ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1936.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1936/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ A. R., 2/ J. R., o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 5 C 74/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.5.2003, č.j. 47 Co 125/2001-334, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše uvedeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3.11.2000, č.j. 5 C 74/2000-247, kterým bylo vyhověno žalobě o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to budovy čp. 755 se st.pl.č.851 a pozemku parc.č.1022/2 - zahrady, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 1975 pro k.ú. B. p. H.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně mohla být aktivně legitimována pouze k ideální polovině vydávaných nemovitostí podle §19 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „ zákon o mimosoudních rehabilitacích“) a ve vztahu k celému předmětu řízení nebyly splněny podmínky podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích; fyzické osoby nabyly nemovitosti od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, ne na základě protiprávního zvýhodnění. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěšnosti ve sporu za použití §150 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v
§241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu ve znění před 1.1.2001 (dále „o.s.ř.“), a jeho přípustnost opírá o §238 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozsahu věcné legitimace. Nabyvatelé byli protiprávně zvýhodněni a nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Odvolací soud ve svých závěrech vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako dovolací soud věc projednal vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku podle znění o.s.ř. před 1.1.2001 v souladu s bodem 17, 15, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád. Dovolání podala v dovolací lhůtě žalobkyně, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.; rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není důvodné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není dán.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně použil právní normu na zjištěný skutkový stav, tuto normu však nesprávně interpretoval.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil skutkový závěr, že další oprávněná osoba F. P. pouze zmocnila dovolatelku ve věci uplatnění restitučního nároku. Dovolatelka však následně sama uplatnila restituční nárok ohledně celé nemovitosti. Dovolatelce vzniklo podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem podle §361 obecného zákoníku občanského, a to k jedné polovině. Věcí, která má být vydána (§5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před odnětím státem v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Taková oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1993, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 34, str. 252, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp.zn. 28 Cdo 2448/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu , svazek 27. Nepřichází v úvahu ani možnost postoupení pohledávky mezi oprávněnými osobami (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2001, sp.zn. 28 Cdo 885/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, pod označením, publikovaný v Souboru , str.11, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp.zn. 28 Cdo 295/2003 rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, str. 151).Dovolatelka byla tedy aktivně legitimována pouze k podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s věcí nakládat za okolností uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to v případě, kdy tyto fyzické osoby (jejich právní předchůdci) nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Protiprávní zvýhodnění při převodu předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví fyzických osob nebylo prokázáno, jak podrobně odůvodnil odvolací soud v napadeném rozhodnutí.Manželé R. v převáděném domě bydleli (užívali ho), jako nájemci byli na prvním místě v pořadí uchazečů o odprodej rodinných domků a v žádosti o koupi domu uvedli pouze věcné důvody. Předmětné nemovitosti jim byly prodány státem, aniž by manželé Rozehnalovi byli protiprávně zvýhodněni ve vztahu k podmínkám stanoveným Směrnicí pro prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, či byli zvýhodněni jiným způsobem.
Na základě skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem nelze vyvodit ani právní závěr o nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Odhadní cena převáděných nemovitostí činila podle kupní smlouvy uzavřené dne 11.8.1958 mezi státem a manželi Rozehnalovými 40 920, 10 Kč. Revizní znalecký posudek zpracovaný v soudním řízení Ústavem soudního inženýrství – VUT v B. dospívá k částce 54 288, 88 Kč. Rozdíl těchto částek přesahuje hranici 20%, která je při nižší kupní ceně způsobilá vyvolat závěr o uzavření kupní smlouvy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na straně 50/128/).Při výkladu tu lze vzít v úvahu i závěr podaný např. pod č.2/1978, str. 58, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že za podstatné překročení ceny se považuje překročení o více než 20%. K tomuto výkladovému závěru dospěl i bývalý Nejvyšší soud ČSFR ve svém dílčím stanovisku pod č. NcSf 88/91.Odvolací soud však tento rozdíl relativizuje závěry revizního znaleckého posudku, že v současné době nelze jednoznačně prokázat způsob provedení a vybavení jednotlivých stavebních částí, metodiku výpočtu obestavěného prostoru a není k dispozici dostatek cenových údajů pro stanovení reprodukčních cen v roce 1958. Při hodnocení listinného důkazu posudkem odhadce T. a revizního znaleckého posudku shrnuje odvolací soud, že zjištěná obestavěná plocha je přibližně stejná (odhadce T. vypočetl 319,94 m3, znalec ÚSI-VUT 329,03 m3) a největší rozdíl je dán rozdílnými částkami jako hodnotami za m3 obestavěného prostoru (113 Kč a 160 Kč). Zde odvolací soud doplnil dokazování dalším listinným důkazem, a to odhadem jiného domu (čp. 620) v B. p. H., který byl podkladem pro obdobnou kupní smlouvu, uzavřenou dne 20.12.1957. Tento odhad vychází z ceny obestavěného prostoru 120 Kč za m3. Tato zjištěná cena za obestavěný m3 se již podstatně blíží částce 113 Kč, ze které vycházel odhadce T., a vysvětluje také rozdíl celkové ceny zjištěné odhadcem T. a znalcem zpracovaného revizního znaleckého posudku.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal i s cenou předmětné nemovitosti ve výši 57 014, 20 Kč, vyplývající z přípisu rady ONV v H. Tento listinný důkaz hodnotí jako nepoužitelný pro projednávanou věc, protože není zřejmá metodika výpočtu a nebylo postupováno podle předpisu pro prodej rodinných domků.
Na základě těchto skutkových zjištění vyvodil odvolací soud správný právní závěr, že nedošlo k nabytí nemovitostí žalovaným 1/ a právní předchůdkyní žalovaného 2/ v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť cena převáděných nemovitostí je v souladu (v rámci přípustné tolerance) s nyní zpětně stanovenou částkou.
Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nebyl dán, neboť odvolací soud provedl dokazování v souladu s relevantními ustanoveními o.s.ř. a příslušné skutečnosti také zhodnotil v souladu s ustanoveními §§132-135 o.s.ř. Lze tu jen poznamenat, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi.
O odkladu vykonatelnosti podle §243 o.s.ř. dovolací soud nerozhodl, protože napadené rozhodnutí se nevykonává podle části šesté občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolací soud proto dovolání zamítl
(§243b odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu