tehdy platné právní úpravy nemohli být uživateli dvou bytů. Soud dále zohlednil i skutečnost, že cena nemovitostí správně stanovená dle kolaudace znalcem Č. činila 43.647,- Kč, a manželé Š. za ně zaplatili 35.784,- Kč (za dům s přísl. 15.414,- Kč a za právo osobního užívání k pozemku 20.370,- Kč). Takto stanovený rozdíl mezi správně vypočtenou cenou a částkou reálně zaplacenou činí 18%, přičemž za rozdíl relevantní z hlediska restituční judikatury je považován rozdíl větší než 20%. Okresní soud za těchto okolností nedovodil, že by manželé Š. předmět sporu nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2003 pod č.j. 30 Co 141/2003-195 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k prvé žalované změnil tak, že prvou žalovanou uznal povinnou vydat žalobkyni ideální jednu polovinu sporné budovy s ideální polovinou veškerého příslušenství a součástí ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek okresního soudu v zamítavých výrocích potvrzen.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o tom, že druhá žalovaná není osobou povinnou ve smyslu dotčeného restitučního zákona, neboť věc na ni přešla děděním. Z tohoto důvodu krajský soud potvrdil zamítavý výrok ve vztahu k druhé žalované. Stejně tak odvolací soud potvrdil zamítnutí vydání označených pozemků s tím, že po 1.1. 1992 není rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání přezkoumatelné.
Odvolací soud však nesouhlasil s posouzením restitučního nároku žalobkyně vůči prvé žalované a rozhodnutí v tomto rozsahu revidoval.
Znalec V. Č. ve svém posudku ze dne 12.4. 1998 správně vycházel z toho, že nemovitost bylo nutno posoudit jako rodinný domek, neboť takový byl účel stavby, pro který byla povolena. Tento účel stavby vyplývá z dokladů, které měl znalec i soud k dispozici, a to dokladu o zápisu o dokončení stavby rodinného domku sepsaného obecním úřadem, projektové dokumentace a vysvědčení o dokončení nové budovy (ke kolaudaci nikdy nedošlo), vše z roku 1930. Proto nebylo možné ocenit budovu jako rekreační objekt, byť k tomuto účelu byla užívána a byla tak (nesprávně) označena i v kupní smlouvě z roku 1972.
Nabyvatelé zaplatili pouhých 38% skutečné ceny budovy, což je postup, který byl v rozporu s tehdy platnými předpisy. Není přitom podstatné, zda se nabyvatelé na nesprávném ocenění podíleli či nikoliv; rozhodující je objektivní nesprávnost, nikoliv subjektivní důvody, které k ní vedly. Nemůže obstát ani názor nalézacího soudu, podle kterého bylo porušení právních předpisů týkajícího se nabytí budovy zhojeno tím, že nabyvatelé zaplatili vyšší cenu za zřízení práva osobního užívání k pozemku. Jednalo se o dva zcela samostatné právní úkony, z nichž každá se týkala jiné nemovitosti a měla jiné důsledky. Porušení právních předpisů při nabytí vlastnictví na podkladě jedné ze smluv nemůže být konvalidováno dalším porušením právních předpisů, které se promítlo do dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemkům.
Byl-li naplněn jeden důvod pro vydání nemovitosti (porušení právních předpisů při jejím nabytí), nebylo už třeba se zabývat dalším tvrzeným důvodem pro vydání (protiprávním zvýhodněním nabyvatelů).
Proti změňujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu (a navazujícím výrokům o nákladech řízení) podala dovolání první žalovaná M. Š. Dovolatelka vytýká krajskému soudu, že nesprávně posoudil lhůty k uplatnění restitučních nároků, a dále že nesprávně zhodnotil důkazy pokud jde o typ budovy, jejíž část má být vydána. Žalobce nedoložil, že podal výzvu k vydání v prekluzivní lhůtě do 30.4. 1995, pouze uvedl, že dovolatelka dne 9.5. 1995 reagovala na jeho výzvu. To však nedokazuje, že výzva datovaná dnem 19.4. 1995 byla doručena včas. Ohledně charakteru sporné budovy dovolatelka uvádí, že zákony v roce 1930 nerozlišovaly objekty na objekty určené k trvalému bydlení a na objekty tzv. rekreační. Předmětná nemovitost nebyla určena k trvalému užívání a nikdy tak nebyla užívána. Za letní domek či chatu ji považovali i původní vlastníci. Dům nemohl být užíván jako obytný, neboť – jak vyplývá z posudku v roce 1970 – do něj nebyla zavedena voda, elektřina ani kanalizace. Navíc do roku 1990 nikdo nemohl být vlastníkem dvou bytů. Ing. K. i manželé Š. přitom byli trvale hlášeni v jiných bytech. Nabyvatelům byl sporný dům státními orgány prezentován, prodán i odhadnut jako rekreační objekt. Odvolací soud důsledně nehodnotil založené důkazy a jeho rozhodnutí by v napadené části mělo být zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení - řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť tento napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř. – nesprávné právní posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval dovolatelkou napadenými okolnostmi doručení výzvy právního předchůdce žalobkyně povinné osobě. Podle dovolatelky fakt, že svým přípisem dne 9.5. 1995 reagovala na výzvu původního žalobce, nedokládá, že tato výzva byla povinným osobám doručena v zákonem dané prekluzivní lhůtě.
Dovolací soud v této souvislosti nemohl pominout ze spisu vyplývající skutečnosti, které dokládají již dřívější korespondenci účastníků sporu týkající se restitučního nároku. Jak uvádí Okresní soud Praha-západ na straně 3 svého rozsudku ze dne 10.7. 2002, č.j. 5 C 474/96-151, původní žalobce zaslal první žalované první výzvu již dne 23.11. 1994, na kterou dovolatelka odpověděla dopisem ze dne 20.1. 1995, ve kterém se výslovně o přijetí této výzvy zmiňuje. Až o několik měsíců později následuje další výzva žalobce, jejíž doručení v rámci prekluzivní lhůty nyní dovolatelka zpochybňuje. Ve světle této nalézacím soudem zjištěné časové posloupnosti výzev proto dovolací soud nemohl přiznat uvedené dovolatelčině námitce důvodnost.
Další argumentace obsažená v dovolání směřovala proti závěru odvolacího soudu, kterým tento dovodil rozpor převodu sporných nemovitostí v roce 1972 s tehdy platnými předpisy v důsledku znalcem chybně provedeného hodnocení charakteru budovy.
Jak vyplývá ze znění zákona č. 87/1991 Sb., a jak opakovaně konstatovala judikatura vyšších soudů, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2241/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS, Svazek 4/2001: „Pro posouzení, zda nemovitosti byly převedeny v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy a došlo tak k naplnění skutkové podstaty §4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je rozhodující objektivní nesprávnost znaleckého posudku, jímž byla zjištěna cena převáděných nemovitostí, nikoliv subjektivní důvody, které k ní vedly.“
Sporná budova byla v roce 1930 dokončena a zdokumentována jako rodinný domek. Tato skutečnost byla v předchozím řízení doložena zápisem o dokončení stavby, projektovou dokumentací a vysvědčením o dokončení budovy. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by někdy v pozdější době došlo ke změně užívání nemovitosti, která by byla uznána příslušnými orgány. Za této situace měl přivolaný znalec v roce 1972 vycházet z toho, že oceňovaná nemovitost je v souladu s dostupnou dokumentací rodinným domkem, a jako takovou ji ohodnotit. Na tomto správném názoru odvolacího soudu přitom nemůže – vzhledem k výše zmíněnému interpretačnímu východisku – nic změnit ani to, zda byl znalcův chybný postup nějak ovlivněn nabyvateli. Rozhodující zůstává znalcem provedené ohodnocení budovy jako chaty, které pro nabyvatele oproti správnému postupu fakticky vyústilo do téměř trojnásobně níže stanovené kupní ceny budovy. Správný je i závěr krajského soudu o tom, že tento protiprávní postup znalce, který nabyvatelům přinesl ekonomický prospěch, nemůže být vyvážen ani jejich ekonomickým zatížením při nabytí souvisejících pozemků. Restituční nárok ohledně těchto pozemků byl zamítnut, a není důvodu, aby při rozhodování o budově byly zohledňovány okolnosti provedení právního úkonu, který se týkal nemovitosti sdílející odlišný právní osud.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání první žalované proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 o.s.ř.). Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu