ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1452.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1452/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 4.2.2004, sp. zn. 17 Co 343/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 225/2000 (žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci V. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 21.11.2000, se původní žalobkyně O. Š. domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem domu čp. 258 s pozemkem parc. č. 278 (o výměře 458 m2) ve V. P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti nabyla žalobkyně v řízení o dědictví po své matce M. N., zemřelé 14.5.1945 (vedeném pod sp. zn. D 95/45 u bývalého Okresního soudu v Polici nad Metují). Uvedený nemovitý majetek byl však výměrem bývalého Okresního národního výboru v B. ze 7.8.1948, čj. 1646/48, již zemřelé M. N. konfiskován i s jejím dalším majetkem. Původní žalobkyně O. Š. podala proti tomuto výměru odvolání, ale o tom, jak bylo odvolání vyřízeno, nebyla vyrozuměna; žalobkyně zdůrazňovala, že konfiskační výměr podle dekretu č. 108/1945 Sb. tu nebyl vůbec důvodný. Po vydání citovaného konfiskačního výměru byl majetek z dědictví po M. N. vydán soudem státu. Později došlo k převodu uvedených nemovitostí z Bytového podniku v N. na Obec V. P., ale tento převod byl, podle názoru žalobkyně, neplatný. V katastru nemovitostí je však nyní jako vlastník žalobkyní uváděných nemovitostí zapsána Obec V. P. Za těchto uvedených okolností je žalobkyně přesvědčena, že je stále vlastnicí zděděného majetku po své matce, neboť tento majetek byl převzat státem bez právního důvodu a tedy také nemohl platně přejít na žalovanou obec. Žalovaná obce navrhovala zamítnutí žaloby a poukazovala na to, že žalobkyně se již domáhala vydání týchž nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v řízení u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 90/92, ale její žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně nyní účelově tvrdí, že její vlastnické právo nepřešlo nikdy na jiný subjekt, třebaže v předchozím soudním řízení uváděla, že jí vymáhané nemovitostí přešly podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na stát bez právního důvodu. Žalovaná obec ještě dodávala, že koncem 80. let prodělala celkovou rekonstrukci (modernizaci) žalobkyní uváděná stavební nemovitost.
Okresní soud v Náchodě rozhodl usnesením z 18.5.2001, čj. 8 C 225/2000-155, že se řízení v této právní věci zastavuje; rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 12.11.2001, sp. zn. 7 Co 322/2001, změnil uvedené usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení nebylo zastaveno.
Okresní soud v Náchodě pak vynesl rozsudek z 22.3.2002, čj. 8 C 225/2000-204, jímž určil, že žalobkyně O. Š. je vlastníkem domu čp. 258 se stavební parcelou č. 279 (o výměře 458 m2) ve V. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 001 pro obec a katastrální území V. P. u Katastrálního úřadu v N. Žalované Obci V. P. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 19.087 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl právní závěr, že konfiskační výměr (bývalého Okresního národního výboru v B. ze 7.8.1948, čj. 16467/48) v daném případě nikdy nenabyl právní moci a nemohl tedy vyvolat právní účinky předpokládané ustanovením §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb.; soud prvního stupně měl proto za to, že vzhledem k tomu že tu chybí pravomocné správní rozhodnutí (konfiskační výměr), jako podmínka pro nabytí vlastnického práva státu, nemohlo vlastnictví k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobkyně O. Š., přejít platně na stát. Majetek původní vlastnice M. N. se stal majetkem její jediné dědičky O. Š., dcery M. N., která v řízení o dědictví, zakončeném odevzdáním pozůstalosti, dědictví přijala, čímž ve smyslu ustanovení §547, §797 a §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811 vstoupila do práv a povinností zůstavitelky a stala se vlastnicí nemovitostí po M. N.
K okolnosti, že uváděný konfiskační výměr byl vydán ještě vůči M. N., která již v době vydání výměru nežila, byl soud prvního stupně toho názoru, že tato okolnost neplatnost výměru způsobit nemohla, protože žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem až odevzdáním dědictví po M. N. po účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. a také proto, že byla konfiskována ležící pozůstalost ve smyslu ustanovení §547 obecného zákoníku občanského z roku 1811, na niž se do doby jejího přijetí povolanou osobou hledělo tak, jako kdyby byla v držení zemřelé osoby.
K okolnosti, že žalobkyně uplatnila u soudu žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřil soud prvního stupně názor, že uplatnění nároku na vydání věci podle uvedeného předpisu v sobě nezahrnuje popření vlastnického práva k věci a ani uznání platnosti přechodu vlastnictví na stát.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že v řízení o určení vlastnictví, není rozhodné případné zhodnocení předmětných nemovitostí žalovanou obcí v době, kdy je tato obec měla ve své držbě.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
V řízení o odvolání žalobkyně O. Š. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení z 30.6.2003, sp. zn. 17 Co 343/2002, jímž řízení v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 225/2000, přerušil až do skončení řízení o dědictví vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. D 74/2003, a to řízení o dědictví po původní žalobkyni O. Š., zemřelé 29.11.2002.
Dne 8. 12.2003 vydal pak Krajský soud v Hradci Králové usnesení sp. zn. 17 Co 343/2002, jímž rozhodl, že se v řízení o právní věci vedené pod sp. zn. 8 C 225/2000 Okresního soudu v Náchodě pokračuje a že „jako se žalobcem bude v řízení pokračováno s Ing. V. Š., narozeným 12.5.1954, jako s dědicem původní žalobkyně O. Š.“.
V odvolacím řízení vynesl pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudek ze 4.2.2004, sp. zn. 17 Co 343/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 22.3.2002, čj. 8 C 225/2000-204, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. V. Š. o určení, že je vlastníkem domu, čp. 258 a stavební parcely č. 279 ve V. P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Obci V. P. na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně 72.517,20 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.150,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle tvrzení původní žalobkyně O. Š. a podle výsledků řízení před soudy obou stupňů šlo tu o přechod věcí na stát v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1999), k němuž došlo způsobem, na který pamatuje zákon č. 87/1991 Sb., umožňující oprávněným osobám podle tohoto zákona navrácení jejich majetkových práv zvlášť upraveným postupem. Zákon č. 87/1991 Sb. je přitom ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu zvláštního k obecnému předpisu. Proto při zmírňování dříve způsobených křivd, na které tento zákon pamatuje, je nutno postupovat podle tohoto zvláštního předpisu a nelze nápravu těchto křivd hledat pomocí právních institutů upravených v občanském zákoníku (žalobou o ochranu práva vlastníka podle ustanovení §126 občanského zákoníku anebo žalobou o určení vlastnického práva) jako předpisu obecného.
Původní žalobkyně O. Š. také v předchozím občanském soudním řízení (pod sp. zn. 5 C 90/92 Okresního soudu v Náchodě) uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; v tomto řízení žalobkyně neuspěla, protože (podle odůvodnění soudních rozhodnutí, vydaných v uvedené právní věci) soudní řízení zahájila až po vypršení zákonné propadné lhůty.
Odvolací soud zdůrazňoval, že v daném případě je posouzení projednávané právní věci na místě podle zákona č. 87/1991 Sb. proto, že stát tu převzal věci, uvedené v žalobě v této právní věci, na základě konfiskačního výměru, byť nepravomocného, a začal s věcmi nakládat jako vlastník s odkazem na vyvlastňovací předpis. Podle názoru odvolacího soudu „v kontextu se zjištěnými okolnostmi tu byl založen restituční důvod podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.“
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (§220 odst. 1 občanského soudního řádu) s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9.3.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 5.5.2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat obecnou právní úpravu podle občanského zákoníku, když tento případ bylo možné vyřešit postupem podle zvláštního předpisu. V daném případě konfiskační výměr, kterým byly nemovitosti původní vlastnice M. N. konfiskovány, však nikdy nenabyl právní moci, protože ve správním řízení správní orgány neučinily nic k vyřízení odvolání proti konfiskačnímu výměru, jež bylo podáno ze strany O. Š., dcery M. N. Stát tedy nemovitosti převzal bez jakéhokoli právního důvodu, když státním orgánům muselo být dobře známo, že konfiskační výměr není v právní moci a že odvolatelka O. Š. na svém odvolání proti tomuto výměru trvá. Podle názoru dovolatele se na daný případ vztahují dvě právní úpravy (podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku) a je na vůli vlastníka nemovitostí, zda využije právo dané zvláštním právním předpisem za situace, kdy oba právní předpisy platí souběžně a poskytují tedy vlastníku stejnou ochranu. Tuto ochranu nebylo možné žalobci odepřít, když tu šlo o prostou usurpaci, kdy stát začal nemovitosti okupovat, užívat je a brát z nich užitky, třebaže musel vědět z nevyřízeného odvolání O. Š. proti konfiskačnímu výměru, že nemá k nemovitostem žádný právní titul; následným zápisem v pozemkových knihách se stát jen pokusil tuto usurpaci nemovitostí legalizovat.
Dovolatel vyslovoval svůj názor, že tu nelze upřednostňovat zvláštní právní předpis před obecnou úpravou bránící zásahům do práv vlastníka.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) zásadně platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud při posouzení projednávané právní věci měl na zřeteli na jedné straně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jmenovitě ustanovení §6 tohoto zákona) a na druhé straně ustanovení §126 občanského zákoníku i ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu; tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala; v řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si tato ustanovení a jejich vzájemný vztah odvolací soud také správně vyložil.
Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, k právnímu závěru, že stanoví-li zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, určité podmínky a postup pro zmírnění majetkové křivdy, na kterou tento zákon míří, pak lze majetkovou křivdu zmírňovat jen jeho prostřednictvím.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/ a na str. 115 /249/), že vydání věci podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku). Jde tu o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Zákonná úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb. (stejně jako v zákoně č. 403/1990 Sb. i v zákoně č. 229/1991 Sb.) totiž nevychází z toho, že vyvlastňovací a jiné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by zákony restituční povahy samotnými se obnovovalo vlastnické právo původních vlastníků.
Nejvyšší soud také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) restitučního (rehabilitačního) předpisu. To platí i v případě, že oprávněná osoba restituční nárok už i uplatnila.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházel ze stejných právních závěrů, které jsou obsaženy v citované judikatuře soudů, z nichž vychází dovolací soud i v daném případě. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože tedy dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, přikročil k zamítnutí dovolání dovolatele.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované obci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu