ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1742.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1742/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. I. M., a 2. Z. M., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23.2.2004, sp.zn. 56 Co 583/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 9 C 152/98 (žalobkyně U. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným I. M. a Z. M. zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 26.5.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 73 s pozemky parc. č. 63 a parc. č. 330/2 v katastrálním území Č. u K. H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 27.5.1974, sp.zn. 1 T 57/74, jímž byl uložen i trest propadnutí majetku žalobkyni U. L. a jejího manžela MUDr. M. L.; tito odsouzení byli pak rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 31.5.1991, sp.zn. 1 Rt 445/91. Manžel žalobkyně MUDr. M. L. zemřel 3.8.1991; žalobkyně, jako jediná oprávněná osoba, vyzvala dne 24.4.1995 k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti získali koupí a na základě dohody o osobním užívání pozemků v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem z 20.5.1996, čj. 9 C 117/95-44, zamítl žalobu žalobkyně. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 690 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 29.8.1996, sp.zn. 12 Co 464/96, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 29.8.1996, sp.zn. 12 Co 464/96, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 10.6.1997, 2 Cdon 478/97.
K ústavní stížnosti žalobkyně U. L. Ústavní soud ČR nálezem z 2.9.1998, I. ÚS 92/97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29.8.1996, sp.zn. 12 Co 464/96, i rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 20.5.1996, čj. 9 C 117/95-44. V odůvodnění tohoto nálezu bylo soudům obou stupňů vytknuto, že v řízení před nimi došlo k nesprávné aplikaci právní normy ohledně počítání lhůty stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., která začala běžet dnem 1.11.1994, který však byl svátečním dnem, takže posledním dnem této lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. 2.5.1995.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Klatovech rozsudek z 22.9.2003, čj. 9 C 152/98-382. Tímto rozsudkem bylo žalovaným uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni dům čp. 73, postavený na pozemku parc. č. 63 (zastavěné ploše) v katastrálním území Č. u K. H., zapsaný na listu vlastnictví č. 38 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v K. Byl však zamítnut žalobní návrh na vydání pozemku parc. č. 63 (zastavěné plochy) a parc. č. 330/2 (louky) v Č. u K. H., zapsaných na listu vlastnictví č. 38 pro katastrální území Č. u K. H. u Katastrálního území v K. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 330/2 (louky) v katastrálním území Č. u K. H. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně také rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení v této právní věci.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se soud zabýval především tím, zda se na projednávanou právní věc vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. jako na nemovitost, která v době, kdy přešla do vlastnictví státu, byla využívána k zemědělské výrobě včetně souvisejících obytných a hospodářských budov. Soud tu přihlížel k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2.10.2000, čj. 931/2000-5010 (které nabylo právní moci dne 14.3.2001), jímž bylo rozhodnuto tak, že stavební parcela č. 63 (o výměře 295 m2) s domem čp. 73 (dříve čp. 42) v katastrálním území Č. u K. H. není nemovitostí, na kterou se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., zatím co pozemek parc. č. 330/2 (o výměře 417 m2) v tomtéž katastrálním území je nemovitostí, na kterou se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně tedy posuzoval právní vztah týkající se vydání pozemku parc. č. 63 s domem čp. 73 v katastrálním území Č. u K. H. podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (zejména podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb.). Původními vlastníky byli manželé L., jejichž majetek (včetně domu čp. 73 a pozemku parc. č. 63 v katastrálním území Č. u K. H.) přešel na stát na základě rozhodnutí soudu, vydaného v trestním řízení. Manžel žalobkyně MUDr. M. L. zemřel 3.8.1991; jeho právními nástupci se stali U. L., jeho manželka, a jeho děti, kteří však o vydání nemovitostí nepožádali. Za jedinou oprávněnou osobu v daném případě proto soud prvního stupně považoval žalobkyni, která také zachovala lhůtu k učinění výzvy k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak to již bylo posouzeno také v nálezu Ústavního soudu ČR z 2.9.1998, I. ÚS 92/97, který se týkal této právní věci.
Žalované pokládal soud prvního stupně ohledně domu čp. 73 v katastrálním území Č. u K. H. za povinné osoby podle ustanovení §20 odst. 2 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní získali nemovitosti, uváděné žalobkyní, smlouvou, uzavřenou s bývalým Místním národním výborem v K. H. Tato kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v K. dne 10.2.1977. Soud prvního stupně byl na základě výsledků provedeného dokazování toho názoru, že při tomto převodu nemovitostí nebyli žalovaní nijak protiprávně zvýhodněni. Pokud však šlo o souladu s tehdy platnými cenovými předpisy (zejména s vyhláškou č. 43/1969 Sb.) vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, podle něhož činila cena žalovanými získaného domu 21.565 Kč, takže pokud žalovaní za něj zaplatili kupní cenu pouze 8.784,30 Kč, činilo by to jen 40% ceny podle tehdy platných cenových předpisů. Nabytí domu žalovanými tu tedy bylo v rozporu s právními předpisy a došlo tu k podhodnocení ceny prodávaného domu z národního majetku fyzickým osobám. Proto ohledně domu čp. 73 v katastrálním území Č. u K. H. uložil soud prvního stupně žalovaným vydat tuto nemovitost žalobkyni, která je tu podle ustanovení §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou k převzetí celého uvedeného domu.
Pokud však šlo o pozemek parc. č. 63 v katastrálním území Č. u K. H., dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nedošlo k jeho získání v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť u tohoto pozemku nedošlo k jeho podhodnocení při získání tohoto pozemku do osobního užívání. Proto ohledně tohoto pozemku byl žalobní návrh žalobkyně zamítnut.
Pokud šlo o pozemek parc. č. 330/2 (louku) v katastrálním území Č. u K. H., byl soud prvního stupně toho názoru, že přešel-li tento pozemek na stát za okolností uvedených v §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. a je-li nyní ve vlastnictví jiných osob, přichází tu v úvahu pouze uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy podání návrhu soudu, aby rozhodl, že na navrhovatele přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu). Návrh podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. však žalobkyní přes udělené právní poučení uplatněn nebyl. Proto byl soudem prvního stupně zamítnut žalobní návrh žalobkyně i na vydání pozemku parc. č. 330/2 v katastrálním území Č. u K. H.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně i žalovaných proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně z 22.9.2003 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 23.3.2004, sp.zn. 56 Co 586/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalovaných nejsou důvodná.
Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že nárok žalobkyně, týkající se domu čp. 73 a pozemku parc. č. 63 v katastrálním území Č. u K. H., je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zatím co na pozemek parc. č. 330/2 (louku) v tomtéž katastrálním území se vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože v žalobě žalobkyně uvedené nemovitosti nabyli od státu za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a z výsledků znaleckého posudku vyplývalo, že cena získaných nemovitostí tu činila 21.565 Kč, zatím co žalovaní zaplatili jen 8.784,30 Kč. Podle tehdy platných právních předpisů bylo možné prodat přebytečný národní majetek za kupní cenu odpovídající cenovým předpisům; nebylo tedy možné prodávat je za ceny nižší, než které byly stanoveny právním předpisem.
Pokud jde o pozemky získané žalovanými, nebyly tyto pozemky, podle názoru odvolacího soudu, získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže není důvod k tomu, aby bylo žalobě žalobkyně ohledně těchto pozemků vyhověno.
Pokud se žalobkyně svými návrhy domáhala jednak vydání pozemku parc. č. 330/2 (louky) a zároveň podala návrh na určení, že je tento pozemek jejím vlastnictvím, byl odvolací soud toho názoru, že „při uplatnění těchto nároků má přednost předpis restituční“ a žalobkyně tedy měla možnost uplatnit nárok způsobem vyplývajícím z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., což neučinila. Odvolací soud proto návrh, aby bylo vyhověno určovací žalobě v tomto případě, neshledal důvodným.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 30.4.2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště 30.6.2004 k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, protože jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé měli za to, že odvolací soud v této právní věci nesprávně uplatnil ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., což představuje nesprávnou právní argumentaci, když toto ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona a pouze v souvislosti s ním může být také aplikováno. V daném případě rozhodně nešlo o majetek převedený v době nesvobody z důvodů rasové perzekuce. Soudy tu pochybily i tím, že se vůbec nezabývaly, zda v daném případě dědicové zemřelého manžela žalobkyně MUDr. M. L. (M. L., R. L. a V. /V./ P.) byli oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., zejména z toho hlediska, zda byli státními občany České republiky a bez objasnění této otázky vztáhly na projednávaný případ ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že si odvolací soud (právě tak jako soud prvního stupně) neobjasnil potřebným způsobem svůj závěr, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soudy obou stupňů tu vycházely jednoznačně z částky kupní ceny 8.784,30 Kč a z ceny uvedené v revizním znaleckém posudku částkou 21.565 Kč; přitom nebylo přihlíženo k tomu, že dům čp. 73 v Č. u K. H. byl již při převodu na žalované oceněn částkou 7.389,30 Kč a v revizním znaleckém posudku částkou 15.023 Kč. Nebyly také brány v úvahu námitky žalovaných vznesené jak proti posudku znalce Ing. O. Z. z 22.11.1999 i proti reviznímu posudku znaleckého ústavu S.-C. P., s.r.o., z 10.10.2001. Nelze proto výsledky těchto znaleckých posudků pokládat za jednoznačné. Nebylo také přihlíženo k okolnostem daného případu, v němž šlo o to, že žalovaní s vědomím původních vlastníků nemovitosti začali užívat a posléze je zachránili před jejich zkázou, neboť tyto nemovitosti byly v havarijním stavu, když se jich žalovaní v dobré víře ujali.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ se nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 9 C 152/98 Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodnutími odvolacích soudů nebo rozhodnutími dovolacího soudu řešena rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při posuzování toho, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházel dovolací soud z právních závěrů, obsažených v rozhodnutích a stanoviskách, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jež se vztahují především na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond (§1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), lze použít i na zahrady, přilehlé k obytnému domu v souvisle zastavěné části obce a využívané k pěstování plodin pro vlastní potřebu a byla tu dána souvislost se zemědělskou výrobou (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 256-257, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správních aktů; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
U bezpodílových spoluvlastníků postačovalo, když výzvu k vydání věci uplatnil jen jeden z nich; bylo tu totiž třeba brát v úvahu, že ve smyslu ustanovení §143 občanského zákoníku právo jednoho z manželů k věcem v bezpodílovém spoluvlastnictví nebylo omezeno velikostí a poměrem podílů spoluvlastníků a že oběma z bezpodílových spoluvlastníků náleželo ve vztahu k třetím osobám ochrana jejich vlastnických práv k věcem patřícím do tohoto spoluvlastnictví, protože jim náleželo nedílné právo k celé věci (srov. č. 34/1993, str. 110 /244/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepodají-li všechny oprávněné osoby výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb. nebo zákonem č. 87/1991 Sb., náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě (zbývajícím oprávněným osobám) z příslušné skupiny dalších oprávněných osob, pokud včas podala /podaly/ výzvu; k dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se nepřihlíží (srov. č. 34/1993, str. 110 /244/ a str. 115 /249/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhlášky č. 128/1984 Sb., č. 43/1969 Sb. a č. 73/1964 Sb.) (srov. č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. není fyzická osoba (viz č. 16/1996, str. 47 /125/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vlastník nemovitosti, proti němuž lze uplatňovat nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 téhož zákona a ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nepřichází v úvahu řízení ohledně uplatněného nároku na základě výzvy k vydání nemovitosti (srov. č. 16/1996 Sb., str. 49-50 /127-128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně pozemků, které byly získány do osobního užívání (podle dříve platné právní úpravy v §198 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.), lze se domáhat jejich vydání, jde-li o pozemky získané v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě za nižší cenu než odpovídající cenovým předpisům (srov. č. 16/1996, str. 52 /130/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i na daný případ, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Proto neshledal dovolací soud, že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Stejně tak nebyla tímto rozhodnutím odvolacího soudu (jak již shora uvedeno) řešena právní otázka, jež by byla odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatelů odmítnout jako dovolání nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, vyjadřujícího v podstatě procesní stanovisko žalobkyně, učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu