ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1723.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1723/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Z. s. S. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované L. N., zastoupené advokátem, o 1.153.817 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 5 C 176/2000, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.3.2003, čj. 27 Co 55/2003-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.března 2003, čj. 27 Cdo 55/2003-164, se v části, kterou byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 661.324 Kč a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady v souvislosti s vydáním stavby skladu obilí na stavebním pozemku č. 192 ve S. Šlo o stavbu, která byla od počátku ve vlastnictví žalobkyně a žalované byla vydána rozhodnutím Okresního úřadu v M. – referátu pozemkového úřadu – na vypořádání jejích nároků podle §11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“). Náhradu požadovala žalobkyně původně ve výši 1,153. 817 Kč, jako rozdíl mezi cenou stavby 2,766.630 Kč a výší celkových nároků žalobkyně v částce 1,622.813 Kč. V průběhu řízení vzala žalobu zpět ohledně částky 206.520 Kč, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.9.2002, čj. 5 C 176/2000-136. Dalším výrokem označeným II. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni částku 675.837 Kč, a výrokem III. zamítl žalobu ohledně částky 271.460 Kč. Výroky IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Nárok žalobkyně uznal za oprávněný, nikoli však v požadované výši. Vzal za podklad svého rozhodnutí posudek soudního znalce Ing. J. M. o ceně stavby ke dni účinnosti zákona o půdě, která činila 2,298.650 Kč.
Na základě odvolání žalobkyně do výroku III. a odvolání žalovaného do části výroku II., směřující proti povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 661.324 Kč věc rozhodl Krajský soud v Praze tak, že ve věci samé rozsudek potvrdil a částečně jej změnil ve výroku o nákladech řízení. Žalované pak uložil zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalobkyně, které směřovalo proti závěru znaleckého posudku o životnosti stavby, neshledal důvodným proto, že znalec přesvědčivě zdůvodnil, proč stanovil životnost stavby na 50 let, nikoli na 80 let, jak požadoval žalobce. Vyhláška o cenách staveb, tj. vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky 316/1990 Sb., (dále též jen „vyhláška o cenách staveb“), stanoví, že se předpokládá životnost staveb při běžné údržbě zpravidla 80 roků, u staveb pro zemědělskou výrobu a chov živočichů pak 50 let. Je tedy věcí odborného posouzení znalce, jak životnost stanoví, mj. s přihlédnutím ke kvalitě provedení stavby. Odvolání žalované, směřující proti uložení povinnosti zaplatit částku nad 14.513 Kč, rovněž neshledal odvolací soud důvodným. Podle §11 odst. 3 vyhlášky o cenách staveb považuje za rozhodující datum stanovení ceny den účinnosti zákona o půdě (nikoli tedy den skutečného vydání stavby či rozhodnutí správního orgánu o tomto vydání), přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu zn. II ÚS 191/96. Ze závěrů znalce vychází též při stanovení ceny podle položky uvedené v §11 odst. 3 vyhlášky o cenách staveb, a to „ostatní haly“, protože je považuje za správný a přesvědčivý, a též proto, že je v souladu i se stanoviskem Komory soudních znalců a výkladem Ministerstva financí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání.
Žalovaná ve svém dovolání navrhuje zrušení rozsudků obou soudů, s ohledem na odůvodnění dovolání je však zřejmé, že napadá jen část, týkající se přisouzení částky 661.324 Kč, o kterou přesahuje částka přisouzená soudem prvního stupně částku 14.513 Kč, a výroky o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání zdůvodňuje ustanovením §237 odst. 1 písm.c) OSŘ a namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při stanovení ceny stavby jako haly, u níž se vychází z ceny 381 Kč za 1 m2, ač měla být oceněna jako sýpka cenou 167 Kč za 1 m2. Argumentuje tím, že vyhláška pojem „hala“ nezná a nelze aplikovat pozdější cenový předpis. Vyjádření Ministerstva financí pokud jde o ocenění stavby jsou rozporná, podle stavebního a kolaudačního rozhodnutí šlo o sklad obilí, pojmově tedy sýpku. Připomíná, že znalec není oprávněn k výkladu právního předpisu. I kdyby však dovolatelka připustila, že hodnota nemovitosti byla stanovena správně, má pochybnosti o tom, zda cena měla být určena ke dni 24.6.1991 bez ohledu na následující amortizaci. Podle §28a zákona o půdě se má cena stanovit podle cenových předpisů platných k tomuto dni, nikoli, že hodnota má být k tomuto dni určena. V daném případě žalobkyně stavbu držela a užívala až do roku 2000, dokonce ještě i po rozhodnutí pozemkového úřadu ji pronajímala a brala z ní užitek. Z hlediska tohoto právního posouzení považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadní.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované posuzuje otázky vytýčené žalovanou shodně s oběma soudy. Rozporná vyjádření Ministerstva financí ČR vysvětluje tím, že žalovaná nejprve předala ministerstvu neúplné podklady, které je vedly k závěru, že jde o zemědělskou stavbu, později, po získání úplné dokumentace, se ministerstvo vyjádřilo tak, že jde o halu, a to s ohledem na konstrukci a ostatní technické parametry stavby. Dle podkladů, půdorysných rozměrů a ostatních znaků šlo o univerzální montovanou halu P. O. typu J. Žalobkyně také neshledává důvod pro vyšší amortizaci s ohledem na datum vydání stavby, tj. rok 2000, protože až do této doby byla právoplatným uživatelem stavby jako její zhotovitelka a vlastnice. Navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto jako bezdůvodné.
Ve svém dovolání napadá žalobkyně výrok odvolacího soudu potvrzující výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v částce 271.460 Kč. Navrhuje, aby v této části, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů. Za otázku zásadního právního významu, odůvodňující přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ považuje zařazení železobetonové univerzální haly J. pro účely ocenění stavby podle vyhlášky o cenách staveb, když hala byla kolaudována a užívána jako sklad obilí a sloužila tedy jen ke skladování, nikoli k zemědělské výrobě. Zastává názor, že životnost stavby charakterizují prvky dlouhodobé životnosti. U zděných a betonových staveb provozních a zemědělských je uvažována životnost 80 roků, u staveb pro zemědělskou výrobu a živočišnou výrobu je předpokládána životnost 50 roků. S ohledem na to, že šlo o sklad obilí, který nebyl používán k zemědělské výrobě, neměla být použita životnost 50 roků.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Obě dovolání splňují náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, když použití §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nepřichází v úvahu – rozsudkem odvolacího soudu byl totiž potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání je proto přípustné v případě, že dovolací soud dojde k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru dovolací soud dospěl ve vztahu k části dovolání žalované.
Právní závěry odvolacího soudu, týkající se stanovení životnosti stavby soudním znalcem, nepovažuje dovolací soud za zásadní, protože odpovídají znění §11 odst. 3 vyhlášky o cenách staveb. Podle tohoto ustanovení má znalec volnost při stanovení životnosti staveb, protože vyhláška používá slov „… předpokládaná životnost činí zpravidla při běžné údržbě 80 roků …“, navíc pro stavby zemědělské výroby (zahrnující dle názoru dovolacího soudu i skladování zemědělských výrobků), činí podle tohoto ustanovení předpokládaná životnost staveb 50 roků. Rozhodnutí odvolacího soudu, které odpovídá tomuto výkladu, nepovažuje proto dovolací soud za zásadně významné po právní stránce a dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ze stejných důvodů nepovažuje dovolací soud za zásadní právní otázku zařazení předmětné stavby pod pojem „hala“, který vyhláška o cenách staveb zná a užívá jej v §11 odst. 3 pro stavby, které nejsou budovami, jakými jsou stodoly, kolny a sýpky. Technické posouzení stavby v tom smyslu, že nejde o budovu, pak není právním posouzením věci, jímž jedině se může dovolací soud zabývat v případě, kdy dovolání je přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Tento závěr by sám o sobě vedl k závěru, že i dovolání žalované je nepřípustné, tedy k jeho odmítnutí; dovolání však obsahuje i další důvod, který dovolací soud shledal za zásadně významný po právní stránce. Tím je výklad ustanovení §11 odst. 7 v souvislosti s §28a zákona o půdě z hlediska data, k němuž se vypočítává cena stavby přecházející na oprávněnou na úhradu jejích pohledávek. Dovolací soud proto z tohoto hlediska rozsudek odvolacího soudu věcně posoudil, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je z tohoto důvodu opodstatněné.
Podle §11 odst. 7 zákona o půdě, který odvolací soud správně na daný případ aplikoval, má povinná osoba (v případě, že pozemkový úřad rozhodne o vydání stavby na úhradu pohledávek oprávněné osoby) právo na náhradu ceny takové stavby ve výši, o kterou cena přesahuje nároky oprávněné osoby. Je tedy zřejmé, že náhrada se vztahuje ke skutečnosti, jež nastala v důsledku rozhodnutí pozemkového úřadu, včetně doby, kdy nastala v změna ve vlastnictví stavby podle tohoto rozhodnutí. Úvaha, že rozhodujícím datem pro stanovení ceny je den účinnosti zákona o půdě, když stavba byla i po tomto datu ve vlastnictví a užívání povinné osoby, nemá ve znění zákona opodstatnění. Dle názoru dovolacího soudu nelze v tomto případě použít ani analogicky ustanovení §14 odst. 2 věta druhá zákona o půdě, které stanoví, že náhrada činí rozdíl mezi cenami stavby, protože nejde o srovnání dvou cen, když nejde o stavbu, která původně patřila oprávněné osobě, jíž byla odňata. Navíc toto ustanovení neobsahuje stanovení data pro srovnání cen, jako je tomu v §14 odst. 3 zákona o půdě, které pro opačný případ, tj. náhradu poskytovanou povinnou osobou, přímo stanoví rozhodné datum pro výpočet ceny, tj. 24.6.1991. Ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě však upravuje jiný právní vztah, u nějž přichází v úvahu cena stavby v době, kdy ji oprávněná osoba získá z jiných důvodů než z důvodů uvedených v §6 odst. 1 a §9 zákona o půdě.. Zákonodárce také nevyslovil, že náhrada se určuje podle §14 zákona o půdě, jak to např. stanovil v případě §23 odst. 1 zákona o půdě.
Výklad odvolacího soudu, týkající se ustanovení §28a zákona o půdě, není proto zcela správný. Správný je potud, že náhrada za stavby se i v případech podle §11 odst. 7 zákona o půdě poskytuje podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1991 Sb., nesprávný je však závěr, že ustanovení §28a zákona o půdě kogentním způsobem stanoví dobu, k níž se cena stanoví, dnem 24.6.1991. Takový závěr by byl zcela nelogický a neodpovídá znění uvedeného ustanovení, jež zní: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto ustanovení v cenách platných ke dni 24.6.1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou hodnotou ve výši 10% pořizovací ceny.“ Účelem tohoto všeobecného ustanovení, jež nebylo obsaženo v původním textu zákona z roku 1991, je určit, podle kterých cenových předpisů se náhrady poskytují, protože od roku 1991 došlo nejen k založení nových právních vztahů, jako je tomu v §11 odst. 7 zákona o půdě, ale i k různým změnám v oceňování nemovitostí. To dle názoru dovolacího soudu z uvedeného ustanovení vyplývá zcela jasně, nevyplývá z něj však závěr, že i výpočet ceny se stanoví k tomuto zpětnému datu.
Z nálezu Ústavního soudu, na nějž odvolací soud odkazuje, tj. nálezu z 26.11.1997, sp.zn. II. ÚS 191/96, stejně jako i z předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu z 27.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1176/96, nelze učinit závěr, k němu odvolací soud dospěl, protože obě tato rozhodnutí se zabývala jen otázkou, zda má být ocenění nemovitosti provedeno podle uvedeného cenového předpisu, nebo má vycházet z pozdějších cenových předpisů, případně z ceny obecné. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu se uvádí : „Odkaz na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1991 Sb. obsažený v ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě (přičemž toto ustanovení je obdobné ustanovení §11 odst. 7 téhož zákona) za slovy \"cena stavby\" má svůj význam, alespoň z hlediska úmyslu zákonodárce poukázat na způsob, jakým má být tato cena zjišťována. Samotný zákon má pak ustanovení §28a, podle něhož se náhrady podle tohoto zákona - pokud nestanoví jinak - poskytují v cenách platných k 24.6.1991 …. Dovolací soud proto považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že cena předmětných staveb má být stanovena podle předpisů platných ke dni rozhodování soudu.“ Z odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu lze vyčíst stejný závěr: „Pokud bychom připustili ve výše uvedeném vztahu u vlastníka pozemku hodnotu jeho majetkových podílů v cenách před rokem 1991 a požadavek vlastníka stavby stanovený podle současné ceny stavby, nemohlo by se jednat o zákonem požadovanou proporcionalitu 50 %. Současné ceny staveb by zvýhodňovaly transformovaná zemědělská družstva v neprospěch nároků oprávněných osob na vydání jejich majetkových podílů. … Nerovnost by vyplývala také ze samého znění §22 odst. 8 zákona o půdě, kdy vlastník budovy v případě, že by hodnota jeho stavby přesahovala hodnotu uplatněného práva na vydání majetkového podílu, má nárok na náhradu ve výši, o kterou cena stavby převyšuje nároky vlastníka pozemku. Nelze v takovém případě srovnávat nárok podle cenových předpisů před rokem 1991 s nárokem stanoveným podle současných cenových přepisů … .“
Ani z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze tedy dovodit závěr, že cena, stanovená podle cenových předpisů platných k 24.6.1991, má být také vypočtena k tomuto dni.
Z uvedeného důvodu nebyl rozsudek odvolacího soudu shledán správným a jeho část potvrzující výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyní 661.324 Kč a související výroky o nákladech řízení byly zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, §243d odst. 1 OSŘ). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu