ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1504.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1504/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) R. W. a B) L. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému advokátem, 2) H. V., 3) P. V. a 4) V. V., o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1119/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 1. 2003, č.j. 30 Co 177/2002-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5. 6. 1995 u Okresního soudu v České Lípě domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti blíže specifikované v petitu, a to do 10 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., neboť je státním občanem ČR. Podle žalobkyně je výlučnou vlastnicí 1/3 předmětných nemovitostí a tzv. smlouva o převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví ze dne 8. 5. 1986 byla uzavřena v tísni a nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1, písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní tedy nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě jejich protiprávního zvýhodnění.
Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 1999, č.j. 9 C 1119/95 - 45, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 4. 1999, č.j. 30 Co 268/99-67, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem ze dne 21. 2. 2002, č.j. 9 C 1119/95-189, soud prvního stupně žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně M. B. byla v rozsahu jedné ideální třetiny spoluvlastníkem domu č.p. 566 v katastrálním území a obci K., jedné ideální třetiny byl spoluvlastníkem P. B. a poslední ideální třetiny byli spoluvlastníky P. B. a jeho manželka E. B. Z rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 1 T 646/86 vzal za prokázáno, že P. B. a E. B. byli dne 22. 8. 1986 pravomocně odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a rozhodnutími Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 1991, sp. zn. 23 Rt 150/91-2 a 3 Rt 150/91 byli oba rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 8. 5. 1986 byla uzavřena smlouva o výkupu nemovitosti do socialistického vlastnictví, na základě které M. B. prodala Československému státu – MěNV K. 1/3 předmětných nemovitostí. Dále soud prvního stupně zjistil, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1986, registrované Státním notářstvím v České Lípě dne 24. 7. 1986 pod sp. zn. R I 417/86, MěNV v K. prodal předmětné nemovitosti žalovaným, a to P. a V. V. do BSM v rozsahu ½ a druhou polovinu do BSM manželů P. a H. V. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobkyni byl vydán doklad o německé státní příslušnosti, německý občanský průkaz, na základě kterého byla pořízena i závět. Dospěl k závěru, že u žalobkyně nebyla splněna podmínka trvání státního občanství ČR od uplatnění restitučního nároku až do jeho vyřízení. Žalobkyně tedy neprokázala, že je osobou oprávněnou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Věc posoudil ve smyslu vyhlášky č. 86/1977 Sb. s tím, že ustanovení §5 odst. 7 citované vyhlášky se týká nabývání movitých věcí do osobního vlastnictví a na nemovité věci nedopadá. Rovněž zaujal názor, že ustanovení §11 citované vyhlášky se nevztahuje na žalované, protože se nejedná o majetek, nad kterým by byla vykonávána prozatímní správa celnicemi.Vyslovil závěr, že žalovaní nejsou osobami povinnými ve smyslu §4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by získali majetek na základě protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy. Uzavřel, že nedošlo k převodu majetku na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Na základě odvolání žalobkyň Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 1. 2003, č.j. 30 Co 177/2002-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj zaujal názor, že žalobkyně M. B. splňovala podmínku státního občanství ČR v době od 1. 10. 1991 do 1. 11. 1994, a to až do své smrti. Podle odvolacího soudu zákon č. 40/1993 Sb. účinný do 31. 12. 1992 umožňoval dvojí občanství, M. B. měla tedy od roku 1986 občanství SRN i občanství ČR. Dále vyslovil, že zákon č. 40/1993 Sb. (účinný od 1. 1. 1993) nepřipouští zpětnou účinnost, a protože M. B. nebyla dvojího občanství před jeho účinností, nemohla občanství ČR pozbýt ze zákona ke dni 1. 1. 1993. Převzal závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou osobami povinnými podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nezískali nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Konstatoval, že rozpor s právními předpisy není dán žádným ustanovením vyhlášky č. 86/1977 Sb. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že při převodu nemovitosti bylo správně postupováno podle vyhlášky č. 90/1984 Sb., a že není dán ani rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnily. Uplatnily dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdily, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkaly soudům obou stupňů nesprávné posouzení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasily se závěrem, že ustanovení §5 odst. 7 vyhlášky č. 86/1977 se vztahuje pouze na věci movité. Namítaly, že ustanovení §11 vyhlášky č. 86/1977 Sb. zahrnovalo jisté omezení v podobě vyloučení určité kategorie osob z nabývání věcí. Podle dovolatelek byli žalovaní jako osoby zmíněné v ustanovení §11 citované vyhlášky vyloučeni z nabývání tzv. zabraných věcí. Poukazovaly na skutečnost, že v dané věci nemohlo jít o prodej nemovitosti za svobodné vůle ani za cenu obvyklou v době a místě. Navrhly proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně navrhly odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu důvody a rozsahem dovolání zůstává tak předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v otázkách zpochybňovaných dovolatelkami, jmenovitě zda platnost nabytí nemovitostí žalovanými lze posuzovat podle ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, (dále jen “zákon”) považuje za povinné osoby též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
S přihlédnutím k závěrům dnes již ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i četných nálezů Ústavního soudu ČR lze konstatovat, že smyslem tohoto zákonného ustanovení je postihnout případy, kdy orgány totalitního státu připustily převod vlastnictví z majetku státu na shora uvedené fyzické osoby za porušení dokonce těch předpisů, které sám stát vydal. Nerespektování tehdy platných předpisů se mohlo projevit jak v samotném nabývacím úkonu, tak v postupu státních orgánů předcházejících převodu, který sledoval záměrně cíl vytvoření takových předpokladů, aby následný úkon mohl (alespoň formálně) odpovídat ustanovení platného práva. Porušení předpisů nemuselo mít přitom podobu zjevného nerespektování pozitivního práva, mohlo jít rovněž o skrytou formu, tedy obcházení platných předpisů za tím účelem, aby bylo dosaženo výsledku, který by při důsledném respektování předpisů nebylo možno docílit. Z hlediska vymezení pojmu, o které předpisy se jedná, třeba připomenout, že mohlo jít nejen o předpisy, jejichž vydání bylo provedeno vyhlášením ve Sbírce zákonů, ale i takové, jejichž vydání bylo ve Sbírce zákonů alespoň ohlášeno, jakož i předpisy, které tímto způsobem publikovány nebyly, ale byly určeny jako závazné interní předpisy pro činnost státních orgánů (interní normativní předpisy). Tím spíše lze za takové předpisy, jejichž porušení by bylo ve sledovaných souvislostech právně významné z hlediska ustanovení §4 odst. 2 zákona považovat ustanovení vyhlášek o správě národního majetku, resp. jeho prozatímní správě.
Vzhledem k shora vymezenému rozsahu dovolacího přezkumu nepodléhá mu posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění v této věci. Z nich je pro hodnocení správnosti právních závěrů odvolacího soudu významné zjištění, že k přechodu věcí na stát došlo právní mocí (dne 22. 8. 1986) shora uvedeného odsuzujícího rozsudku trestního soudu, jímž byl vysloven mj. trest propadnutí majetku ve prospěch čsl. státu. Dále je třeba zmínit okolnost, že hospodářskou smlouvou ze dne 5. 4. 1986 došlo k převodu práva hospodaření z ONV Č. na MěNV v K., a to v rozsahu 2/3 předmětné nemovitosti a na základě smlouvy o výkupu nemovitosti do socialistického vlastnictví ze dne 8. 5. 1986 prodala M. B. 1/3 předmětné nemovitosti Čsl. státu – MěNV K. Ten následně na základě kupní smlouvy ze dne 24. 6. 1986, jež byla registrována dne 24. 7. 1986 tehdejším příslušným státním notářstvím, prodal předmětnou nemovitost žalovaným, a to P. a V. V. do BSM v rozsahu ½ a druhou polovinu manželům P. a H. V. do BSM.
Příslušnost a postup státních orgánů, jímž příslušela prozatímní správa věcí odňatých žalobcům ve shora vymezené době byla upravena vyhláškou č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Ta upravovala prozatímní správu národního majetku, u něhož při jeho nabytí státem nebylo patrno, která státní organizace jej má spravovat, pokud šlo o majetek, jehož stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku [§1 odst. 1 písm. a), odst. 1 písm. a)].
Podle §7 citované vyhlášky občanům mohou být převedeny do vlastnictví movité věci, o které neprojevily zájem socialistické organizace, a které mohou být předmětem osobního vlastnictví. Okresní národní výbor může výjimečně i bez předchozí nabídky socialistickým organizacím prodat občanům věci nabyté státem, které mohou být předmětem osobního vlastnictví, a bylo-li by jiné naložení s nimi vzhledem k jejich ceně nehospodárné.
Ve smyslu ustanovení §11 citované vyhlášky z nabývání věcí podle ustanovení §5 odst. 7 jsou vyloučeni poslanci národních výborů, členové komisí národních výborů, pracovníci národních výborů, dále pracovníci Sboru národní bezpečnosti soudů, státních orgánů, kteří mají spolupracovat při zabezpečování majetku a při prozatímní správě nabytého majetku státem, jakož i osoby, které byly k účasti na správě a realizaci majetku přizvány (např. znalci).
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od správného závěru odvolacího soudu, že žalovaní nezískali předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyň zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměly se svým dovolání úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu