ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1875.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1875/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 348/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, č. j. 12 Co 724/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 1. 12. 2000 u Okresního soudu v Olomouci domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastníkem nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdil, že smlouva uzavřená mezi A. O., výrobním družstvem D. a žalovaným je absolutně neplatná, a to s ohledem na ustanovení §39 o.z. Podle žalobce výše uvedená smlouva odporuje ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, č.j. 18 C 348/2000-82, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsán jako vlastník stavby č. 341, přičemž pozemek č. 290 je pozemkem jiného vlastníka. Vzal za prokázáno, že žalovaný získal tuto nemovitost na základě kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993, uzavřené s A. O., výrobním družstvem se sídlem v D., s právními účinky vkladu ke dni 27. 8. 1993. Rovněž zjistil, že žalovanému byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99-46, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2000, uložena povinnost vydat do vlastnictví žalobce dům č.p. 341 a pozemek zastavěná plocha parcela č. 290 v kat. území O. Zaujal názor, že kupní smlouva uzavřená mezi A., výrobním družstvem O. a žalovaným dne 7. 7. 1993 je platná, přičemž odkazoval na rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1995, č.j. 10 C 166/94-50, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 3. 1999. V této souvislosti uvedl, že podle ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jak pro účastníky, tak pro všechny orgány. Dále dovodil, že v souvislosti s uzavřením výše uvedené kupní smlouvy nedošlo k porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a to vzhledem k tomu, že byla uzavřena poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 9 Co 181/92, kterým byla žaloba žalobce a jeho bratra na vydání předmětných nemovitostí zamítnuta. Dospěl k závěru, že vlastník nemovitosti A. O. tedy mohl s předmětnou nemovitostí disponovat a odpadlo zde ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Uzavřel, že před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 7. 1993 zde nebyla žádná překážka, která by bránila k uzavření tohoto právního úkonu. Vyslovil závěr, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 12 Co 724/2003-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom rozsahu, že naléhavý právní zájem na straně žalobce je dán za situace, kdy pro jeho vlastnické právo svědčí pravomocné rozhodnutí soudu, přičemž žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a žalobce tedy nemůže jiným způsobem, než určovací žalobou dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř. s tím, že novým rozhodnutím v restituční věci nemohou být dotčeny právní vztahy třetích osob, v daném případě žalovaného. Podle odvolacího soudu pro právní posouzení je rozhodující vyřešení otázky, zda kupní smlouva uzavřená dne 7. 7. 1993 mezi A., výrobním družstvem O. a žalovaným, s vkladem vlastnického práva dne 27. 8. 1993 byla uzavřena v rozporu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. či nikoliv. Konstatoval, že podstatnou skutečností je, že povinná osoba A., výrobní družstvo O., věděla o tom, že probíhá před Okresním soudem v Olomouci k žalobě žalobce řízení o vydání předmětných nemovitostí, přičemž toto řízení běželo i v době, kdy A., výrobní družstvo O., předmětné nemovitosti dne 7. 7. 1993 prodal žalovanému. Vyslovil závěr, že společnost A., výrobní družstvo O., jako povinná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. byla v době uzavření kupní smlouvy s žalovaným (dne 7. 7. 1993 ) vázána ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a nemohla tedy platně předmětné nemovitosti převést do vlastnictví žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva uzavřená dne 7. 7. 1993 je absolutně neplatným právním úkonem právě pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §22 odst. 1 zákona č.403/1990 Sb., žalovaný z tohoto právního úkonu nemohl nabýt žádná práva a povinnosti a tedy ani vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem proto svědčí žalobci, a to vzhledem k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99 - 46, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2000 a na základě něhož byla žalovanému jako povinné osobě uložena povinnost vydat oprávněné osobě - žalobci do jeho vlastnictví nemovitost dům č.p. 341 na zastavěné ploše parcela č. 290 se všemi součástmi a příslušenstvím zapsané u Katastrálního úřadu v O. pro obec O. na listu vlastnictví č. 646.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na určení vlastnického práva žalobce. Podle dovolatele žalobce se nikdy nestal vlastníkem objektu bydlení č.p. 341 stojící na parcele č. st. 290 v k.ú. O., proto jeho žaloba na určení vlastnického práva nemohla být úspěšná. Konstatoval, že nabytí vlastnického práva žalobce k výše uvedené nemovitosti bylo podmíněno vkladem tohoto práva do katastru nemovitostí. Poukazoval na skutečnost, že tento vklad Katastrálním úřadem v O. povolen nebyl, žalobce tedy nemohl vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabýt. Dále namítal, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy bylo pravomocně skončeno řízení o uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o vydání věci - nemovitostí žalobci. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, který dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993 s odůvodněním, že rozsudkem odvolacího soudu byla zcela popřena společenská úloha procesního institutu právní moci, přičemž byla upřednostněna žaloba žalobce před poskytnutím právní ochrany vlastnického práva žalovaného nabytého v dobré víře. Dále tvrdil, že ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je zákonným omezením vlastnického práva, které nemůže trvat časově neomezenou dobu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil podle obsahu dovolání přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba s odňatými věcmi až do jejich odevzdání oprávněným osobám povinna nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nemohly být věci, jejich součásti a příslušenství převedeny do vlastnictví jiného nebo do užívání jiného (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytů). Podle ustanovení §663 o.z. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Hodnocení dopadů ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř. nelze oddělovat od obecné otázky poměru práva hmotného a na něj navazujícího práva procesního. Citované ustanovení řeší důsledky plynoucí z průběhu řízení, resp. průběhu dovolacího řízení, na poměry mezi účastníky konkrétního sporu, jenž podle svého předmětu může mít dopad na postavení třetích osob, stojících mimo okruh účastníků civilního soudního řízení, které již bylo pravomocně (resp. v dovolacím řízení po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu) opět otevřeno zrušovacím rozhodnutím dovolacího soudu.
Samotný tento důsledek však nemůže stát proti důsledkům plynoucím z ustanovení hmotného práva, notabene ve vztahu k osobám, které účastníky základního sporu nebyly. Platí totéž prvotní zásada, podle níž procesní právo je odrazem práva hmotného. Tyto důsledky zákonodárce vyjádřil v příslušných ustanoveních o.s.ř., tak kupř. při definici způsobilosti být účastníkem řízení, kteréžto ustanovení výslovně odkazuje na hmotněprávní úpravu. Obdobný závěr nutno přijmout, pokud výsledky řízení naznačují závěr o neplatnosti (absolutní) určitého právního úkonu, o němž v dalším probíhajícím soudním sporu bylo rozhodováno. Nepřiznává-li hmotné právo ochranu práv plynoucích zdánlivě z absolutně neplatného právního úkonu, nemůže být tento prvořadý důsledek odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím ze speciálního ustanovení procesního práva. O takový případ jde při výkladu ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř.
Pokud odvolací soud v této věci správně nepřehlédl okolnost, že kupní smlouva uzavřená mezi A., výrobním družstvem O. a žalovaným dne 7. 7. 1993 byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vyvodil rovněž správný důsledek ze svého posouzení, když k existenci pravomocně skončeného řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 336/92 nepřihlédl. V tomto rozsahu se s jeho závěry dovolací soud ztotožňuje.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu