ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1505.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1505/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. A. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytové družstvo B. 2220, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 103/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, č.j. 12 Co 362/2003-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.2.2003, č.j. 28 C 103/2002-62, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2081, k.ú. S., obec P., a to pozemkové parcely č. 2342/34 (do této sloučené části p.č. 734 původně zapsané v pozemkové knize na knihovní vložce č. 31 pro k.ú. Ř.), a to ideálního podílu jedné poloviny ve prospěch žalobce a ideálního podílu jedné poloviny ke dni smrti zůstavitelky A. V. Neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v plné výši.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právními závěry. Žalobce má naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). V katastru nemovitostí je jako vlastník sporné nemovitosti zapsána osoba odlišná od žalobce a žalobce bez rozhodnutí o určení vlastnictví nemůže dosáhnout svých práv dědice v rámci dodatečného projednání dědictví po matce. Kupní smlouva uzavřená dne 19.12.1985 mezi žalobcem a jeho matkou jako prodávajícími a státem – Výstavbou města P. – výstavbou sídlišť (dále „VHMP-VS“) jako kupujícím není neplatná, i když nebyl prokázán písemný souhlas zemědělského družstva, které mělo pozemky v užívání. Souhlas podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., není smluvní souhlas a mohl být udělen i samostatně, a to i konkludentně. Ze znění ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., je zřejmé, že stát měl při nabývání pozemků lepší postavení, když zákon výslovně stanovil, že u darování pozemku státu souhlas družstva není zapotřebí. Lze poukázat i na to, že obecně tehdy majetek v tzv. soukromém vlastnictví bylo možno převádět státu bez dalšího souhlasu státních orgánů na rozdíl od jeho převodu občanům či nesocialistickým organizacím (např. §490 občanského zákoníku). Žalobce ani nepředložil žádný důkaz o tom, že by družstvo se smlouvou v roce 1985 nesouhlasilo, přičemž družstvu muselo být známo, že na předmětném pozemku se počítá s vybudováním obytného prostoru. Nynější žalobcova námitka vznesená po 17 letech od uzavření smlouvy tyto skutečnosti pomíjí a je i zjevně účelová. Kupní cena za pozemky byla stanovena v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 128/1984 Sb. Soudu je z úřední činnosti známo, že VHMP-VS měla v době uzavření smlouvy právní subjektivitu. Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvod o §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle názoru dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která nebyla dosud řešena v rozhodování dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení otázky, jakou formu požadoval zákon č. 122/1975 Sb. pro souhlas družstva s převodem majetku v družstevním užívání do socialistického společenského vlastnictví. Posouzení této otázky je zásadního právního významu, neboť na základě smluv uzavřených tímto způsobem přešlo nezanedbatelné množství nemovitostí. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že tato otázka je řešena stanoviskem tehdejšího Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 34/78, publikovaným pod Rc 13/79, pak zásadní právní význam spočívá v tom, že odvolací soud stanovisko nesprávně vyložil, tudíž není srozumitelné a je třeba jej upřesnit novým rozhodnutím; případně odvolací soud stanovisko nerespektoval, a tím byla narušena právní jistota účastníků i jednotnost rozhodování soudů. Při posuzování nastolené právní otázky je třeba mít na paměti, že rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR mohla být vzhledem k politické situaci v ČSSR tendenční a nemusela, zvláště v případech předmětu sporu přechodu vlastnictví na stát, odrážet skutečný stav právního řádu. Dovolací soud by měl zaujmout aktuální stanovisko k nastolené otázce formy souhlasu. Rozhodnutí odvolacího soudu řeší spor v rozporu s hmotným právem. Závěry soudu vybočují i z rámce volného hodnocení důkazů. Zásadní právní význam má i otázka, zda bylo k platnosti (případně účinnosti) daného typu smluv třeba souhlasu hospodářského družstva.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nesprávné právní hodnocení spočívá podle dovolatele v tom, že souhlas mohl být podle závěrů odvolacího soudu učiněn i konkludentně, případně že jeho neudělení ani nemohlo způsobit absolutní neplatnost smluv. Rovněž nemůže obstát vyloučení obecné právní úpravy formy právních úkonů ohledně nemovitostí (§40, §46 občanského zákoníku v tehdy účinném znění) tam, kde forma není výslovně upravena (§42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb.). Účelem souhlasu družstva podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. o zemědělském družstevnictví bylo předejití sporům ohledně nakládání se zemědělskými pozemky, a především, aby zemědělská půda nebyla nekontrolovatelně odnímána zemědělské výrobě. V zájmu právní jistoty, žádoucí především ohledně právních vztahů k nemovitostem, byla stanovena podmínka souhlasu (nikoli nečinnosti či opomenutí) od dotčeného hospodářského družstva. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu založit oprávnění družstva nesouhlasit s převodem, byl by zákon koncipován tak, že pokud družstvo v určité lhůtě nevysloví nesouhlas s převodem, pak je převod účinný. Zákonodárce zvolil cestu nutného souhlasu s převodem, což implikuje aktivní jednání subjektu. Nedostatek souhlasu znamenal neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku. Udělení souhlasu nebylo prokázáno, přičemž po žalobci nelze požadovat, aby doložil, že souhlas nebyl dán. K formě souhlasu je třeba dodat, že podle obecné právní teorie platí, že pokud je určitá otázka speciální právní normou neřešena, je třeba užít normy obecné. Ve vztahu k ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. bylo v ustanovení §40 a §46 občanského zákoníku v tehdy platném znění výslovně zakotveno, že právní úkony týkající se nemovitostí musí mít ke své platnosti písemnou formu. Názor odvolacího soudu, že souhlas družstva se a priori předpokládal, nemá oporu v zákoně. Podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. se souhlas družstva nevyžadoval pouze v případě darování státu. Ze vzorových stanov jednotných zemědělských družstev (nařízení vlády publikované pod č. 137/1975 Sb.) lze dovodit, že souhlas s převodem pozemku, k němuž má družstvo právo družstevního užívání, je právním úkonem, který je oprávněno učinit pouze představenstvo družstva, když udělení souhlasu není výslovně svěřeno jinému orgánu (čl. 26 odst. 1 cit. nařízení). Udělení takového souhlasu totiž nelze podřadit ani pod pojem jednání jménem družstva navenek (čl. 27 odst. 1 cit. nařízení). Je nutné, aby představenstvo o takovém úkonu jednalo a přijalo určité usnesení (výstup z jednání představenstva může být jen písemný). K obecné závaznosti čl. 26 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 cit. nařízení odkazuje dovolatel na §2 odst. 2 cit. nařízení. Názor soudní praxe na nutně písemnou formu souhlasu místního národního výboru s převodem nemovitosti podle §490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění byl opakovaně formulován a publikován, stejně jako názor o neplatnosti celé smlouvy v případě absence takového souhlasu. Úkony týkající se písemné smlouvy musí mít také písemnou formu.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, tvrdí dovolatel ve skutečnosti, že soud nezohlednil při posuzování otázky sjednání odpovídající kupní ceny to, že pozemek č. 1690 v k.ú. J., který byl rovněž předmětem sporné kupní smlouvy, nebyl pozemkem v družstevním užívání a soud i u tohoto pozemku dovodil, že vyhlášková cena je 0,40 Kč s za m2 namísto ceny 20 Kč s za m2. Pak by kupní cena stoupla z 11.262,40 Kč s na 42.608,- Kč s (cena bez trvalých porostů). Stanovená cena je tedy v rozporu s cenovými předpisy a má za následek neplatnost smlouvy. Dovolatel disponuje důkazy, že pozemek č. 1690 nebyl v družstevním užívání, avšak tyto nepředložil, neboť vzhledem k absenci poučení soudu podle §118a o.s.ř. měl zato, že daná skutečnost byla prokázána.
Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižší instance a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci.
Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolání je přípustné. Posouzení dovolatelem nastolené právní otázky, jaká forma byla požadována pro souhlas podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., má nepochybně určující význam pro rozhodnutí o věci a tato otázka nebyla dosud judikaturou vyřešena. Vzhledem k četnosti vztahů založených na právu družstevního užívání pozemků v tehdejší době může mít posouzení této otázky dopad na rozhodování soudů v obdobných případech. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 34/78 řeší situaci odlišnou a jeho závěry nejsou použitelné na zjištěný skutkový stav v projednávané věci.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tvrzený podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. však není dán.
Naléhavý právní zájem na této určovací žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř. je dán. Vykonatelný rozsudek o určení vlastnického práva k nemovitosti (podílu nemovitosti) je veřejnou listinou, na základě níž katastrální úřad provede záznam v katastru nemovitostí (§7 a §8 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pravomocný rozsudek nalézacího soudu o určení vlastnického práva k nemovitosti (podílu nemovitosti) zůstavitele ke dni jeho smrti umožňuje dědici, aby v rámci projednání dědictví (dodatečného projednání dědictví) nabyl vlastnické právo k nemovitosti (podílu nemovitosti) na základě dědění.
Ve věci tak byly splněny předpoklady pro meritorní projednání věci.
Rozhodnutí ve věci spočívá na vyřešení předběžné otázky platnosti smlouvy uzavřené dne 19.12.1985 mezi žalobcem a jeho matkou jako prodávajícími a státem jako kupujícím.
V rámci řešení této předběžné otázky je třeba se vypořádat především s namítaným nedostatkem souhlasu tehdejšího hospodařícího družstva podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. Účelem souhlasu zajisté bylo předejít sporům ohledně nakládání a hospodaření se zemědělskými pozemky, když společnost akcentovala ochranu zemědělského půdního fondu a užívací práva zemědělských družstev požívala zvýšené ochrany. Udělení souhlasu družstva však nemělo souvislost s projevem vůle účastníků ani dalšími náležitostmi smlouvy podle obecných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Na rozdíl od souhlasu národních výborů podle tehdejšího §490 odst. 2 občanského zákoníku formou správních rozhodnutí (Bičovský J., Holub M.: Občanský zákoník a předpisy souvisící, 3. vydání, I. svazek, Panorama, Praha 1984, str. 787), souhlas podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., vyžadoval pouhý projev souhlasu družstva ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž mělo družstvo právo družstevního užívání. Družstvo nebylo účastníkem smluvního vztahu a nelze tedy odvozovat formu souhlasu podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., od zákonné písemné formy právního úkonu o převodu nemovitosti podle §40 a §46 tehdy účinného občanského zákoníku pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 o.z. Udělení takového souhlasu bylo v kompetenci představenstva daného družstva v souladu s čl. 26 odst. 1 Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev, vydaných nařízením vlády ČSSR č. 137/1975 Sb., ve spojení s §2 odst. 2 písm. a/ citovaného nařízení. Obdobně jsou tyto názory vysloveny ve stanovisku Nejvyššího soudu Cpj 34/78, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod číslem 3, zejména pokud se týká charakteru a formy souhlasu.
.
Dovolání není důvodné ani podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Tvrdí-li dovolatel (bez bližšího zdůvodnění), že závěry soudu vybočují z rámce volného hodnocení důkazů, pak dovolací soud shledal hodnocení důkazů obou soudů nižší instance v souladu s hledisky uvedenými v §132 o.s.ř. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že z obsahu spisu vyplývá, že družstvu tehdy byla skutečnost převodu pozemku známa. Pokud by tehdy družstvo neprojevilo daný souhlas, k převodu pozemku a následné realizaci změny užívání pozemku k nezemědělským účelům by nemohlo dojít. Dovolatel poukazuje na dobové vztahy a poměry. Právě vzhledem k tehdejší zvýšené ochraně užívacího práva družstva k zemědělským pozemkům je vyloučeno, aby se převod a následná změna užívání pozemku k nezemědělskému užívání realizovaly bez souhlasu družstva podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že námitka neplatnosti smlouvy z důvodu absence souhlasu podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., vznesená po 17 letech od uzavření smlouvy je čistě účelová. Sama skutečnost, že s odstupem tolika roků nelze provést přímý důkaz k prokázání projeveného souhlasu družstva, není způsobilá vyvolat závěr, že souhlas udělen nebyl.
Nelogickou se jeví úvaha dovolatele směřující k vadě řízení spočívající v nedostatku poučení soudu podle §118a o.s.ř. Pozemek parc. č. 1690 původně zapsaný v pozemkové knize pro k.ú. J. nebyl součástí žalobního petitu, a soud tak neměl důvod zabývat se cenou tohoto pozemku, případně skutečností, zda pozemek byl v družstevním užívání v době jeho převodu.
V souladu s §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř. se dovolací soud z úřední povinnosti zabýval i zjišťováním vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. Takové vady v řízení nebyly zjištěny. Řízení však trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Nemovitost nebyla v žalobním petitu označena způsobem, který by umožnil v případě vyhovujícího rozsudku provedení záznamu v katastru nemovitostí, (§7 a §8 zákona č. 265/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §5 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dále, aby rozsudek byl dostatečně určitý pro následné dědické řízení o projednání dědictví zůstavitelky A. V. Část pozemku – dříve samostatná pozemková parcela, později sloučená s jinými pozemky – je náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v pozemkové knize (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod číslem 5). Slovní spojení žalobního petitu však formulačně neodráží dostatečně určitě a srozumitelně označení sporné nemovitosti. Soud prvního stupně měl poskytnout poučení k odstranění vady podání žaloby (neurčitost a nesrozumitelnost petitu) podle §43 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na §79 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud tuto vadu řízení před soudem prvního stupně neodstranil v rámci odvolacího přezkumu, a zatížil tak odvolací řízení vadou.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o.s.ř. v části „náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů“ dovolací soud nerozhodl; podle obsahu spisu nebylo pravděpodobné, že dovolání bude úspěšné.
Ve světle výše uvedených úvah posoudil dovolací soud vyřešení nastolené právní otázky, určujícího významu pro rozhodnutí ve věci (řešení předběžné otázky platnosti smlouvy) jako věcně správné, v souladu s hmotným právem (byť částečně vycházel odvolací soud z jiných úvah). Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí není zatíženo vadami tvrzenými dovolatelem; je zatíženo pouze vadou neodstranění částečné neurčitosti a nesrozumitelnosti petitu v označení nemovitosti. Byla-li však žaloba, stejně jako odvolání a dovolání, zjevně nedůvodná, nejeví se nyní účelným zrušovat rozhodnutí soudů nižších instancí pro vady zjištěné dovolacím soudem postupem podle §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu