ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1795.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1795/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. O., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.3.2004, sp. zn. 55 Co 470, 471/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 341/91 (žalobkyně M. O., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 2.3.2004, sp. zn. 55 Co 470, 471/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, z 25.3.2003, čj. 27 C 341/91-369 (doplněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 15.9.2003, čj. 27 C 341/91-401), pokud jimi bylo rozhodováno o žalobním návrhu, týkajícím se domu čp. 634 v P., jakož i o nákladech řízení.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24.9.1991, se žalobkyně (původně ještě i se svým manželem prof. Dr. J. O., v průběhu tohoto řízení pak zemřelým) domáhala, aby bylo žalovanému uloženo vydat dům čp. 634 a pozemek parc. č. 830 (o výměře 686 m2) a parc. č. 831 (o výměře 681 m2) v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti (získané manžely O. v roce 1968) přešly na stát v důsledku propadnutí majetku, vysloveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 16.9.1974, sp. zn. 4 T 272/74, který byl později zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V roce 1975 byly tyto nemovitosti převedeny ze strany státu na manžele J. a V. Š.; při tomto převodu byli žalovaní, podle názoru žalobců, protiprávně zvýhodněni. Výzva k vydání nemovitostí byla tu řádně a včas podána, ale bezvýsledně. Žalovaný J. Š. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné v žalobě v této právní věci, byly získány bez rozporu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14.4.1993, čj. 27 C 341/91-62, byla žaloba, podaná v této právní věci, zamítnuta a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení částkou 1.849 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 pak vynesl ještě 7.3.1994 doplňující rozsudek (čj. 27 C 341/91-101), jímž byl výrok rozsudku ze 14.4.1993 doplněn dalším výrokem, jímž byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaný byl uznání povinným uzavřít dohodu o vydání pozemků par. č. 830 a parc. č. 931 v katastrálním území P. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
K dovolání ze strany žalující Městský soud v Praze rozsudek ze 14.4.1993 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze 7.3.1994) změnil svým rozsudkem ze 14.12.1993, sp. zn. 12 Co 401, 402/94. Žalovanému J. Š. bylo uloženo uzavřít s manžely O. dohodu o vydání domu čp. 634 s pozemkem parc. č. 830 (o výměře 126 m2) a s pozemkem parc. č. 831 (o výměře 681 m2) v katastrálním území B. Žalovanému bylo uloženo nahradit uvedeným manželům náklady řízení částkou 1.840 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
K odvolání žalovaného byl rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.12.1994, sp. zn. 12 Co 401, 402/94, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 31.3.1998, 23 Cdo 222/98, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku dospěl k výslednému závěru, že řízení před soudy obou stupňů bylo ve vztahu k možnosti vydat požadovaný dům postiženo vadou, která v tomto směru měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 830 a parc. č. 831 v katastrálním území B., spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ občanského soudního řádu).
Městský soud v Praze pak vynesl rozsudek z 20.10.1998, sp. zn. 16 Co 336, 337/98, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně pozemků parc. č. 830 a parc. č. 831 v katastrálním území B. Dalším výrokem svého rozsudku odvolací soud rozhodl, že „nad tento rámec se rozsudek zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na to, že v odvolacím řízení bylo uvedeno, že dnešní podoba domu čp. 634 v P. neodpovídá již stavu ke dni doručení výzvy žalovanému, neboť je výsledkem půdní vestavby a stavby garáže, provedené žalovaným v období pozdějším, takže není zřejmé, zda tu nejde o situaci, že stavba domu ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Měl proto odvolací soud za to, že bude v dalším průběhu řízení úkolem soudu prvního stupně doplnit řízení v uvedeném směru, a to zevrubným výslechem žalovaného, zaměřeným na jeho stavební činnost na uvedeném domě, případně vypracováním znaleckého posudku z oboru stavebnictví, anebo provedením jiných důkazů potřebných ke zjištění skutečného stavu věci.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl poté rozsudkem z 25.3.2003, čj. 27 C 341/91-369. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně M. O. proti žalovanému J. Š. o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání domu čp. 634 a pozemků parc. č. 830 a parc. č. 831, zapsaných na listu vlastnictví č. 930 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro město P.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především poukázáno na to, že po smrti dalšího ze žalujících prof. Dr. J. O., zemřelého 3.9.2000, bylo v řízení jednáno jen se žalobkyní M. O., jako s právní nástupkyní uvedeného zemřelého žalobce.
Soud prvního stupně měl za to, že je nepochybné, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a že také pasívní legitimace žalovaného v tomto sporu nebyla zpochybněna a je opřena i o výpis z katastru nemovitostí, kde je žalovaný zapsán jako vlastník nemovitostí, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné. Na základě výsledků v řízení provedeného dokazování měl soud prvního stupně za to, že žalovaný byl při koupi domu čp. 634 v P. – B. v roce 1975 protiprávně zvýhodněn (když totiž nebyla dodržena pravidla objektivního výběru zájemců o koupi domu, jež byla zakotvena i v interním předpisu bývalého Obvodního národního výboru v P., a tento postup byl zřejmě ovlivněn doporučujícím přípisem tehdejšího předsedy vlády ČSR).
Podle názoru soudu prvního stupně bylo však nutno se zabývat námitkami žalovaného, že tu došlo k přestavbě domové nemovitosti, takže ztratila svůj původní stavebně technický charakter, a také tím, ve kterém období k této přestavbě došlo. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že poté, co žalovaný nabyl dům čp. 634 v P., zahájil stavebně technické úpravy nemovitosti, které trvaly řadu let a probíhaly ještě v 90. letech. Při posouzení těchto otázek vycházel soud prvního stupně z posudku znalce, provedeného v tomto řízení, podle něhož u uvedeného domu došlo k několikanásobnému zvýšení technických i estetických parametrů objektu, které radikálně ovlivnily bydlení; většina stavebně technických úprav proběhla do konce roku 1991, ale v období 1991-1993 došlo ještě k přestavbě střechy. Také v posudku Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR bylo jednoznačně konstatováno, že dům čp. 634 v P. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter; posudek poukazoval na změny v prvcích dlouhodobé životnosti nemovitosti (a to svislých nosných konstrukcích, v konstrukci zastřešení, v základech stavby a ve schodišti). Základy stavby se tu změnily o 145,95 %, tedy podstatně o více než 50 %, uvádělo se ve znaleckém posudku; tato konstrukce stavby je změněna o více než 50 %, svislé stěny se změnily o 41,60 % a vodorovné konstrukce stropů se změnily o 8,99 %. Uváděný znalecký posudek vycházel ze změny stavby, jež proběhla na základě stavebního povolení z roku 1976 a nikoli ze změn po roce 1990 až 1991. Za těchto uvedených okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedená domová nemovitost ztratila po roce 1976 svůj původní stavebně technický charakter, a to podstatně více než o 50 %, přičemž k tomu došlo do roku 1991, tedy do doby, než byly nároky žalobkyně podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněny. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že tu je dána překážka podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která brání vydání nemovitosti žalobkyni.
Soud prvního stupně tedy žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25.3.2003, čj. 27 C 341/01-369 (doplněnému pak ještě usnesením z 15.9.2003, čj. 27 C 341/91-401, o povinnosti žalobkyně zaplatit do pokladny soudu náklady vyplaceného znalečného) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2.3.2004, sp. zn. 55 Co 470, 471/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání stavební parcely č. 830 a zahrady parc. č. 831 v katastrálním území B., a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Pokud soud prvního stupně rozhodl znovu o pozemcích parc. č. 830 a parc. č. 831 v katastrálním území B., nebyly tu dány podmínky řízení, když tu už rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14.4.1993, čj. 27 C 341/91-62, doplněným rozsudkem téhož soudu ze 7.3.1994, čj. 27 C 341/91-101, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 20.10.1998, sp. zn. 16 Co 336, 337/98-161, byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání uvedených pozemků. Toto rozhodnutí se stalo pravomocným 24.11.1998. Nemohla proto být ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu tato pravomocně vyřízení právní věc v uvedeném rozsahu projednávána znovu.
Pokud byla žaloba žalobkyně zamítnuta ohledně žalobního návrhu na uzavření dohody o vydání domu čp. 634 v P., odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože soud prvního stupně vycházel, jak odvolací soud uváděl, z dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že ve svém závěru, že obytný dům tu nepodléhal vydání ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když zásadní přestavbou ztratil svůj původní stavebně technický charakter, vycházel ze znaleckého posudku, vypracovaného a podaného v tomto řízení znaleckým ústavem (na podkladě spisové dokumentace, místní prohlídky a projektové dokumentace bývalého obvodního národního výboru z let 1976 až 1978). Posudek byl vypracován k původnímu stavu domu (z období 1975-1991) a nikoli k jeho současnému stavu. V posudku bylo konstatováno, že u dvou ze čtyř posuzovaných prvků dlouhodobé životnosti stavby (tj. u základů stavby a u konstrukce jejího zastřešení) došlo přestavením domu ke zvýšení rozměru jeho plochy o více než 50 % původního rozsahu. Odvolací soud nepokládal za potřebné vypracování dalšího znaleckého posudku a námitku žalobkyně, že u původních základů domu vycházel v řízení provedený znalecký posudek z výměry 31 m2, třebaže správná výměra činila 25,895 m2, neshledal odvolací soud rozhodnou.
Ohledně nákladů řízení poukazoval odvolací soud ve svém rozhodnutí na ustanovení §142 odst. 1, §148 odst. 1, §151 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 27.3.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.5.2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Svým dovoláním napadala rozsudek odvolacího soudu „v části rozsudkem dovolacího soudu nedotčené“. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že jím byl podán nesprávný výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když pojem „ztráta původního stavebně technického charakteru nemovitosti“ byl zúžen jen na stavební obměny, tj. jen na změny kvantitativní. V daném případě ale nedošlo k žádné kvalitativní změně stavby, jako by tomu bylo např. při přestavbě rodinného domku na mateřskou školu nebo na zdravotnické středisko apod. U domu čp. 634 v P. nedošlo ke ztrátě jeho stavebně technického charakteru, když nadále zůstává rodinným domem pro bydlení fyzických osob. Na tom nemohly nic změnit takové stavební změny jako oprava střechy, stavba druhé garáže, stavba zádveří a stavba bazénu (ostatně vůbec nekolaudovaná). U soudem posuzovaných stavebních změn nebylo bezpečně zjištěno a doloženo, zda tyto stavební změny byly provedeny do roku 1991, když např. oprava střechy byla provedena až v roce 1993.
Dovolatelka je nadále toho názoru, že její vlastnictví k pozemkům parc. č. 830 a parc. č. 831 platně nepřešlo na stát, takže institut osobního užívání pozemků k nim nemohl vzniknout.
Také ohledně výroku o nákladech řízení dovolatelka namítala, že toto rozhodnutí není správné a že mělo být o nich „spravedlivě rozhodnuto podle ustanovení §147 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.“
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhoval, aby dovolání bylo odmítnuto, respektive zamítnuto pro nedůvodnost.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tedy před 1.1.2001). Výjimky, uvedené v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., se na daný případ nevztahují.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky, poukazující na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud z právního závěru, že o postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil už v průběhu řízení (např. při nesprávném předvolání účastníka řízení k jednání) a nikoli až při rozhodování (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Takovou vadu řízení však dovolací soud v daném případě neshledal a nemá proto za to, že by v tomto případě byl dán dovolatelkou uváděný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit především podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 341/91 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při úvaze o tom, zda tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem nebo právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházel dovolací soud ze znění ustanovení §20 odst. 1, §4 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž byla tato právní věc posouzena soudy obou stupňů, a z právních závěrů obsažených v rozhodnutích a stanoviskách uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají oprávněným osobám podle tohoto zákona stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl na str. 121 (255) zaujat právní závěr: „O zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. k tomu i č. 15/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů a č. 54/1973, str. 208-209, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Ve zmiňovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo poukazováno na „přístavbu, která by zvenčí i vnitřním uspořádáním změnila rozsah i obsah předmětu vlastnictví“, jakož i na „změnu podstaty věci“. V rovněž zmiňovaném závěru pod č. 54/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 208-209 /394-395/) bylo poukazováno rovněž na „změnu podstaty věci“ a na „přestavbu domu, na kterou je třeba stavební povolení“.
Ve smyslu těchto základních výkladových závěrů je třeba na prvky dlouhodobé životnosti stavby pohlížet jako na jedno, ale nikoli jediné, hledisko pro posouzení stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy hledisko k posouzení zásadní přestavby stavby (a to jako změny podstaty věci vedle druhu či obsahu věci i co do rozsahu věci), kterou dochází zpravidla (ne však vždy) ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby tehdy, jestliže došlo k obměně nadpolovičního objemového podílu konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby.
Při srovnání těchto právních závěrů, vycházejících z uveřejněné judikatury soudů, se závěry, k nimž v daném případě dospěl odvolací soud (a to v podstatě i shodně se soudem prvního stupně) ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, lze konstatovat, že odvolací soud dospěl k užšímu výkladovému závěru, že „k posouzení ztráty původního stavebně technického charakteru zásadní přestavbou stačí alespoň u jednoho prvku dlouhodobé životnosti stavby obměna reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí daného prvku“. A protože dovolací soud, na rozdíl od odvolacího soudu, vychází z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, musel přisvědčit názoru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obsahujícím řešení právní otázky výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž toto řešení nelze pokládat (ve smyslu závěrů z uveřejněné judikatury soudů) za řešení v plném souladu s uvedeným hmotně právním ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích. Bylo tu tedy na místě konstatovat, že je dána přípustnost dovolání dovolatelky (podle §237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 občanského soudního řádu) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 634 v P.
Toto přípustné dovolání dovolatelky posoudil dovolací soud i jako dovolání důvodné, a to z téhož důvodu ne zcela správné aplikace a výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně nevydávání staveb, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Nebylo však shledáno, že by tu byly dány zákonné předpoklady ke zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o částečném zastavení řízení, neboť tento výrok odpovídá znění i obsahu ustanovení §159 odst. 5 občanského soudního řádu.
Za těchto uváděných okolností přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku ohledně nevydání domu čp. 634 v P., a to podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které byl zrušen uváděný výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně (pokud šlo o vydání domu čp. 634 v P. a o uložení povinností k náhradě nákladů řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b, věta druhá, občanského soudního řád). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu) a v řízení se zaměří opětovně na všestranné objasnění (a využitím doplnění znaleckého posudku nebo i jeho revize) toho, zda tu zásadní přestavbou došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, a to komplexně z hlediska druhu, obsahu i rozsahu přestavby domové nemovitosti.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, v.r.
předseda senátu