ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1904.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání Ch. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 691/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 56 Co 691/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 347/95 (žalobkyně Ch. S., zastoupené advokátem, proti žalované akciové společnosti T. s. m. O., zastoupené v řízení před soudem prvního stupně advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 31. 10. 1994, se žalobkyně domáhala (původně ještě s další žalobkyní E. K.), aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít se žalujícími dohodu o vydání pozemku č. kat. 747/10 (který byl zapsán ve vložce č. 1338 pozemkové knihy pro katastrální území N. ulice, O.), dále pozemků č. kat. 768/1 a č. kat. 748 (které byly zapsány ve vložce č. 523 pozemkové knihy pro katastrální území N. ulice, O.), také pozemku č. kat. 768/2 (zapsaného ve vložce č. 521 pozemkové knihy pro katastrální území N. ulice, O.), jakož i pozemku č. kat. 356/5 (zapsaného ve vložce č. 1196 pozemkové knihy pro katastrální území N. ulice, O.). V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky „byly ve vlastnictví příslušníků rodiny S. a S., kteří byli právními předchůdci žalobkyň“ a členové uvedených rodin se stali obětmi rasové perzekuce v době nacistické okupace a války; přeživší členové obou rodin se po válce nevrátili do Československa. Po roce 1948 přešlo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na čs. stát. Žalované T. s. m. O., jež uvedené pozemky drží, byly vyzvány k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované T. s. m. O. navrhly zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nedoložily listiny, které by doložily, že jsou osobami oprávněnými k vydání jimi uváděných pozemků. Přitom jde o pozemky, na nichž byly v mezidobí zřízeny stavby, takže pozemky ani stavby na nich postavené nelze vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud se žaloba týká pozemku, označeného nyní parc. č. 1457 a pozemku označeného nyní parc. č. 329, jakož i domu na něm postaveného, jde o nemovitosti privatizované podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 12. 5. 1995, čj. 443/95-370.
Podáním do protokolu, sepsaného dne 27. 8. 1995 u Okresního soudu v Olomouci, vzala žalobkyně E. K. svou žalobu zpět. V důsledku toho bylo řízení mezi touto žalobkyní a žalovaným T. s. m. O. zastaveno usnesením Okresního soudu v Olomouci z 21. 12. 1996, čj. 10 C 347/95-44.
Tímto uvedeným usnesením bylo zastaveno řízení i mezi žalobkyní Ch. S. a žalovanými s. m. O. (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby touto žalobkyní) ohledně pozemků, jež jsou nyní v katastru nemovitostí (na listu vlastnictví č. 40) označeny jako pozemky parc. č. 328/1, parc. č. 1458 a parc. č. 355/3 pro katastrální území O. u Katastrálního úřadu v O.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze 16. 11. 2003, čj. 10 C 347/95-126, byla zamítnuta žaloba žalobkyně Ch. S., jíž se domáhala, aby žalovaným T. s. m. O. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku č. kat. 768/2 (zapsaného dříve ve vložce č. 521 pozemkové knihy pro katastrální území N. ulice, O.), nyní označeného jako parc. č. 1457 na listu vlastnictví č. 40 pro katastrální území O. u Katastrálního úřadu v O. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti 2.150,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně vrátil Krajský soud v Ostravě přípisem z 27. 3. 2002, sp. zn. 13 Co 1100/2001, soudu prvního stupně s tím, že rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, takže „bude zapotřebí, aby vydal Okresní soud v Olomouci ve smyslu ustavení §166 občanského soudního řádu doplňující rozsudek“.
Okresní soud v Olomouci pak vynesl doplňující rozsudek ze 16. 7. 2002, čj. 10 C 347/95-154, jímž doplnil rozsudek téhož soudu ze 16. 11. 2000, čj. 10 C 347/95-126 tak, že do výroku v odstavci prvním bylo doplněno označení nemovitostí takto: Zamítá se návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobkyní tuto dohodu o vydání nemovitostí: Žalovaný vydává žalobkyni nemovitosti: dříve pozemek parc. č. 768/2, zapsaný v pozemkové knize pro katastrální území N. ulice ve vložce 521, nyní pozemek část parc. č. 1457, zapsaný u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 40 pro katastrální území O., dále dříve pozemek parc. č. 747/6, zapsaný v pozemkové knize pro katastrální území N. ulice ve vložce č. 1338, nyní pozemek část parc. č. 330, zapsaný u Katastrálního úřadu O. na listu vlastnictví č. 40 pro katastrální území O., jakož i dříve pozemek parc. č. 768/1, zapsaný v pozemkové knize pro katastrální území N. ulice ve vložce č. 523, nyní pozemky části parcel č. 1457, 329 a 329, zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 40 pro katastrální území O. Zamítnut byl také žalobní návrh, aby žalovaný byl uznán povinným vydat uvedené nemovitosti žalobkyni do 15. dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnuto bylo i tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s projednáním zbývající části předmětu řízení.
Své zamítavé rozhodnutí ve věci odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně neprokázala, že je státní občankou České republiky. Soud prvního stupně vycházel z právního názoru, že v roce 1953, kdy se žalobkyně stala státní příslušnicí USA, platil zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání čs. státního občanství, který v §10 odst. 2 výslovně určil, že se jeho ustanovení nedotýkají právního předpisu č. 60/1930 Sb., jenž zůstal ve vztahu k obecné právní úpravě předpisem zvláštním. Měl proto soud prvního stupně za to, že fyzická osoba mohla na základě uvedené právní úpravy pozbýt čs. státního občanství sňatkem, propuštěním ze státního svazku, odnětím státního občanství a naturalizací na území USA (za podmínek stanovených v článku 1. Úmluvy o naturalizaci, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb.), tj. získáním státní příslušnosti USA. Vzhledem k tomu byl soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyně ztratila čs. státní příslušnost a nemůže být tedy oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. O nákladech řízení před soudem prvního stupně, v němž byla žaloba žalobkyně zamítnuta, bylo tímto soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 16. 11. 2000, čj. 10 C 347/95-126, ve znění doplňujícího rozsudku ze 16. 7. 2002, čj. 10 C 347/95-154, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 10. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 691/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně, včetně doplňujícího rozsudku, z podnětu včasného dovolání žalobkyně věcně správným podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně za svobodna získala pod jménem Ch. E. S. certifikát o naturalizaci v USA dnem 10. 12. 1946; v době pobytu na území USA přijala jméno „Ch.“; dne 19. 9. 1965 uzavřela žalobkyně na území USA manželství s A. S.
Odvolací osud poukazoval na článek I, větu první, Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a USA, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., podle něhož o příslušnících USA, kteří byli nebo budou naturalizování na území Československa, bude se mít za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se státními příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizování na území USA, bude se mít v Československu za to, že ztratili svou státní příslušnost a stali se příslušníky Spojených států. Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platit pro příslušníky jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizaci v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. Překážka válečného stavu vůči Japonsku po skončení války v Evropě tvořila jen překážku pro nabytí občanství USA naturalizací a pro pozbytí čs. občanství po dobu trvání této překážky. V daném případě tedy po odpadnutí této překážky (k 8. 5. 1957 na základě Protokolu o obnovení normálních styků mezi válčícími státy a Japonskem) odpadla překážka na straně žalobkyně, takže podle osvědčení o naturalizaci, vydaném 10. 12. 1946 nabyla naturalizací občanství USA a pozbyla (k témuž datu) občanství československé. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by u ní bylo zachováno státní občanství ČR až do doby skončení platnosti Úmluvy o naturalizaci k datu 20. 8. 1997. Nevycházel proto odvolací soud ze žalobkyní předloženého osvědčení o státním občanství žalobkyně, vyhotoveného Okresním úřadem v O. ke dni 27. 8. 1997, které nemohlo ostatně doložit státní občanství žalobkyně k 1. 11. 1994 (což tu bylo rozhodně ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.).
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 21. 11. 2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 21. 1. 2004 k doručení Okresnímu soudu v Olomouci; při tomto podání dovolání vycházela dovolatelka z poučení o dvojměsíční lhůtě k podání dovolání, obsaženého v písemném vyhotovení rozsudku, které tu mělo ve vztahu k dovolatelce důsledky uvedené v ustanovení §204 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání vycházela z toho, že své dovolání pokládá za přípustné a jako dovolací důvod uváděla, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka vytýkala zejména, že soudům nenáleželo v daném případě přezkoumávat jí předložené osvědčení o jejím českém státním občanství, jež bylo vystaveno Okresním úřadem v O.; šlo tu o veřejnou listinu, jejímž obsahem byl soud vázán jako deklatorním rozhodnutím správního orgánu, takže tu, podle názoru dovolatelky, nebylo možné zkoumat správnost tohoto osvědčení a nebylo možné, aby tu byl připuštěn důkaz opaku.
Pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA, uveřejněné pod č. 169/1929 Sb., měla žalobkyně za to, že logickým výkladem ustanovení článku 1 a 2 této Úmluvy lze dojít k závěru, že žalobkyně nemohla ztratit naturalizací z roku 1953 své české státní občanství, když se tak stalo přede dnem 13. 8. 1957, kdy byl ukončen válečný stav s Japonskem (viz č. 26/1958 Sb.). Podle názoru dovolatelky je zjevné, že ztráta čs. občanství, ke které mělo dojít údajně na základě článku 2 uvedené Úmluvy nebyla možná pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhl naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vedla válku.
Při posuzování tohoto dovolání vcházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů, (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelky tu směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (a to rozsudek nelišící se od rozsudku dřívějšího, jak to mělo na zřeteli ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo proto třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když tu nešlo o případ, v němž by odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je tu dovolání přípustné (viz §239 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání, podané tímto účastníkem řízení, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Při úvaze o aplikaci tohoto ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo třeba ovšem konstatovat, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ze strany žalobkyně nebyl učiněn ani v odvolání žalobkyně (z 3. 1. 2001) proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 16. 11. 2000, čj. 10 C 347/95-126, ani v odůvodnění tohoto odvolání z19. 7. 2001, ani ve vyjádření v souvislosti s odvolacím jednáním u Krajského soudu v Ostravě dne 10. 10. 2003. Protože však citované ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) obsahuje výslovně zákonný předpoklad „návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání“, nebylo možné dospět k závěru, že tu jsou dány u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uváděném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalované akciové společnosti učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu