ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1901.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1901/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému dříve V. r. a v., nyní J. p., státnímu podniku, o obnovu řízení,ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 199/2000, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 283/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2003, č.j. 12 Co 611/2003-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21.1.2003, č.j.11 C 283/2002-14, kterým bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 199/2000. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, když nebyl dán žádný z důvodů pro povolení obnovy řízení uvedený v §228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Žalobce v žalobě i odvolání jako důvod obnovy řízení uváděl, že v původním řízení nemohl označit žalovaného, přestože jako účastník řízení řádně splnil svou důkazní povinnost, ale jím navržený důkaz nemohl být proveden pro překážku objektivní povahy. Odvolací soud však uzavřel, že žaloba v původním řízení nebyla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, ale také z důvodu, že nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř., nehledě na to, že žalobce v žalobě na obnovu řízení ani v odvolání neuvádí konkrétní důkaz, který nemohl být v původním řízení proveden a který by se musel týkat prokázání naléhavého právního zájmu na původně požadovaném určení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání v celém rozsahu. Ve vztahu k přípustnosti dovolání dovolatel uvedl, že podle poučení odvolacího soudu je dovolání přípustné pouze tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam. Jako důvod dovolání tvrdí dovolatel skutečnost, že soudy nižší instance nepřihlédly k tomu, že dovolatel nemohl v původním řízení označit žalovaného, přestože splnil svoji povinnost účastníka označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Navrhovaný důkaz nemohl být v původním řízení proveden z objektivních důvodů, neboť v důsledku komplikované reorganizace právního předchůdce žalovaného se nepodařilo zjistit, kdo je právním nástupcem Ředitelství výstavby, rozvoje a správy vodohospodářských děl v P., kterému byl otec dovolatele nucen prodat za nápadně nevýhodných podmínek a tísni nemovitosti. Tyto skutečnosti dovolatel v žalobě řádně doložil listinami. V původním řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 12.1.2001, č.j. 6 C 199/2000-17, soud konstatoval, že povinnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., je státní podnik Vodohospodářský rozvoj a výstavba, P. Dovolatel se domníval, že bez určení povinné osoby se nemůže domáhat svých práv. Dovolatel nemohl bez své viny předložit soudu označení žalovaného. Poté, co byl dovolateli ustanoven zástupce (advokát), mohl se seznámit „se všemi aspekty případu“ a podal žalobu na obnovu řízení. Na základě těchto skutečností dovolatel dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižší instance a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Zjistil přitom, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Dovolání je přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání §237 o.s.ř.
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí řeší právní otázky v intencích zákonného ustanovení §228 o.s.ř., aniž by v projednávané věci mohly vzniknout pochybnosti o správnosti použití tohoto zákonného ustanovení a správnosti jeho výkladu. Především vychází odvolací soud ze skutečnosti, že v původním řízení byla určovací žaloba podle §80 písm. c/ o.s.ř. zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, a dovolatel nyní v řízení o obnově řízení neuvádí konkrétní důkaz, který by nemohl být v původním řízení proveden a který by se týkal prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle o.s.ř. přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 88).
Dovolací soud tedy dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř; žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22.září 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu