ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1600.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1600/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A/ J. S. a B/ M. T., obě zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2004, sp. zn. 9 Co 672/2002 (v právní věci žalobkyň A/ J. S. a B/ M. T., obě zast. advokátkou, proti žalované České republice – Krajské hygienické stanici Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Moskevská č. 15, zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 261/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19.2. 2004, č.j. 9 Co 672/2002-80 ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21.10. 2002, č.j. 17 C 261/95-42, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi dohodu o vydání podílu (ve výši 1/20 každé z nich) nemovitostí – domu čp. 1342 se st. parcelou č. 1180/1 a pozemku parc. č. 1179, k. ú. T., obec T. zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T.
Krajský soud souhlasil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Původní vlastníci manželé R., kteří byli židovského původu, prodali předmětné nemovitosti v roce 1940 manželům K. pod tlakem okupace, který vyústil až v jejich sebevraždu v roce 1942. Již v roce 1941 sepsal V. R. i H. R. závěť, ve které učinili testamentárními dědici k části sporného majetku jejich bývalé zaměstnance, mj. právní předchůdce žalobkyň. Testamentární dědicové po válce uplatnili restituční nároky k předmětným nemovitostem podle zákona č. 128/1946 Sb., jejich restituční nárok však byl v řízení ukončeném v roce 1951 zamítnut.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních restitucích, jsou oprávněnými osobami (tedy osobami, které se mohou domáhat restitučního nároku), i osoby, které na věc měly nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud tento nárok nebyl po 25.2. 1948 uspokojen v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Soudy obou instancí vzaly za rozhodné, že restituční nárok právních předchůdců žalobkyň byl v roce 1951 zamítnut, jak vyplývá z příslušného soudního spisu, z důvodu jejich procesní nečinnosti, když nebyly doloženy soudem požadované listiny a důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Zamítavé restituční usnesení nebylo žádnou ze stran napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci. Tvrzení žalobkyň, že tehdejší společenské poměry deformovaly vlastnická práva a tudíž nepřály nabývání vlastnictví v rámci restituce, samo o sobě přesvědčivým způsobem neodůvodňuje, proč v daném případě nebyla restituce majetku úspěšná. Politickou perzekucí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je třeba rozumět postižení osob, které vzniklo v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě. O motivech, občanských postojích či společenském a politickém jednání restituentek v době rozhodování o restitučním nároku však v řízení nebylo nic bližšího zjištěno. Žalobkyně neuvedly žádné tvrzení jako podklad pro dokazování, na základě kterého by mohlo být konkretizováno jakékoliv postižení nebo diskriminace jejich právních předchůdců. V projednávané věci nebyl shledán ani postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nárok žalobkyň proto nebyl shledán oprávněným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. V usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12.4. 1951, sp. zn. 8 Nc 277/49, kterým byl zamítnut restituční nárok mj. babičky dovolatelek, je v odůvodnění uvedeno, že předmět sporu (firma M. W.) byl 23.2. 1951 znárodněn. O znárodnění tedy bylo rozhodnuto před skončením řízení o restituční žádosti. Zároveň dědicové po V. a H. R. právně zastoupených opět JUDr. E. D. uplatnili svůj restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb. u Okresního soudu civilního v Praze II pod sp. zn. 84 Nc 5/51. Na základě návrhu protistrany soud usnesením ze dne 13.6. 1951 vyzval žalující stranu k předložení požadovaných dokladů včetně založení plné moci do jednoho měsíce. Restituční řízení skončilo dne 8.11. 1951 usnesením, dle kterého byla restituční žádost zamítnuta. V odůvodnění je uvedena, že byla uplatněna osobou nevykázanou plnou mocí. Zápis z jednání v dědické věci po R. ze dne 12.12. 1947 však prokazuje, že JUDr. D. k restituci zmocněn byl. Oprávněná nebyla ani výtka pasivní a aktivní legitimace. O národní spolehlivosti R. – obětech nacistického teroru – nelze pochybovat, a potvrzení o národní spolehlivosti babičky žalobkyň bylo založeno v dědickém spisu. Pokud by za totalitních režimů nedošlo k destrukci vlastnického práva, musel by být návrh podaný právní předchůdkyní žalobkyň vyřízen kladně. Za situace, kdy před skončením restitučního řízení vedeného v Teplicích byl vydán výměr o znárodnění předmětných nemovitostí, nelze právní předchůdkyni žalobkyň přičítat k tíži nedoložení dokladů v restitučním řízení vedeném v Praze. Ostatně požadované doklady byly založeny v dědických spisech Dv 518/45, Dv 519/45. Dovolatelky zároveň upozorňují na nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98, ve kterém dospěl k závěru, že nelze stěžovateli přičítat jeho zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/46 Sb.
K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření. Žalobkyně v celém řízení neprokázaly, že by v jejich případě došlo k politické perzekuci dle §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb. Žalovaná nepochybuje o rasové perzekuci původních vlastníků, manželů R., nicméně poukazuje na to, že právní předchůdkyně žalobkyň nepostupovaly v restitučním řízení před Okresním soudem civilním v Praze pod sp. zn. 84 No 5/51 procesně řádně, když neprokázaly svou aktivní legitimaci, osvědčení o národnosti zůstavitele a státní spolehlivost dědiců a další zákonem vyžadované doklady. Rovněž nepředložily plnou moc právního zástupce. Pokud tedy tehdejší soud jejich žádost zamítl, nedělo se tak z žádného politického důvodu, nýbrž proto, že žalobkyněmi nebyly splněny základní podmínky řízení. Restituční nárok právních předchůdkyň žalobkyň nebyl uspokojen zejména proto, že jejich právní zástupce nedostál své roli. Ostatně ani dovolatelky netvrdí, že by jejich právní předchůdkyně byly jakkoliv politicky činné, že by vykazovaly nějaké protisocialistické občanské postoje či náležely k sociální, náboženské nebo majetkové skupině, která by byla tehdejším komunistickým režimem utlačována. Naopak, pokud je žalované známo, náležela A. Z. (babička dovolatelek) mezi služebnictvo původních zůstavitelů, takže komunistický režim ji ve svém třídním rozdělení zařazoval do vládnoucí dělnické třídy. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání především z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně, jejichž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., protože má být postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dovolatelky namítají, že nesprávné právní posouzení napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že řeší otázku neuspokojení restitučního nároku po 25.2. 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/, §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. odlišně od ustálené judikatury.
Podle ustanovení citovaného zákona §2 odst. 1 písm. c/ zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení se politickou perzekucí pro účely tohoto zákona rozumí postižení osob, které vzniklo a/ v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo b/ jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě. Podle třetího odstavce se postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody se pro účely tohoto zákona rozumí takové jednání, které je v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Dovolatelky uvádějí, že odvolací soud vyložil citovaná ustanovení odlišně od ustálené judikatury, a dovolávají se - jako ilustrace rozhodovací činnosti soudů - závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98. Tento nález, ve kterém byla shledána oprávněnost uplatněného restitučního nároku, je skutečně možné považovat za jedno ze stěžejních rozhodnutí určujících interpretaci dotčených ustanovení. V tomto rozhodnutí bylo judikováno:“U občana, který byl vyloučen ze strany a který byl propuštěn z práce pro třídní původ, pro rodinné vztahy v kapitalistické cizině a v neposlední řadě i v důsledku nekonformní socialistické činnosti, by další uplatňování majetkového práva na nemovitosti poměrně vysoké hodnoty zcela určitě vedlo k nejjednoduššímu tehdy používanému prostředku státu - t. j. k odstranění nositele tohoto práva, a to bez jakéhokoli zdůvodnění. … Za takto konstatovaných skutečností nelze stěžovateli přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zák. č. 128/1946 Sb. Nepřiznat stěžovateli naplnění ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., t. j., že v jeho případě se tak stalo v důsledku politické perzekuce, by znamenalo nové porušení občanských zásad, uznávaných demokratickým světem.“
Uvedená výkladová východiska byla přijata např. i v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, publikovaném v Právních rozhledech 6/2000: „Za neuspokojení nároku z důvodu politické či jiné perzekuce lze mít nejen výsledek řízení, jímž je meritorní rozhodnutí soudu či správního orgánu obsahující odůvodnění, z něhož jasně vyplývá diskriminační povaha těchto rozhodnutí, ale i jiný způsob ukončení poválečného restitučního řízení motivovaný diskriminací nárokovatele.“
Z obou uvedených rozhodnutí reprezentujících ustálenou judikaturu vyšších soudů jasně vysvítá, že pro úspěch restitučního nároku opírajícího se o §2 odst. 1 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích je – za splnění dalších podmínek – základním požadavkem prokázání diskriminačního přístupu poválečných státních orgánů vůči oprávněné osobě (nebo jejímu právnímu předchůdci). Nejvyššímu soudu, který se s tímto stanoviskem ve své rozhodovací činnosti opakovaně ztotožnil, však nemohlo ujít, že v projednávané věci o takový případ nejde.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. Nc III 277/49, restituční žádost pozůstalosti po H. R. dle zákona č. 128/1946 Sb. byla prvoinstančním soudem nejprve odmítnuta pro nedoložení plné moci právního zástupce. Toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24.5. 1950, ve kterém byla okresnímu soudu vytknuta přílišná formálnost jeho postupu. Na půdě okresního soudu byla následovně navrhující strana při jednání dne 19.10. 1950 vyzvána k předložení osvědčení národní a státní spolehlivosti zůstavitelů a dědiců. Navrhovatel poté přípisem ze dne 8.11. 1950 vyzval soud k vyžádání těchto dokumentů od Okresního soudu civilního v Praze. V reakci na to byl navrhovatel ze strany soudu přípisem ze dne 21.12. 1950 poučen, že předložení dokladů je povinností navrhující strany, a mělo k tomu dojít již s podáním restitučního nároku. Dne 25.1. 1951 okresní soud konstatoval, že navrhovatel ve lhůtě nepředložil soudu požadované doklady, že se ustanovuje rok k ústnímu jednání na den 8.2. 1951, a že v případě, že navrhující strana nepředloží zmíněné dokumenty, bude rozhodnuto dle stavu materiálů ve spise se nacházejících. Na jednání dne 8.2. 1951, na které se za navrhovatele nikdo nedostavil, bylo zjištěno, že tento doklady nepředložil a řízení bylo k návrhu odpůrce odročeno za účelem doplnění dotazem stran znárodnění sporných nemovitostí. Po doplnění řízení bylo dne 12.4. 1951 usnesením rozhodnuto tak, že žádost navrhovatele byla zamítnuta a navrhující strana byla uznána povinnou k úhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění navrhovatelé neprokázali státní a národní spolehlivost svou i H. R., čímž nebyly splněny předpoklady dle zák. č. 128/1946 Sb.
Jak zjistil soud prvního stupně z (mezitím již centrální spisovně vráceného) spisu vedeného u bývalého Okresního soudu civilního v Praze pod sp. zn. 84 No 5/51, také v tomto řízení byla žalující strana neúspěšná z procesních důvodů. Dne 8.11. 1951 bylo vydáno zamítavé usnesení, dle kterého byla restituční žádost zamítnuta, neboť byla uplatněna osobou nevykázanou plnou mocí, dále proti osobě, která není pasivně legitimována, a konečně protože žalující strana neprokázala svou aktivní legitimaci. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12.12. 1951, když proti němu, stejně jako v druhém řízení, nebyl použit opravný prostředek.
Takto připomenutý průběh řízení iniciovaných mj. právními předchůdkyněmi žalobkyň nezakládá přesvědčení o jejich tehdejším znevýhodnění ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Okresní a krajský soud na základě těchto skutečností, které bylo možné bezprostředně posoudit díky dochování výše zmíněných spisů, učinily správný právní závěr o nenaplnění podmínek daných ustanoveními §2 odst. 1 písm. c/, §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelky ostatně v průběhu celého řízení nenabídly důkazní materiál, který by v daném případě dovolil učinit opačný závěr.
Důvodná není ani dovolací námitka, podle níž bylo řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „neboť odvolací soud po zrušení ČR – Okresní hygienické stanice v T. pokračoval v řízení s ČR – Krajskou hygienickou stanicí, aniž by usnesením rozhodl, s kým bude v řízení pokračováno.“ Účastníkem řízení je stále Česká republika, která vystupuje v právních vztazích dle zákona č. 219/2000 Sb., a okresní nebo krajská hygienická stanice jsou pouze její organizační složky. Pokud novelou zákona č. 258/2000 Sb., účinnou ke dni 1.1. 2003 došlo k zániku Okresní hygienické stanice v T. a přechodu jejích dosavadních práv na Krajskou hygienickou stanici Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, nemá to žádný vliv na skutečnost, že účastníkem tohoto řízení je stále Česká republika.
K dalším vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelky sice nebyly v dovolacím řízení úspěšné, ale dovolací soud se rozhodl pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., když za důvod zvláštního zřetele hodný shledal především povahu projednávaného restitučního sporu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu