ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1475.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1475/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 8 C 193/95 (žalobkyně M. P.., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. V. D., zastoupené advokátkou, a 2. Městské části P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelky V. D. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12.8.2002, čj. 8 C 193/95-210, ve vztahu žalobkyně k žalované Městské části P., se zamítá.
II. Dovolání dovolatelky V. D. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12.8.2002, čj. 8 C 193/96-210 (v prvním odstavci), se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 15.9.1995, se žalobkyně domáhala, aby žalované V. D. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 808 v P.-D. a pozemků parc. č. 1329 a parc. č. 1330 v katastrálním území D. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně se svým manželem R. P. byli spoluvlastníky ideální poloviny uvedených nemovitostí; tento jejich spoluvlastnický podíl propadl ve prospěch státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 v důsledku odsouzení žalobkyně a jejího manžela pro dříve trestný čin opuštění republiky. Trestní rozsudek odsuzující oba pro tento trestný čin byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno (pod sp. zn. 1 Rt 809/90 Obvodního soudu pro Prahu 6). Žalovaná V. D. získala uvedený spoluvlastnický podíl v roce 1990, a to podle názoru žalobkyně v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobkyně i po odchodu do zahraničí zůstala českou státní občankou (na rozdíl od svého manžela) a řádně a včas vyzvala žalovanou k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná V. D. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že poukazovala na to, že tu již proběhlo občanské soudní řízení (pod sp. zn. 6 C 79/97 Obvodního soudu pro Prahu 6), které se týkalo právního vztahu mezi žalobkyní a Bytovým podnikem v P. i Městskou částí P. ohledně spoluvlastnického podílu žalobkyně na uvedených nemovitostech.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30.4.1996, čj. 8 C 193/95-17, bylo rozhodnuto, že soud připouští, aby do řízení přistoupily na straně žalované Bytový podnik v P. a Městská část P.
Žalovaná pak pro další průběh řízení navrhovala i nadále zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní požadovaná ideální polovina nemovitostí jí nikdy nepatřila. Další dva žalovaní namítali, že v tomto sporu nejsou pasívně legitimováni.
Poté bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 23.1.2002, čj. 8 C 193/95-192, rozhodnuto, že se zastavuje řízení proti žalovanému Bytovému podniku P. a žalobkyni bylo uloženo zaplatit tomuto podniku na náhradu nákladů řízení 3.450 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl dne 12.8.2002 rozsudek, čj. 8 C 193/95-210, kterým zamítl žalobní návrh žalobkyně proti žalované V. D. o uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 808 a pozemků parc. č. 1329 a parc. č. 1330 v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 422 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Stejně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti Městské části P. uzavřít dohodu se žalobkyní o vydání ideální poloviny týchž nemovitostí. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované V. D. 6.900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované Městské části P. na náhradu nákladů řízení 8.050 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že původními vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, byli manželé R. P. a M. P., každý z nich jednou čtvrtinou. Další polovinu týchž nemovitostí měli manželé J. a V. P. V roce 1990 manželé P. darovali svůj poloviční podíl nemovitostí své dceři V. D.
Majetek žalobkyně M. P. i jejího manžela propadl státu, když v roce 1973 byli odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky; ke zrušení tohoto rozhodnutí trestního soudu došlo pak v roce 1990 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Soud prvního stupně poukazoval dále na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 8 C 193/95, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně M. P. je pouze čtvrtinovou vlastnicí sporných nemovitostí, když její manžel R. P. nemá již české státní občanství (ale jen kanadské státní občanství), takže nesplňuje zákonný předpoklad k uplatnění nároku na vydání svého podílu na nemovitostech podle zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že v daném případě ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedržela předmět sporu žádná právnická osoba, ani stát, nýbrž fyzická osoba – žalovaná V. D., ale té nebyla ze strany žalobkyně doručena výzva k vydání nemovitostí ve stanovené lhůtě podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ani v návaznosti na změnu této lhůty nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. V řízení nebylo také prokázáno, že by žalovaná V. D. získala v daném případě nemovitost v rozporu s platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl, a to jak proti žalované Městské části P., tak i proti žalované V. D. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalované V. D. Dalším výrokem tohoto rozsudku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k žalované Městské části P., a to tak, že této žalované městské části bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně jedné ideální poloviny domu čp. 808 a pozemku parc. č. 1329 (zastavěné plochy) a pozemku parc. č. 1330 (zahrady) v katastrálním území D. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobkyní a žalovanou V. D. nebylo žádné z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stejně tak bylo rozhodnuto mezi žalobkyní a žalovanými V. D. a Městskou částí P. ohledně nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně bylo shledáno důvodným.
Při posouzení otázky věcné aktivní legitimace žalobkyně v této právní věci byl odvolací soud toho názoru, že každý z manželů P. jako bezpodílový spoluvlastník byl legitimován k podání výzvy k vydání věci jako celku, neboť oba manželé tu byli vlastníky celé věci. Pokud tedy manžel žalobkyně výzvu k vydání věci sám nepodal, mohla se žalobkyně M. P. domáhat vydání nemovitostí ohledně celého spoluvlastnického podílu (v rozsahu jedné poloviny) sama.
Při posuzování otázky pasívní legitimace žalované V. D. v tomto sporu zaujal odvolací soud právní názor, že nedošlo-li dosud pravomocně ke skončení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem (probíhajícího mezi žalovanou V. D. a Městskou částí P. u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 79/97) je Městská část P. (jako právní nástupce státu – Bytového podniku P., s.p.) pasívně legitimována k vydání nemovitostí žalobkyni (případně k uzavření dohody o vydání nemovitostí), když totiž, jak měl odvolací soud za to, byla tu podána výzva k vydání nemovitostí ze strany žalobkyně dvěma uvedeným subjektům řádně a včas.
Odvolací soud proto odvoláním napadené zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalované V. D. potvrdil (podle ustanovení §219 občanského soudního řádu), ale naopak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve vztahu k žalované Městské části P. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224, §211 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou V. D. v řízení zastupovala, dne 3.7.2003 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25.7.2003.
Rozsudek odvolacího soudu byl rovněž dne 17.6.2003 doručen i advokátu, který v řízení zastupoval žalobkyni, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 8.7.2003.
Odvolání žalobkyně M. P., jež směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení, obsaženému v rozsudku Městského soudu v Praze z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 27.11.2003, 28 Cdo 2323/2003.
Dovolávající se žalovaná V. D. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala tato dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah mezi žalobkyní a žalovanou městskou částí podle zákona č. 172/1991 Sb., když ustanovení §1 odst. 1, ani §3 a §5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona na tento případ nedopadají. Právo hospodaření tu měl ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. k nemovitostem, uváděným žalobkyní, Bytový podnik v P., státní podnik. Žalovaná městská část byla podle zákona č. 88/1988 Sb. pouze zakladatelkou Bytového podniku v P. Proto je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že Městská část P. je vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Dovolatelka také namítala, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §500 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991), když pokládal za odpovídající tomuto ustanovení dohodu o vydání věcí ze strany Městské části P. žalobkyni, a to ohledně celé ideální poloviny těchto nemovitostí. Použití ustanovení §500 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) tu nebylo, podle názoru dovolatelky, na místě, když manžel žalobkyně R. P. nesplňuje podmínku ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nesplňuje podmínku českého státního občanství. Žalobkyně sama tedy mohla mít nejvýše nárok na vydání jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Dovolatelka vytýkala rovněž, že odvolací soud nesprávně posoudil i to, kdo je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Městská část P. tu nebyla subjektem, který by nemovitostí držel ke dni 1.4.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb. Povinnou osobou tu proto mohl být pouze Bytový podnik v P., státní podnik. Tento podnik vznikl ke dni 4.7.1989 zápisem do obchodního (podnikového) rejstříku a jeho existence trvá. Žalovaná Městská část P. není právním nástupce Bytového podniku v P., jak bylo mylně uvedeno v rozhodnutí odvolacího soudu. Tomuto podniku byla výzva k vydání nemovitostí doručena až 14.2.1995 a ostatně i žaloba proti tomuto podniku byla žalobkyní vzata zpět.
Dovolatelka poukazovala i na to, že žalobkyně má zároveň české i kanadské státní občanství, a vytýkala, že se soudy nezabývaly tím, zda žalobkyně měla české státní občanství ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; o této okolnosti nebyl soudu v daném případě předložen žádný doklad (osvědčení) podle zákona č. 40/1993 Sb.
Při posuzování dovolání žalované V. D. vycházel dovolací soud z dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákona č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), přičemž výjimky z této zásady (jak jsou uvedeny v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) na daný případ se nevztahují.
Dovolání dovolatelky V. D. bylo tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 24.4.2002 (sp. zn. 14 Co 109/2003 Městského soudu v Praze), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud dovolání žalované V. D. směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé, bylo třeba přípustnost tohoto dovolání dovolatelky V. D. posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 193/95 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelky V. D. a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání uvedené dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ještě posoudit, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené dovolatelky, ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i důvodnost tohoto dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) občanského soudního řádu, posuzoval dovolací soud zejména s přihlédnutím k právním závěrům v uveřejněné judikatuře soudů, jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Při posuzování otázky, zda řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), jak to namítala dovolatelka, vycházel dovolací soud z právních závěrů z rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž o takovou vadu jde tehdy, jestliže se projevila již v průběhu soudního řízení (a nikoli až při rozhodování) a byl-li postup soudu v řízení nesprávný (např. vadný přístup při předvolání účastníka k jednání u soudu, nebo jiný způsob odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem). V tomto smyslu neshledal dovolací soud ani z obsahu spisu a ani z obsahu dovolání dovolatelky, že by tu byl doložen v řízení před odvolacím soudem (popřípadě před soudem prvního stupně) takový postup soudu, jenž by bylo možné označit jako vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud měl dále na zřeteli (vzhledem k výtkám dovolatelky co do právního posouzení věci, obsaženým v jejím dovolání) také právní závěr, zaujatý již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž u bezpodílových spoluvlastníků věci postačovalo (s uvážením obsahu ustanovení §143 občanského zákoníku), když výzvu k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil jen jeden z manželů, protože právo jednoho z manželů k věcem v bezpodílovém spoluvlastnictví nebylo omezováno velikostí podílů u těchto spoluvlastníků, takže mu náleželo nedílné právo k celé věci (viz str. 110 /244/ a str. 115 /249/ citovaného stanoviska).
Také měl dovolací soud na zřeteli i právní závěr zaujatý v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučovalo z přechodu majetku státu do vlastnictví obce pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona právnické osoby podle §4 odst. 1 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; pouze vždy zkoumá, zda jde o správní akt (tedy zda nejde o paakt) a zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případech, kdy má fyzická osoba dvojí státní občanství (např. státní občanství ČR a cizí státní občanství) je rozhodné, že má státní občanství České republiky (viz č. 26/1987, str. 216, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud při rozhodování o dovolání dovolatelky V. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24.4.2003, sp. zn. 14 Co 109/2003, vycházel z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (které dovolací soud i v tomto případě pokládá za plně použitelné). Shledal však zároveň, že z těchto závěrů a z těchto ustanovení, k nimž přihlížel dovolací soud, vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání uvedené dovolatelky.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, důvodně vytýká, že by toto rozhodnutí řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. V tomto smyslu tedy dovolací soud dovolání uvedené dovolatelky odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.
Stejně tak nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je důvodné dovolání uvedené dovolatelky (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu), pokud šlo o dovolání přípustné (ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), když směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. V tomto smyslu pak dovolací soud dovolání dovolatelky zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, protože je neshledal, jak shora na to poukázáno, důvodným, když směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo možné pokládat za nesprávné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu