ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1871.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1871/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. M. K. a 2. J. N., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 224/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.7.2002, č.j. 19 Co 1461/2002-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl ve vztahu k žalované M. K. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.1.2002, č.j. 9 C 224/2001-86, kterým byla žalovaným uložena povinnost vyklidit dům čp. 102 s pozemkem parc. č. 547, jakož i pozemek parc. č. 546 – zahradu, vše v obci a k. ú. Č. B. Druhý žalovaný byl zavázán vyklidit nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku a první žalovaná, která podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, byla zavázána nemovitosti vyklidit a vyklizené žalobci předat do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení, a to tak, že povinnost zaplatit žalobci tyto náklady nezatížila první žalovanou ani v jedné z obou instancí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm podle obsahu napadl výrok rozsudku v části, kterou byla první žalované M. K. přiznána bytová náhrada a na ni vázáno vyklizení domu. Dovolatel dovodil přípustnost mimořádného opravného prostředku odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vytkl dále odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Toto spatřoval
- v nesprávné aplikaci §853 občanského zákoníku (dále „o. z.“), v jejímž důsledku byl použit §712 o. z. o bytových náhradách; tato analogie nepřicházela podle dovolatele v úvahu, neboť vlastnické právo žalobce k nemovitostem lze omezit jen zákonem, tj. v případech výslovně uvedených v §711 a 712 o. z., přičemž tato omezení se váží pouze k existujícímu nájmu bytu; žalobce však nevydražil s nemovitostmi v dosavadním vlastnictví žalované, na něž byl prohlášen konkurz a následně veřejná dražba, žádné závazky ani jiná omezení vlastnického práva, a žalované nesvědčí žádný právní titul užívání bytu;
- též v chybném použití §3 odst. 1 o. z. o dobrých mravech, kterým bylo odůvodněno, že první žalované náleží právo na náhradní byt; podle tohoto ustanovení totiž nelze konstituovat nové právo ani povinnost, a zajištění náhradního bytu by neprávem zatížilo žalobce jako vlastníka nemovitostí; ten se přitom žalobou na vyklizení nemovitostí domáhal ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 o. z. a článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce s poukazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu navrhl, aby byly rozsudky obou nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná, vůči které dovolání směřovalo, se k němu písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Ještě před případným meritorním posouzením věci podle zákonných dovolacích důvodů však musel dovolací soud dovodit, zda je dovolání přípustné. Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí, bez předchozího zrušení a vrácení věci odvolacím soudem s odlišným právním názorem, přitom přicházela v úvahu pouze dovolatelem zmíněná přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
O takto založenou přípustnost dovolání však v posuzované věci nešlo.
Použití analogie při rozhodování nižších instancí o bytové náhradě (§853 o. z.), jak je vytkl dovolatel odvolacímu soudu v první části dovolacích námitek, je podle dovolacího soudu přípustné. Dovolací soud zde odkazuje zejména na svůj rozsudek ze dne 21.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1999 (str. 80/190/), ve kterém byla přiznána bytová náhrada na základě analogie po zániku práva spoluvlastníka domu užívat byt. I když v citované věci nepozbyl spoluvlastník vlastnické právo k nemovitosti – na rozdíl od nyní posuzované věci, v níž první žalovaná přestala být spoluvlastnicí nemovitostí včetně předmětného bytu -, má dovolací soud zato, že rozhodným momentem je pozbytí práva užívat byt, nezajištěné zákonnou bytovou náhradou. Analogií tu je možné zhojit tíživou situaci na straně první žalované a nutno vzít v úvahu, že právo na bydlení uznává Ústavní soud za základní lidské právo sociální povahy.
Z literárních pramenů poukazuje dovolací soud na publikaci J. Spáčila Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku (C.H.BECK, Praha 2002), kde je na str. 174, 175 též vyloženo stanovisko dovolacího soudu k analogické aplikaci §712 o. z. v případě vlastnické žaloby, nesvědčí-li již právní titul užívání bytu straně žalované.
Ve vztahu ke druhé části námitek dovolatele, podle níž znamenala aplikace §3 odst. 1 o. z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy konstituování práva žalované a současně povinnosti žalobce jako vlastníka, opomenul dovolatel již ustálenou judikaturu k otázce přiznání bytové náhrady, opírajícího se jen o výjimečné použití §3 odst. 1 o. z. Přiznání bytové náhrady tu neznamená konstituování nového práva, ale omezení existujícího práva vlastníka nemovitostí, ke kterému vázáním vyklizení bytu na bytovou náhradu dochází. Dovolací soud se k tomuto názoru přiklonil nejvýrazněji v rozsudku ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaném pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 22 /50/). Z literatury lze k témuž opět uvést již citovanou publikaci J. Spáčila, zejména její analýzu na str. 175 a násl.
Dlužno dodat, že nižší instance aplikaci §3 odst. 1 o. z. přesvědčivě odůvodnily též po stránce skutkové, a to zjištěním, že první žalovaná nemá jinou možnost bydlení a že byt užívá se třemi dětmi.
Odvolací soud tedy vycházel při aplikaci i interpretaci rozhodných ustanovení převážně z jejich konstantního výkladu dovolacím soudem bez toho, že by tu existoval aktuální rozpor v judikatuře dovolacího nebo nižších soudů. Nedošlo také k řešení právních otázek, určujících pro rozhodnutí, v rozporu s hmotným právem. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy v posuzované věci nebylo naplněno a dovolání nemohlo být považováno za přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Na straně úspěšné v dovolacím řízení vzniká sice podle §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, první žalované však takové náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu