ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1767.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1767/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené advokátem, proti žalované A. T. C., s.r.o., společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátkou, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 228/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, č.j. 64 Co 374/2003-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení o dovolání 5.075,- Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2003, č.j. 18 C 228/2002-76, kterým byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnictví žalobkyně k jedné ideální čtvrtině nemovitostí zapsaných na LV č. 2063, k.ú. V., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., a to budovy č.p.162 na stavební parcele č. 460 a pozemku stavební parcela č.460. Úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Matka žalobkyně, a následně žalobkyně, se domáhaly vydání poloviny sporných nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb., a žalobkyni bylo soudem vyhověno ohledně ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí. Pokud žalobkyně v prekluzivní lhůtě neuplatnila svůj tvrzený nárok podle §5 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb., pak její nárok zanikl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. I ÚS 152/2000, je žalobkyně posuzována jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., a nemůže tedy nyní uplatňovat nárok podle obecných předpisů. Navíc vlastnické právo žalované nelze zpochybnit ani na základě tvrzeného dědického práva žalobkyně odvozeného od matky žalobkyně či dědického práva žalobkyně samotné. Žalobkyně ani matka žalobkyně nebyly účastny dědického řízení o projednání dědictví zůstavitelky F. C., a ani se v promlčecí lhůtě podle §558 zákona č. 141/1950 Sb. nedomáhaly vydání dědictví od nepravého dědice, či jiné ochrany pravého dědice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Otázka zásadního právního významu je, zda lze považovat za převzetí majetku státem bez právního důvodu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., i situaci, kdy v důsledku jednání státu nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Dovolací důvod tvrdí dovolatelka podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. v nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá ve skutečnosti, že soudy nižší instance aplikovaly ve věci zákon č. 87/1991 Sb., jako předpis speciální. Dále dovolatelka polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem nejpozději smrtí své matky, když dědění majetku je zaručeno Ústavou. Po smrti F. C. je jediným vlastníkem sporných nemovitostí žalobkyně, případně její matka, a žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo ke sporné části nemovitostí smlouvou od nevlastníka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižší instance a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolání není přípustné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla již uspokojena ohledně ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. V rámci soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 117/94 obecný soud nakonec rozhodl ve věci, vázán právním názorem Ústavního soudu ČR vysloveným v nálezu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 152/2000, zamítnutím žaloby podané Obvodním státním zastupitelstvím pro P. o neplatnost mimosoudní dohody o vydání ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. jako osobou povinnou a dovolatelkou jako osobou oprávněnou. Mimo jiné byla tehdy posouzena i důvodnost povinnosti vydat věc podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Otázka nyní nastolená dovolatelkou nemohla mít tedy určující význam pro rozhodnutí o věci odvolacím soudem v nyní projednávané věci. Z hlediska právního posouzení nebyl (ani nemohl být) napadený rozsudek odvolacího soudu - ve věci o určení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem podle obecných předpisů - založen na posouzení „zda lze považovat za převzetí majetku státem bez právního důvodu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., i situaci, kdy v důsledku jednání státu nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát“, pokud se dříve sama žalobkyně považovala za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., a Ústavní soud ČR v citovaném nálezu zavázal obecný soud k posouzení povinnosti věc vydat podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud tedy dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Podání dovolání bylo odmítnuto a žalované náleží náhrada nákladů řízení o dovolání ve výši 50 % z odměny 10.000,- Kč za zastupování účastníka advokátem podle §5 písm. b/ v návaznosti na §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.; advokát učinil účinně pouze jeden úkon (vyjádření se k dovolání), a vzhledem k předmětu tohoto dovolacího řízení nebyl dán důvod pro použití §15 citované vyhlášky. Podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží k tomuto úkonu paušální částka 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu