ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1620.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1620/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Ireny Hladíkové, rozhodl v právní věci žalobců A) E. K., a B) G. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., 2) H. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 229/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, č.j. 20 Co 516/2003-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání věci podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě vydání rekreační chaty blíže popsané v žalobě. Tvrdili, že se stali vlastníky chaty jako stavebníci v roce1968, chata se nacházela na cizím pozemku, k němuž měli zřízeno právo nájmu. V důsledku emigrace žalobců byli tito odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 2. 1972 ve věci sp. zn. 7 T 4/72 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 1972 sp. zn. 8 To 144/72, a to pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tr. zákona a byl jim mimo jiné uložen trest propadnutí majetku. Tento trest byl realizován opatřením plánovacího a finančního odboru tehdejšího ObNV B. pod sp. zn. Rp 570PL, takže uvedená chata připadla do vlastnictví státu. Obvodní národní výbor Brno I., který měl chatu v prozatímní správě, převedl kupní smlouvou ze dne 2. 4. 1975, registrovanou bývalým Státním notářstvím B. dne 16. 5. 1975, pod č.j. Reg. 2 RI 146/75, uvedenou chatu do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných. Žalobci tvrdili z důvodů blíže uvedených v žalobě splnění podmínek k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 1998, č.j. 37 C 157/95-70, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 1999, č.j. 20 Co 624/98-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, č.j. 28 Cdo 667/2000-113, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 12. 1999, č.j. 20 Co 624/98-96 a soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 1998, č.j. 37 C 157/95-70 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z výsledků řízení do té doby provedených, podle nichž žalobci byli skutečně bezpodílovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti. Ohledně jedné ideální poloviny uzavřeli kupní smlouvu dne 4. 4. 1969 s G. Z., ohledně druhé ideální poloviny pak toutéž smlouvou převedli vlastnictví na žalované. Smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím B. pod č. reg. 2 RI 1904/69. Poté žalovaní uzavřeli další kupní smlouvu dne 5. 3. 1971 registrovanou téhož dnem tímto notářstvím pod č. reg. 2 RI 66/71. Podle ní odkoupili od G. Z. zbývající ideální polovinu nemovitostí. Pro postoj tehdejších státních orgánů, které považovaly prvně uvedenou smlouvu za neplatnou, došlo nakonec k uzavření kupní smlouvy až dne 5. 5. 1975 mezi ObNV B. jako prodávajícím a mezi žalovanými, podle které žalovaní nemovitost nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví za částku 30.127,- Kč. Kupní smlouva byla registrována dne 16. 5. 1975 Státním notářstvím Brno-město pod č. reg. 2 R I 146/75.
Při takto zjištěném skutkovém stavu vyslovil dovolací soud závěr, že žalobci jsou osobami oprávněnými, neboť bývalý československý stát nabyl předmětnou nemovitost v souladu s tehdy platnými předpisy za podmínek uvedených v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy soudním (v této věci trestním) rozhodnutím. Neplatnost tomu předcházející smlouvy plynula z ustanovení §39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, přičemž šlo o neplatnost absolutní, kterou nebylo nutno zvláště deklarovat.
Dovolací soud přistoupil k zrušení rozsudků soudů obou stupňů s tím, aby v dalším řízení bylo provedeno dokazování pro posouzení toho, zda žalovaní jako fyzické osoby splnili podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda jsou osobami povinnými.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č.j. 37 C 229/2000-217, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný žádal, aby došlo k vyloučení předmětné nemovitosti ze zajištění majetku, který žalobci zanechali na území ČR. Vzal za prokázané, že při jednání, které se uskutečnilo 19. 3. 1973 první žalovaný uznal propadnutí majetku žalobců státu s tím, že jako současný uživatel požádal o převod předmětné nemovitosti za úhradu hodnoty stanovené znalcem B. B. ve výši 30.127,- Kč, a to ve splátkách. Dále vzal za prokázané, že na základě kupní smlouvy uzavřené mezi Obvodním národním výborem B. a žalovanými ze dne 2. 4. 1975, registrované bývalým Státním notářstvím B. dne 16. 5. 1975 pod č. reg. 2 RI 146/75, došlo k převodu předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaných. Dále zjistil, že kromě žalovaných o koupi předmětné nemovitosti projevil zájem rovněž Josef Stodůlka, vlastník pozemku, na němž nemovitost stojí. Věc posoudil podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že k porušení právních předpisů ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti nedošlo. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2461/98. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými k vydání předmětné nemovitosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2004, č.j. 20 Co 516/2003-278, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalovaní nesplnili podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nejsou tedy osobami povinnými. Zaujal názor, že neobstojí odvolací námitka žalobců, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dále vyslovil závěr, že při právní kvalifikaci restitučních nároků nelze použít obecného ustanovení §3 o.z. Uzavřel, že zákon č. 87/1991 Sb. je lex specialis s přesně stanovenými mantinely právní kvalifikace osoby povinné a oprávněné a právních skutečností (§6), které jsou důvodem pro restituci majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 4. 5. 2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdili, že žalovaní jsou povinnými osobami, neboť získali předmětnou nemovitost na základě protiprávního jednání, které spatřovali též v rozporu s dobrými mravy. Poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 1/92 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 1220/98 (správně 23 Cdo 1220/98) a Cdo 1585/99 (správně 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99). Podle dovolatelů respektování kontinuity se starým hodnotovým systémem předchozího právního řádu by nebylo zárukou právní jistoty, ale naopak zpochybněním hodnot nových, ohrožení právní jistoty ve společnosti a otřáslo by důvěrou občanů ve věrohodnost demokratického systému. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že movité věci nepatří do projednávaného případu, neboť nabytí těchto věcí musí být považováno za navýšené zvýhodnění Ing. K. Dále namítali, že veřejnost nebyla s prodejem konfiskátu seznámena ve smyslu platných předpisů. Konstatovali, že zabavením chaty státem a jejím prodejem vznikla žalobcům majetková křivda. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29. 1. 2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda žalovaní nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V tomto směru byl odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 31. října 2000, č.j. 28 Cdo 667/2000-113. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v tomto směru dospěl při hodnocení provedených důkazů k závěru, že důkazy provedené soudem prvního stupně po zrušení věci v dovolacím řízení, jsou dostatečné a vyčerpávající ve vztahu k posouzení tvrzení žaloby o protiprávním zvýhodnění osoby žalovaných v souvislosti s nabytím předmětné nemovitosti. Posouzení této otázky příslušelo odvolacímu soudu, přičemž, jak již bylo uvedeno, hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění se vymyká z rámce dovolacího přezkumu.
Právní posouzení věci odvolacího soudu vychází tak dílem z respektování posouzení věci v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, dílem odpovídá i v posouzení poměru právní úpravy podle zákona č. 87/1991 Sb., jako zákona zvláštního a důsledkům plynoucím z ustanovení §3 o.z. z dnes již ustálené výkladové praxe. Neřešilo proto rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku, která by představovala otázku zásadního právního významu.
Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelů na jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1220/98, 28 Cdo 1585/99, 28 Cdo 1587/99 je nepřípadný. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu