ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1726.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1726/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání: 1. J. O., 2. A. L. a 3. D. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 2. 2003, sp. zn. 23 Co 43/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 791/98 (žalobců J. O., A. L. a B. J., které byly v řízení zastoupeny advokátem, proti žalovaným: A) Č. p. k. H. K., státnímu podniku, v likvidaci, a B) JUDr. V. K., o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992, se původní žalobce B. B. domáhal proti žalovanému Č. p. k., státnímu podniku, H. K., aby tomuto podniku bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 614 v katastrálním území K. L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky přešly z původního vlastníka Č. B. výměrem odboru výstavby bývalého Okresního národního výboru v L. z 31. 10. 1955, zn. Výst. – 908/1955, na stát – Č. p. k., národní podnik, S. Šlo tu o vyvlastnění bez náhrady ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. Přitom šlo o vyvlastnění účelové, protože na pozemcích byl pouze 5 roků těžen kámen, ale pak byl lom uzavřen bez nějakých investic. Žalobce B. B., který byl synem původního vlastníka Č. B., zemřelého 18. 12. 1960, vyzval žalovaný státní podnik o vydání v žalobě uvedených pozemků, ale bezvýsledně.
Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tu došlo k vyvlastnění pozemků za náhradu, takže tu nelze použít ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako důvod k vydání nemovitostí právním nástupcům původního vlastníka.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě jednal po smrti žalobce B. B. (zemřelého 10. 11. 1993) s jeho dědici J. O., A. L. a B. J. a rozsudkem z 25. 10. 1995, čj. 5 C 246/95-51, zamítl žalobu žalobkyň o vydání pozemků parc. č. 614, parc. č. 615, parc. č. 617, parc. č. 612/2, parc. č. 618, parc. č. 619 a parc. č. 657 v katastrálním území K. L. Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17. 12. 1996, sp. zn. 23 Co 50/96, a to tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ale ve znění, že se zamítá žaloba žalobkyň o vydání pozemků parc. č. 612/2, parc. č. 614, parc. č. 615, parc. č. 617, parc. č. 618, parc. č. 619 a parc. č. 657 v katastrálním území K. L.). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku na náhradu nákladů odvolacího řízení každá po 268,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se nevyhovuje návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 1. 9. 1998, II. ÚS 96/97, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 1996, sp. zn. 23 Co 50/96, i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 1995 čj. 5 C 246/92-51. Ústavní soud ČR vytýkal nesprávnost závěru rozsudku odvolacího soudu, že žalobkyně nemohly se svou žalobou uspět už proto, že se domáhaly uzavření dohody o vydání jiných pozemků, než které byly jejich právním předchůdcům vyvlastněny, nebo pozemků v současném katastru nemovitostí již neexistujících. Ústavní soud byl toho názoru, že když žalobkyně ve své žalobě označily nárokované nemovitosti parcelním číslem a katastrálním územím, nebránilo nic odvolacímu soudu, aby porovnal výpis z pozemkové knihy s identifikací parcel se snímky pozemkové mapy či geometrického plánu a zjistit si tak současný stav sporných pozemků.
V dalším průběhu řízení došlo k tomu, že na majetek žalovaného státního podniku Č. p. k. H. K. byl prohlášen konkurs. Žalobkyně pak rozšířily žalobu na dalšího žalovaného JUDr. V. K., který drží pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhají, a ve vztahu k tomuto žalovanému měly žalobkyně za to, že prodej pozemků, uvedených v jejich žalobě, ze strany žalovaného státního podniku na žalovaného Dr. K. nebyl platný.
O takto upravené žalobě žalobkyň rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem z 3. 12. 2001, čj. 5 C 791/98-260. Tímto rozsudkem bylo žalovanému státnímu podniku uloženo vydat žalobkyním (každé z jedné ideální třetiny) pozemky parc. č. 612/2 (o výměře 2007 m2), parc. č. 617 (o výměře 2816 m2), parc. č. 618 (o výměře 1410 m2) a parc. č. 619 (o výměře 3490 m2) v K. L. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň na vydání pozemků parc. č. 58, parc. č. 59, parc. č. 657/2, parc. č. 612/2, parc. č. 617, parc. č. 618 a parc. č. 619 v katastrálním území K. L., podaný proti žalovanému Dr. K. Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) Č. p. k. bylo uloženo nahradit žalobkyním na náhradu nákladů řízení každé ze žalobkyň 5.252,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaný Dr. K. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný JUDr. V. K. není v tomto sporu pasívně legitimován, protože v den nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedržel pozemky uváděné v žalobě žalobkyň, ale držel je v té době žalovaný státní podnik. Soud prvního stupně proto žalobu proti Dr. K. zamítl. Tento žalovaný se vzdal náhrady nákladů řízení.
Ohledně vydání pozemků parc. č. 58 a parc. č. 59 (které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 612/2) v katastrálním území K. L. zamítl soud prvního stupně žalobní návrh žalobkyň s tím, že tyto pozemky jsou zastavěny administrativní budovou a trafostanicí, a proto je nelze vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně vydání dalších žalobkyněmi požadovaných pozemků však soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalobkyň, že tu v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) přešly tyto pozemky na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., a to proto, že původním vlastníkům byla stanovena náhrada ve výši, která neodpovídala předpisům platným v době vyvlastnění (podle vyhlášky č. 228/1951 Úředního listu I.); přitom soud prvního stupně uváděl, že „ponechává stranou, zda stanovená částka (7.237,60 Kč) byla původnímu vlastníku vyplacena zcela či jen zčásti po provedení rozvrhového řízení či zda k vyplacení náhrady vůbec došlo. Žalobě žalobkyň bylo proto soudem prvního stupně vyhověno.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 3. 12. 2001 (čj. 5 C 791/98-260 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) ve znění opravného usnesení z 13. 2. 2001 (čj. 5 C 791/98-261 téhož okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové z 18. 2. 2003, sp. zn. 23 Co 43/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve všech odvoláním napadených výrocích (označených II., III., IV., V. a VI.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v daném případě soud prvního stupně provedl důkazy, jichž tu bylo zapotřebí, provedené důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. K těmto závěrům soudu prvního stupně odvolací soud dodával, že „ne každá stavba, zřízená až po převzetí pozemku státem tvoří překážku vydání pozemku“; musí jít o překážku, kterou představuje stavba relativně trvalého charakteru. Ohledně staveb na pozemcích parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L. neshledal odvolací soud doloženým tvrzení žalobkyň, že tyto stavby byly postaveny již před jejich odnětím původnímu vlastníkovi Č. B. státem a že stavby na pozemcích parc. č. 58 a parc. č. 59 tvoří funkční celek s jinými již vydanými pozemky, když žalobkyně nárok na vydání staveb na pozemcích.neuplatnily. „Odvolací soud nemohl přisvědčit žalobkyním ani v dalších výhradách, že totiž mělo být vyhověno eventuálnímu žalobnímu požadavku i proti druhému žalovanému a že vydání nemovitostí mělo být lhůtováno“; podle názoru odvolacího soudu nešlo tu o případ eventuálního přiznání dvou různých nároků a nešlo ani o případ, že by přisouzený nárok spočíval v plnění.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 26. 3. 2003 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště dne 26. 5. 2003 k doručení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V tomto dovolání bylo navrhováni, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost tohoto dovolání byla dovozována ze strany dovolatelů z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena, podle názoru dovolatelů, otázka zásadního právního významu po právní stránce. Jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo zdůrazněno, že žalobkyním nebyly pozemky parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L. vydány, když tyto pozemky byly zastavěny stavbami, které byly postaveny před odnětím pozemků státem. Tyto stavby byly ve vlastnictví původního vlastníka Č. B. a podle názoru dovolatelů „již byly v době vydání rozhodnutí ve vlastnictví Č. B., respektive v době rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové i ve vlastnictví jeho vnuka“. Soudy obou stupňů však označily předmětné stavby nesprávně za stavby ve vlastnictví Č. p. k. H. K., státního podniku, popřípadě ve vlastnictví žalovaného Dr. K.
V dovolání bylo dále poukazováno na to, že rozsudek odvolacího soudu z 18. 2. 2003 byl vyhlášen ve vztahu k žalobkyni B. J., která však zemřela již 15. 10. 2002, takže v den vyhlášení tohoto rozsudku již neměla způsobilost být účastníkem řízení; jejím jediným dědicem je její syn D. J. Tato okolonost je uplatňována J. O., A. L. a D. J. také žalobou pro zmatečnost, podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 30. 6. 2003.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 5 C 791/98 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem.
Odvolací soud posoudil v daném případě právní otázku, která zůstala mezi žalujícími a žalovanými spornou podle hmotněprávního ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jenž stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zařízena až po převzetí pozemku státem, se podle zákona č. 87/1991 Sb. nevydává.
Při aplikaci tohoto ustanovení v daném případě nedošlo převážně k jeho výkladu z hlediska znění, obsahu a účelu tohoto ustanovení, nýbrž šlo především o skutkový závěr, zda stavba byla tu zřízena až po převzetí pozemků (parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L.) státem. Přitom odvolací soud dospěl k výslednému skutkovému závěru, že i ze strany žalobkyň bylo posléze v řízení upuštěno od prokazování uvedeného tvrzení, takže toto tvrzení bylo soudem posuzováno jako neprokázané.
Dílčí výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska hmotněprávního vyžadovalo posouzení okolnosti, zdůrazňované žalujícími, že stavby na pozemcích parc. č. 58 a parc. č. 59 v K. L. byly zřízeny bez stavebního povolení.
Co do posouzení námitky vadného nebo nesprávného skutkového zjištění v občanském soudním řízení, lze poukázat na právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle nichž taková vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, jenž by byl stanoven v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být také vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Co do posuzování existence nebo neexistence stavebního povolení pro stavbu, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, lze poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle jehož závěru není pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. rozhodné, že existuje stavební povolení, které počítá s rekonstrukcí stavby, jež má být vydána (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nýbrž je rozhodné, zda tyto úpravy byly provedeny.
S uvážením těchto citovaných právních závěrů, z nichž také dovolací soud vycházel, nebylo možné přisvědčit tomu, že by v daném případě byla v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešena právní otázka, která by dosud nebyla řešena v rozhodnutí dovolacího soudu anebo která by byla řešena v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již shora uvedeno, nešlo tu ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tedy možné shledat v daném případě, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutím, které by mělo povahu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu podle hledisek jmenovitě vytyčených v §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soud než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného (a to ani podle žádného jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným státním podnikem (v likvidaci) Č. p. k. H. K. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, podle něhož lze nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření jednoho ze žalovaných k dovolání dovolatelů, obsahujícímu stručné připomenutí především již dříve přednesených procesních stanovisek tohoto žalovaného, učiněných v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r..
předseda senátu