ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1581.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1581/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. P., s obchodním názvem E. P. – S. E., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2002, sp. zn. 13 Co 204/2002 (v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, zast. advokátem, proti žalované E. P., s obchodním názvem E. P. – S. E., zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 62/2001), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10. 5. 2002, č.j. 13 Co 204/2002–53 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2001, č.j. 20 C 62/2001-32, kterým byla žalovaná uznána povinnou vyklidit a vyklizený žalobci předat nebytový prostor specifikovaný v enunciátu uvedeného rozhodnutí, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Městský soud dále žalované uložil uhradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení.
Žalobce je vlastníkem domu čp. 1035, N. 4, P., ve kterém se nachází předmětný nebytový prostor, který žalovaná užívá na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 10. 1994 ve znění dodatku ze dne 1. 11. 1994. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2002 pro účely obchodu s oděvy a doplňky. Souhlas s uzavřením nájemní smlouvy byl udělen rozhodnutím živnostenského odboru Obvodního úřadu MČ P. ze dne 16. 10. 1998. Ke dni 1. 10. 1994 byly nebytové prostory kolaudovány jako sklad a kolaudačním rozhodnutím Úřadu MČ P. ze dne 9. 8. 2001 jako provozovna.
Soudy obou stupňů na základě takto zjištěného skutkového stavu došly k závěru, že smlouva o nájmu nebytového prostoru ze dne 1. 10. 1994 ve znění dodatku ze dne 1. 11. 1994 je absolutně neplatná s ohledem na to, že účastníci nepožádali Obvodní úřad MČ P. o předchozí souhlas s jejím uzavřením tak, jak to ukládá ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 11. 1999.
Na základě tohoto základního závěru odvolací soud dovodil, že posouzení věci z hlediska možného výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku není možné, neboť žalobce výkonem svého práva nemůže zasahovat do žádných práv žalované, když tato nebytové prostory užívá bez právního důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka uvádí, že vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem žalobce, je dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalobce se domáhal ochrany svého vlastnického práva, podle §126 odst. 1 obč. zák., které mu nikdy nesvědčilo, zatímco se mohl domáhat ochrany pouze podle §126 odst. 2 obč. zák., neboť mu k budově, ve které se nalézá předmětný prostor, svědčilo pouze právo hospodaření. Nebytový prostor byl v době zahájení řízení kolaudován jako sklad, později byl rekolaudován jako obchod, tedy nikoliv jako kanceláře.
Žalobce k tomuto dovolání podal vyjádření. Při posuzování aktivní legitimace žalobce je třeba vycházet ze zákona č. 219/2000 Sb. Ministerstvo nemá právní subjektivitu, je pouze organizační složkou státu. V dané věci se nelze dovolávat ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože soud nevydal žádné rozhodnutí o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka. Vlastníkem dotčené nemovitosti byla a je Česká republika. Ministerstvo má sice právo hospodaření, ale zároveň vykonává práva vlastníka, protože nemá právní subjektivitu a právní úkony vykonává jménem České republiky. Rozhodující skutečností je neplatné uzavření nájemní smlouvy a následné bezprávné užívání předmětných nebytových prostor.
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka vyvozuje přípustnost dovolání nejprve z ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). Žádné takové usnesení však v předmětné věci nebylo vydáno, takže dovolatelčina úvaha o aplikaci citovaného je zjevně nedůvodná.
Podle obsahu uplatněného mimořádného opravného prostředku žalovaná dále usiluje o připuštění dovolání na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání přitom není přípustné podle písmena b/ téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná, jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O taktéž namítaném důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. uvažovat nelze, protože v dané věci je napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu a pochybení stran skutkových zjištění proto - dle dikce citovaného ustanovení – dovoláním napadat nelze.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž se zabýval pouze posouzením toho, jak odvolací soud posoudil spor rozhodující právní otázku, tedy otázku, zda použitý způsob výkladu ustanovení §3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. odpovídá ustálené judikatuře.
K otázce důsledků nedostatku předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, zaujal Nejvyšší soud České republiky stanovisko v rozsudku velkého senátu ze dne 20. ledna 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002. Podle závěrů tohoto rozsudku absence předchozího souhlasu má za následek absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (§3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb.). V případě neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. jde o absolutní neplatnost právního úkonu, která působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je s těmito závěry v souladu. Proto nemůže jít o případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1, písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání v této věci vyvěrala z posuzování věci zásadního právního významu.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu