ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.173.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 173/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání G., s.r.o., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2003, sp. zn. 16 Co 94/2003 (v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, zast. advokátem, proti žalované G., s.r.o., zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 77/2002), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám jeho právního zástupce advokáta, na nákladech řízení o dovolání částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. září 2002 pod č.j. 27 C 77/2002-20 zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizené předat sporné nebytové prostory o výměře 12,90 m2 a 32,05 m2, specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4.025,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.
Právní předchůdce žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 8.2. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor o sjednané velikosti 10 m2 (ve skutečnosti 12,90 m2) na dobu určitou do 31.12. 2008. Dne 16.7. 2001 uzavřeli právní předchůdce žalobce a žalovaný ujednání, které označili jako dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu nebytových prostor. Uvedli, že smlouva ze dne 8.2. 1995 se mění a doplňuje o pronájem dalších nebytových prostor s výměrou 30 m2 (ve skutečnosti 32,05 m2), které sousedí s již pronajatým prostorem. Kontrahenti dále upravili účel nájmu a výši a splatnost celkového nájemného za celé prostory.
Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 8.2. 1995 nesplňovala požadavek souhlasu správního orgánu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (vypuštěném ze zákona ke dni 3.12. 1999 novelou č. 302/1999 Sb.), a je proto absolutně neplatná. Podle názoru nalézacího soudu to však bez dalšího nezaložilo neplatnost smlouvy ze dne 16.7. 2001. Tato smlouva je co do obsahu novou smlouvou o nájmu nebytových prostor. Zákon č. 116/1990 Sb. nestanoví při požadavku písemné formy povinnost, aby byla celá smlouva vyhotovena na jediné listině. Pokud smluvní strany uvedly, že se smlouva ze dne 8.2. 1995 mění a doplňuje, nelze to interpretovat jinak, než že nadále mají v úmyslu být vázáni dřívějším společným ujednáním, přičemž některá práva a povinnosti upravují nově jinak a některá dosud neupravená nově sjednávají. Smluvní strany dospěly v rámci neplatné smlouvy ze dne 8.2. 1995 ke shodě pokud jde např. o dobu trvání nájemního vztahu či splatnosti nájemného a tyto podmínky jsou vtěleny do nové smlouvy ze dne 16.7. 2001. Pokud kontrahenti uvedli, že se původní smlouva mění a doplňuje, jde obsahově o totéž, jako kdyby byla do nové smlouvy opsána všechna ustanovení smlouvy původní s výjimkou těch, která účastníci upravují odlišně nebo nově. V době uzavření smlouvy ze dne 16.7. 2001, již podmínka platnosti smlouvy spočívající v existenci souhlasu správního orgánu neplatila a obvodní soud i proto dospěl k závěru, že mezi účastníky byla v době rozhodnutí ve věci platně sjednána smlouva o podnájmu nebytových prostor, obsahující všechny zákonem požadované náležitosti. Soud proto žalobu na vyklizení zamítl, když dodal, že takový závěr rovněž odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi smluvními stranami, které se uzavřenou smlouvou řídily až do doby, kdy došlo ke změně subjektu na straně pronajímatele.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2003 pod č.j. 27 Co 94/2003-36 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalovaného uznal povinným sporné nebytové prostory vyklidit a vyklizené žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku. Náhrada nákladů před soudy obou stupňů žalobci přiznána nebyla.
Odvolací soud se odchýlil od právního závěru obvodního soudu, podle kterého bylo možné ujednání ze dne 16.7. 2001 považovat za novou smlouvu. Podle městského soudu je zřejmé, že vůlí obou stran při uzavírání tohoto dodatku k původní smlouvě nebylo uzavření zcela nové smlouvy s vědomím neplatnosti smlouvy předchozí, nýbrž změna sjednaných podmínek, s přesvědčením obou stran, že původní smlouva ze dne 16.7. 1995 zůstává v nezměněné části nadále v platnosti. V případě, že předpokladem platnosti smlouvy je její písemná forma, je třeba jazykový projev vůle zkoumat výlučně podle jeho znění zachyceného v písemné formě. Nelze tudíž přihlížet k případnému odchylnému projevu vůle, který nebyl písemně vyjádřen. Ujednání ze dne 16.7. 2001 je tedy třeba v souladu s vyjádřenou vůlí stran hodnotit jako dodatek původní neplatné nájemní smlouvy. Kromě toho městský soud přitakal odvolací námitce žalobce, že smlouva o nájmu ze dne 8.2. 1995 ve znění dodatku ze dne 16.7. 2001 je neplatná ve smyslu §39 občanského zákoníku, protože neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (možnosti odstoupení od smlouvy). Jako důvodná nebyla konečně uznána ani námitka, že postup žalobce je zneužitím práva, neboť důsledky toho, že právní úkon je pro rozpor se zákonem neplatný, nemohou být odvráceny ani za použití §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka upozorňuje na dopady zákona č. 302/1999 Sb., který novelizoval zákon č. 116/1990 Sb. Dodatek ze dne 16.7. 2001 obsahuje všechny potřebné náležitosti z hlediska doby nájmu včetně odkazů na původní nájemní smlouvu. Úmyslem stran bylo rozšířit nájemní prostor podle stávajících podmínek ke spokojenosti obou stran s vědomím toho, že jde o vztah na dobu určitou. Při výkladu projevu vůle stran je nutné zohlednit, že obě strany své závazky plynoucí ze smlouvy a jejího dodatku plnily, když neměly nejmenší pochybnost o tom, že mezi nimi existuje nájemní vztah. Argumentace ohledně neplatnosti smlouvy pro rozpor s vyhláškou č. 119/1988 Sb. je naprosto nesprávná, protože z ustanovení §1 a §15 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že pro nájem nebytových prostor platí výlučně tento zákon.
K tomuto dovolání žalobce podal vyjádření. Žalobce nesouhlasí s návrhem na odklad vykonatelnosti uplatněným ze strany žalované, protože rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a sporné prostory nutně potřebuje k výkonu své činnosti a k zahájení stavební rekonstrukce objektu. Původní nájemní smlouva je neplatná pro absenci souhlasu správního orgánu, a tento právní úkon není možné zpětně rehabilitovat s odkazem na dobrou víru účastníků. Navíc je zřejmé, že neplatnost je dána i pro nedostatek ujednání dle §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Jedná se o státní majetek, jehož úprava je podřízena těmto rigorózním předpisům, které nelze obejít jednostranným upřednostněním zákona č. 116/1990 Sb. Následná úprava, obsažená v zák. č. 219/2000 Sb., v podstatě tento právní režim zacházení se státním majetkem zachovává.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení - řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval dovoláním napadeným názorem odvolacího soudu, podle kterého je smlouva o nájmu sporných nebytových prostor ze dne 8.2. 1995 ve znění dodatku ze dne 16.7. 2001 neplatná, protože neobsahuje náležitosti dané ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.
Podle citovaného ustanovení podzákonného předpisu „smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým musí mít písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů.“
Vyhláška Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb. byla s účinností od 1.1. 2001 derogována zákonem č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. I tento předpis, jak správně upozorňuje žalobce ve svém vyjádření k dovolání, však obsahuje zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu, které do značné míry navazují na předchozí úpravu. Podle ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. „věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Obdobně lze postupovat v případě, že tak bude dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu, ke kterému organizační složce slouží“. Podle odstavce druhého téhož ustanovení „užívání podle odstavce 1 lze sjednat pouze na dobu určitou v trvání nejdéle 5 let pro jednoho uživatele. Pokud jsou podmínky podle odstavce 1 splněny i nadále, lze užívání témuž uživateli prodloužit anebo sjednat znovu, avšak opět pouze na dobu v trvání nejdéle 5 let. Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, musí smlouva obsahovat ujednání o možnosti ukončit užívací vztah výpovědí a rovněž odstoupením od smlouvy, pokud uživatel neplní řádně a včas své povinnosti anebo pokud přestanou být plněny podmínky podle odstavce 1.“
Z uvedeného vyplývá, že ani nájemní smlouva ze dne 8.2. 1995 ani dodatek ze dne 16.7. 2001 nesplňují náležitosti vyžadované v rozhodné době platnými předpisy upravujícími nakládání s majetkem státu, neboť neobsahují ujednání ve smyslu §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., resp. §27 odst. 1 a 2 zák. č. 219/2000 Sb. Pro tuto rozpornost se zákonem na ně proto musí být nahlíženo jako na neplatné ve smyslu §39 občanského zákoníku. Městský soud proto nijak nepochybil, pokud žalobě na vyklizení sporných nebytových prostor (v prodloužené lhůtě) vyhověl. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému dospěl ke stejnému názoru, když už se nezabýval vztahem původní nájemní smlouvy a jejího dodatku, neboť jakýkoliv vývod učiněný v této souvislosti by nemohl mít vliv na výše odůvodněnou neplatnost užívacího titulu žalované.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalované proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady vznikly následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši 3.800,- Kč) s tím, že po krácení za jediný úkon v řízení (§18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 1.900,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalobci přiznaných 1.975,- Kč.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podala žalovaná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března.2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu