ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1675.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1675/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ RNDr. T. R., B/ M. R., a C/ J. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. D. a 2/ Z. D., o přechod vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 400/92, a 5 C 229/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.12.2003, čj. 15 Co 673/2003-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud zrušil v této věci rozsudkem ze dne 2.11.2000 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18.12.1998, čj. 15 Co 373/98-88, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře z 22.1.1998, čj. 5 C 400/92-65; jím soud prvního stupně vyslovil přechod vlastnického práva k pozemku č. 24/1 v Záhoří na žalobce Ing. J. R. podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a to jen ve vztahu k žalovanému J. D. V průběhu dalšího řízení došlo k procesním změnám v osobách žalobců a žalovaných v důsledku úmrtí původního žalobce Ing. J. R. a původně druhé žalované M. D., na jejichž místa nastoupili jejich dědici. Okresní soud po doplnění řízení rozhodl ve věci znovu rozsudkem z 9.7.2003, čj. 5 C 229/2001-177, tak, že žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozsudkem ze dne 11.12.2003, čj. 15 Co 673/2003-207, v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Oba soudy se zabývaly zejména tím, zda došlo k nabytí předmětného pozemku, jehož původními spoluvlastníky byli právní předchůdci žalobců, v rozporu s právními předpisy, když nabytí za cenu nižší nebylo tvrzeno, a nabytí na základě protiprávního zvýhodnění nebylo zjištěno. Původní svá rozhodnutí opřely o závěr, že došlo k rozporu s právními předpisy při nabytí práva osobního užívání k pozemků.Opíraly jej o to, že za situace, kdy nebyl pro danou lokalitu zpracován územní plán ve smyslu §10 zákona č. 50/1976 Sb., nedošlo k vydání územního rozhodnutí podle §32 tohoto zákona, které by stanovilo určení pozemku, užívaného jako zahrádka v intravilánu, pro účely zřízení práva osobního užívání.
S právním závěrem odvolacího soudu (k jehož přezkumu připustil odvolací soud dovolání) a současně i závěrem soudu prvního stupně se dovolací soud neztotožnil, oba rozsudky zrušil a vyslovil závazný právní závěr, že v daném případě, kdy se jednalo o malý pozemek, u nějž byla rozhodnutím správního orgánu povolena změna kultury z louky na zahradu, a příslušný územně správní orgán dal kladné vyjádření ke zřízení práva osobního užívání takové zahrady, nebylo třeba vydání správního rozhodnutí o využití území. Soud prvního stupně poté v novém rozhodnutí odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že jiné porušení právních předpisů při nabytí nemovitostí právními předchůdci žalovaných nezjistil. Odvolací soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku podrobně zabýval všemi argumenty žalobců. V okolnosti, že právním předchůdcům žalovaných byl přidělen do osobního užívání pozemek o vyšší výměře, tj. 529 m2, nespatřoval odvolací soud rozpor s právními předpisy proto, že tyto předpisy připouštěly výjimky, přičemž v daném případě byla výjimka řádně zdůvodněna. Nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění při nabytí nemovitostí (resp. při vzniku práva osobního užívání) – jeden z nabyvatelů byl sice po určitou dobu předsedou místního národního výboru, ale naposledy v době zhruba 8 let před zřízením práva osobního užívání. Rovněž nebylo prokázáno, že by byla dána souvislost s nabytím pozemku a jeho členstvím KSČ, naopak pozemek byl poté, co rodina R. byla přinucena odejít, opuštěn, a užívala jej řada obyvatel vesnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uplatňují přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., pod něž podřizují jednak nesprávné právní posouzení věci, jednak vady řízení, spočívající v nesprávném hodnocení důkazů. Rozpor s právními předpisy při nabytí práva osobního užívání k předmětnému pozemku spatřují dovolatelé v prvé řadě v tom, že byla překročena výměra stanovená v §200 obč. zákoníku v tehdy platném znění, nebyl vypracován územní plán ani vydáno územní rozhodnutí, nedošlo ke změně kultury pozemku, který tak zůstal zemědělskou půdou. Rozhodnutí ONV z 22.8.1997 (jímž bylo rozhodnuto o odnětí pozemku zemědělské výrobě) považují totiž za nicotné, protože jemu předcházející řízení bylo zahájeno na základě žádosti jednotného zemědělského družstva, nikoli vlastníka, tedy na návrh osoby, jež nebyla účastníkem řízení. Nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí ONV z 22.8.1978 nemůže spadat pod podmínky nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť se netýká procesu nabytí nemovitosti. V daném případě došlo k nabytí vlastnického práva ustanovením §872 obč. zák., ovšem předpokladem pro toto nabytí bylo právo osobního užívání; přitom zemědělská půda nemohla být použita ke zřízení práva osobního užívání. Jako další rozhodné okolnosti svědčící pro jejich názor o nabytí pozemku v rozporu a tehdy platnými předpisy dovolatelé uvádějí, že nabyvatelé pozemku uvedli nesprávné údaje v žádosti o zřízení tohoto práva a že pozemek si oplotili a vytvářeli dlouhodobě podmínky pro jeho přidělení do osobního užívání. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují v řešení právní otázky „platnosti a vůbec samé existence či nicotnosti právních aktů, na základě kterých vzniká právní stav, který je potom podkladem pro nabytí práv ze zákona“, jež dosud nebyla dostatečným způsobem judikaturou řešena a právní úprava, jednoznačně řešící tuto otázku, chybí“. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti uvedené v §241 a 241a o.s.ř. Jeho přípustnost by byla dána jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tj. že řeší právní otázku, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nebo je soudy řešena různě, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.
Dovolací soud se zabýval vícekrát otázkou, zda došlo k nabytí nemovitosti (za něž bezpochyby považuje i zřízení práva osobního užívání) tím, že toto právo bylo zřízeno pozemku, jenž přesahoval výměru stanovenou v §200 obč. zák. v tehdy platném znění. Např. v rozsudcích ze dne 23.2.1999, sp. zn. 28 Cdo 208/99, a ze dne 4.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že soud přihlíží k tomu, zda orgán státní správy takovýto výjimečný postup zdůvodnil, případně zda k přidělení vyšší výměry vedla např. nemožnost účelně využít zbývající část pozemku. Rozsudek odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. Stejně tak je v souladu s ustálenou judikaturou právní závěr odvolacího soudu, že zemědělskou půdou, která nemohla být vzhledem k ustanovení §199 odst. 1 věta druhá obč. zák. v tehdy platném znění použito k zřízení práva osobního užívání, byla půda, obhospodařovaná velkohospodářsky k zemědělské výrobě, nikoli tedy zahrady v intravilánu.
Rovněž argumentaci dovolatelů, týkající se rozhodnutí Okresního národního výboru v Táboře z 22.8.1978, jímž byla odňata na návrh Jednotného zemědělského družstva Z. K. část pozemků mj. v obci Z., zemědělské výrobě, neshledal dovolací soud za zásadně významnou po právní stránce. Poukazuje např. na svůj rozsudek z 31.8.2004, čj. 28 Cdo 1306/04, v němž uzavřel, že rozpory s právními předpisy se rozumí především předpisy hmotněprávní, protože není smyslem zákona o půdě postihovat případy, kdy došlo k formálním nedostatkům se strany správních orgánů, když jejich vůle byla jinak nesporně zjištěna. Navíc nedostatek návrhu na vynětí ze zemědělského půdního fondu se strany žalobců, resp. jejich právní předchůdkyně, by se mohl týkat jen jedné ideální poloviny, která v době rozhodování tohoto orgánu nebyla dosud ve vlastnictví státu. Ostatně podat návrh na změnu charakteru půdy, k níž mělo družstvo od 1.1.1976 ze zákona právo užívání, i když předchozí užívací titul byl zrušen (§5 odst. 1 zák.č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby) nesporně představovalo oprávnění spojené s obhospodařováním půdy ve smyslu §2 tohoto zákona, takže i z tohoto hlediska je rozsudek odvolacího soudu v souladu s hmotným právem.
Ostatní tvrzení dovolatelů, týkající se faktického užívání dotčeného pozemku před jeho přidělením do osobního užívání nejsou z hlediska ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě relevantní.
Protože tedy dovolací soud neshledal důvod pro připuštění dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm.c) a odst. 3 o.s.ř., dovolání jako nepřípustné odmítl ( §243b odst. 5, §218 písm.c) o.s.ř.)
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalovaným, kteří by měli podle výsledku tohoto řízení nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu