ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1686.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1686/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 10. 2003, sp. zn. 11 Co 131/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 285/99 (žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. E. M., 2. R. F., a 3. E. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3. 12. 1999, aby soud svým rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1115 (o výměře 7 265 m2), parc. č. 1116 (o výměře 7 085 m2), parc. č. 1117 (o výměře 20 335 m2) a parc. č. 1118 (o výměře 18 532 m2) v katastrálním území K. u O. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli F. Z. a A. Z., rodiče žalobce, na základě přídělové listiny Ministerstva zemědělství – N. p. f. z 28. 5. 1948. Uvedené pozemky byly užívány zemědělským družstvem JZD O. (do něhož žalobce vstoupil) a od roku 1994 byly tyto pozemky užívány na základě smlouvy o pronájmu pozemků, uzavřené 1. 6. 1994 s Obchodním družstvem O. Teprve ke konci roku 1996 se žalobce od tohoto družstva dověděl, že rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového řádu v O. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ 641/92-HD, bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou vlastníky pozemků (orné půdy) parc. č. 1115, 1116, 1117 a 1118 v katastrálním území K., a to žalovaný E. M. ze 6/8 a žalovaní R. F. a Ing. E. S. každý z 1/8. Žalobce neuspěl se svou žádostí o obnovu řízení u Pozemkového úřadu v P. Proto se žalobce obrací svou žalobou na soud se žalobním návrhem na určení svého vlastnictví k uvedeným nemovitostem, protože žalobce je přesvědčen o tom, že je vlastníkem pozemků (orné půdy) parc. č. 1115 – 1118 v katastrálním území K., a to na základě smlouvy odstupní ze 14. 10. 1955, sepsané formou notářského zápisu; podle této smlouvy bylo vlastnictví žalobce také zapsáno ve vložce č. 75 pozemkové knihy pro katastrální území K. u O.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Poukazovali na pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ/941/92-HD. Tímto rozhodnutím nabyli žalovaní pozemky, o něž v tomto řízení jde, jako jejich podíloví spoluvlastníci, zatím co žalobce svůj nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. neuplatnil. Z tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu by se mělo, podle názoru žalovaných, vycházet v soudním řízení, a to podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu; toto rozhodnutí nemůže být soudem přezkoumáváno v tomto řízení ani co do správnosti postupu v řízení před pozemkovým úřadem, ani co do správnosti rozhodnutí vydaného tímto úřadem.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 11. 7. 2002, čj. 12 C 285/99-74 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1115 (o výměře 7 265 m2), parc. č. 1116 (o výměře 7 085 m2), parc. č. 1117 (o výměře 20 335 m2) a parc. č. 1118 (o výměře 18 532 m2) v katastrálním území K. u O. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovaným vyklidit uvedené nemovitosti a žalobcům je předat. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu řízení vzal žalobce zpět žalobu, a to v té části, kterou se domáhal vyklizení pozemků žalovanými a předání těchto pozemků žalobci, když v průběhu dokazování bylo zjištěno, že žalovaní sami neužívají pozemky, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení. Soud proto podle ustanovení §96 odst. 3 občanského soudního řádu v rozsahu zpětvzetí žaloby řízení ve věci zastavil.
Dále soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uváděl, že zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §126 a násl. občanského zákoníku a dále s ustanovením §39 občanského zákoníku, když žalobce uplatnil nárok na určení svého vlastnictví k označeným nemovitostem z důvodu neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. ze 4. 4. 1996, jímž bylo rozhodnuto, že jsou žalovaní jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. vlastníky označených nemovitostí. Žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tu dán tím, že se „určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění“, „když v daném případě jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní jako vlastníci předmětných nemovitostí a nelze dosáhnout jinak změnu zápisu na příslušném listu katastru nemovitostí.“
V daném případě se vlastníkem pozemků, uvedených v žalobě žalobce, stali po právních předchůdcích žalovaných E. a E. M., jimž nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., podle přídělové listiny z 25. 5. 1948 předchůdci žalobce F. a A. Z., jejichž vlastnictví k pozemkům bylo také zapsáno ve vložce č. 1706 pozemkové knihy pro katastrální území K. Další dispozice byla provedena mezi rodiči žalobce a žalobcem, a to odstupní smlouvou ze 14. 10. 1955, kdy se na základě této odstupní smlouvy stal vlastníkem pozemků žalobce. Pokud ve výpisech z pozemkové knihy pro katastrální území K. (z vložek č. 97 a 98) je zmiňována administrativní dohoda z 19. 10. 1956 o převodu správy národního majetku a o vložení vlastnického práva pro stát – MNV v O., pak soud prvního stupně konstatoval, že se tuto dohodu nepodařilo najít; „nebylo tedy spolehlivě prokázáno, že by vlastnictví předmětných nemovitostí přešlo na stát, čímž by bylo založeno právo státu s nemovitostmi dále disponovat, jakož i nárok žalovaných k vydání pozemků v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)“. Podle názoru soudu prvního stupně právě v důsledku neúplnosti záznamu v katastru nemovitostí došlo k vydání rozhodnutí ve prospěch žalovaných, když bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou vlastníky těchto pozemků s určenými spoluvlastnickými podíly. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neměl důvod k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť jeho vlastnictví k označeným pozemkům dále trvá. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. ze 4. 4. 1996 nelze považovat za platné z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, když došlo k porušení §5 zákona č. 229/19914 Sb.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 24. 10. 2003, sp. zn. 11 Co 131/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba žalobce o určení žalobcova vlastnictví k pozemkům parc. č. 1115, 1116, 1117 a 1118 v katastrálním území K. u O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému E. M. 10.105,- Kč, R. F. 1.684,- Kč a Ing. E. S. také 1.648,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vlastnictví žalovaných, jako oprávněných osob ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jakož i podle zákona č. 243/1992 Sb., bylo ke sporným pozemkům potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O. podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ze 4. 4. 1996, čj. OPÚ/941/92/HD, které nabylo právní moci 24. 5. 1996. Toto rozhodnutí je třeba chápat jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, které je rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka; ohledně těchto teprve konstitujících se práv nemůže soud v občanském osudním řízení dospět k rozhodnutí, kterým by s poukazem na ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu určil (deklaroval) vlastnictví jiné fyzické osoby nebo právnické osoby k nemovitosti, než té oprávněné osoby, o jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodnuto rozhodnutím podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno např. na základě obnovy řízení, popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §42 a násl. zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu ČR; na této skutečnosti nemohl nic změnit ani dosud v řízení nedoložená existence „administrativní dohody“, jak na tuto okolnost poukazovali dovolatelé.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7. 1. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Opavě dne 4. 3. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání označil dovolatel jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že je od roku 1955 vlastníkem pozemků, o něž v tomto řízení jde, a že toto vlastnictví po celou uvedenou dobu nepozbyl, avšak pozemky mu byly odebrány, a to bez jakékoli náhrady. Dovolatel poukazoval na to, že nebyl účastníkem, řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu a proto vůči jeho osobě nemůže být uplatňován tento zákon. Podle názoru dovolatele je toto rozhodnutí pozemkového úřadu absolutně neplatné a bylo vydáno na základě důkazů, které jsou v rozporu se zákonem. Pro trvající vlastnictví žalobce ke sporným pozemkům nemohly také tylo pozemky přejít ze státu na Město O.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky z této zásady stanovené v bodu 15 a v bodu 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil (podle odůvodnění svého rozsudku) projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, která se projednávané právní věci nepochybně týkala, a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel především z rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v O., vydaného podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 4. 4. 1996 pod čj. OPÚ/941/92/HD, které nabylo právní moci 24. 5. 1996.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 123 /257/ a na str. 124 /258/), že rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. slouží dvojímu účelu: jednak vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, ale také v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat správnost správního aktu; vždy pouze zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 11. 1997, II. ÚS 257/96, uveřejněném pod č. 147 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr: „Sama skutečnost, že pozemky byly vydány restituentovi v rozporu se základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění pozdějších předpisů), nečiní toto vydání neplatným“.
Způsoby, jimiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu, zahrnují v sobě jak případy přechodu nemovitostí, tak i případy převodu nemovitostí, jakož i případy, kdy nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) (srov. č. 16/1996, str. 48 /126/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k právnímu závěru: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá dovolací soud za použitelné i na posouzení daného případu, vycházel v podstatě i odvolací ve svém rozhodnutí z 24. 10. 2003 (sp. zn. 11 Co 131/2003 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Neshledal tedy dovolací soud přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání dovolatele bylo proto zamítnuto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na písemné vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, rekapitulujícího převážně procesní stanoviska žalovaných, uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu