ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1945.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1945/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.6.2003, sp. zn. 16 Co 46/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 424/99 (žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, 2) Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, 3) Městské části P., zastoupené advokátem, a 4) Zdravotnickému zařízení S., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 10.6.2003, sp. zn.
16 Co 46/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 4.4.2000, č.j. 8 C 424/99-25.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27.6.1995, domáhajícího se určení neplatnosti delimitačního protokolu z 31.1.1994, o převodu Dětského stacionáře v P. čp. 1117 a pozemků parc. č. 186, 187, 1888 a 189 v katastrálním území K., jakož
i určení, že uvedené nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 9.1.1996, č.j. 8 C 124/95-25, potvrzeným pak i rozsudkem Městského soudu v Praze z 5.11.1996, sp.zn. 15 Co 279/96.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.8.1999, 2 Cdon 672/97, bylo rozhodnuto, že se odmítá dovolání J. P. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 5.11.1996, sp.zn. 15 Co 279/96, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 9.1.1996, č.j. 8 C 124/96-25, o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti delimitačního protokolu z 31.1.1994 o převodu Dětského stacionáře v P. čp. 1117 a pozemků par. č. 186, 187, 188 a 189 v katastrálním území K. Týmž rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze 5 z 5.11.1996, sp.zn. 15 Co 279/96, a to ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 9.1.1996, č.j. 8 C 124/95-2, v jeho druhém odstavci, jakož i ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že uvedené nemovitosti jsou
ve vlastnictví České republiky; v tomto rozsahu byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.4.2000, č.j. 8 C 424/99-25, rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobce, aby bylo určeno, že „objekt pod adresou v P. čp. 1117/18, spolu s parcelami č. 186, 187, 188 a 189 v katastrálním území K., sloučenými do parcel č. 187 a č. 188 v katastrálním území K. jsou ve vlastnictví státu – České republiky. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000 (ve znění opravného usnesení ze dne 7.6.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000); tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4.4.2000 potvrzen.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2002, 28 Cdo 405/2002.
Dne 18.12.2002 byl vydán nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 369/01, kterým byl již uvedený rozsudek Městského soudu v Praze z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000, zrušen; jinak byla ústavní stížnost J. P. zamítnuta. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto soudu, že žalobce J. P. prokázal naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle názoru Ústavního soudu ČR došlo tu tímto postupem nejen k porušení ustanovení §219 občanského soudního řádu, nýbrž také „k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva plynoucího z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
Městský soud v Praze pak vynesl rozsudek z 10.6.2003, sp.zn. 16 Co 46/2003, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.4.2000, č.j. 8 C 424/99-25. Odvolací soud rozhodl také o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými Českou republikou, Ministerstvem financí ČR a Zdravotnickým zařízením S., a to tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Městské části P. na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 1.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobcem v řízení uplatňovaná tvrzení, kterými se snažil doložit naléhavý právní zájem v projednávané věci, nejsou z pohledu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu právně významná. Tvrzený zájem na rozhodnutí státu o žalobcově privatizačním projektu, ani žalobcovo přesvědčení o tom, že na určení vlastnictví je naléhavý právní zájem dán vždy, nemohou být v žádném případě argumenty způsobilými pro závěr či
o případné nejistotě v konkrétním právním vztahu, které by bylo třeba zkoumat cestou ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Tvrzení žalobce o jeho právním zájmu na rozhodnutí státu o jeho privatizačním projektu nevypovídá ničeho o tom, že bez navrhovaného určení bylo by ohroženo nějaké konkrétní žalobcovo již existující právo nebo že by se toto právo stalo nejistým. Má-li být podle tvrzení žalobce vlastníkem pozemku stát – Česká republika, je na státu, aby se sám v řízení u soudu domáhal ochrany svého vlastnického práva. Jestliže se totiž žalobce v důsledku jím požadovaného určení nestane vlastníkem věci, ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, pak nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Pochybnosti či přesvědčení žalobce, jako účastníka nájemního vztahu, nemohou být z procesního hlediska skutečnostmi způsobilými prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není; žalobcův naléhavý právní zájem nemůže spočívat na tvrzení, že jiný pronajímatel by mu nedal výpověď z nájmu. Je-li vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí a nikdo další jeho vlastnictví nezpochybňuje, pak nájemce nemá důvod k pochybnosti o osobě vlastníka a nemůže mít tedy naléhavý právní zájem na tomto určení vlastnictví.
Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k výslednému závěru, že žalobce v projednávané věci neprokázal existenci naléhavého právní zájmu na požadovaném určení; proto se již odvolací soud nemohl zabývat věcí samou. Vzhledem k závěru, jenž byl obsažen ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR
o odnětí účastníků řízení reálné a efektivní možnosti jednat před soudem (spočívající v oprávnění v řízení skutkově i právně argumentovat) poukazoval odvolací soud na to, že žalobci byla dána možnost se opětovně k předmětu řízení vyjádřit a plným využitím veškeré argumentace ohledně existence jím tvrzeného naléhavého právní zájmu na požadovaném určení. Odvolací soud tedy shledal rozhodnutí soudu správným, i když z odlišných důvodů než z těch, o něž opřel své rozhodnutí soud prvního stupně.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.7.2003 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 7.8.2003 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že je ve svém existujícím právním vztahu objektivně vystaven konkrétní újmě. Když se totiž vlastnictví jím v žalobě uváděných nemovitostí ujala obec H. m. P. – Městská část P., byl vystaven snaze vystěhovat jej z bytu, který užívá v domě čp. 1117 v P.; řízení o přivolení k výpovědi probíhá proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 357/2000. I kdyby soud, který projednává návrh na přivolení k výpovědi,
si řešil jako předběžnou otázku, že vlastníkem domu není obec (a její městská část), nýbrž stát, jak tvrdil J. P., výsledkem řešení této otázky by nebylo vydání rozhodnutí, jež by bylo listinným podkladem pro vklad vlastnického práva pro stát v katastru nemovitostí. Proto má žalobce naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, protože určení existence právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní jeho právní postavení.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že na základě již vypracovaného seznamu majetku určeného k privatizaci podal návrh privatizačního projektu, jehož podstatou je vlastně žádost o to, aby majetek uvedený v tomto projektu byl převeden do vlastnictví předkladatele privatizačního projektu, tj. žalobce. Dovolatel je přesvědčen, že jeho právo podat privatizační projekt vyplývá ze zákona č. 92/1991 Sb., ale toto jeho právo je ohroženo nejistotou v právním vztahu ohledně vlastnictví k předmětnému majetku.
Na svůj záměr dosáhnout uvedené privatizace soustředil dovolatel značné finanční prostředky, a to i příslibem půjček, což by jinak neučinil, kdyby nešlo o majetek, který stát určil k privatizaci. Dovolatel vychází z právního názoru, že naléhavý právní zájem na určení má i ten, kdo není účastníkem právního vztahu, ale vyhovění jeho žádosti by mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení, což lze odvozovat i z existujícího nájemního vztahu na základě platné nájemní smlouvy.
Dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu v jeho postupu v tomto řízení, spočívajícím v nesprávném posouzení naléhavého právního zájmu na straně žalobce ohledně požadovaného určení vlastnictví státu; došlo v tomto řízení k tomu, že nejsou vůbec zkoumány důkazy – dokumenty, které jsou pro řešení právní věci rozhodné a nebudou zjišťovány existující nesrovnalosti vylučující závěr, že tu přešlo vlastnictví k nemovitostem na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Předmětem dokazování v tomto soudním řízení nebudou tedy závažné skutečnosti, jakými jsou např. dodatečně upravená hospodářská smlouva o přechodu majetku na přejímající organizaci, dále existence dvou hospodářských smluv o převodu správy národního majetku, neplatnost převodu práva hospodaření ze správy Obvodního ústavu národního zdraví v Praze 5
na Městskou část P. a nenaplnění zákonných předpokladů podle zákona
č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví na obec v daném případě ohledně nemovitého majetku uvedeného v žalobě žalobce v této právní věci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona
č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., jako tomu bylo
i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů
(tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatele tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), na něž také dovolatel ve svém dovolání poukazoval.
Podle uvedeného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu
(v již uváděném znění) bylo dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup soudu nesprávný.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která občanský soudní řád účastníkům řízení dává.
V daném případě se v průběhu řízení před soudem prvního stupně konala po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17.8.1999 (2 Cdon 672/97 Nejvyššího soudu) tři jednání (22.2.2000, 28.3.2000 a 4.4.2000), z nichž se žalobce dvou zúčastnil (spolu se svým zástupcem – advokátem) a ke třetímu jednání byl řádně obeslán;
u odvolacího soudu se konalo jednání 10.1.2001 a poté po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 18.12.2002 se konalo další jednání u odvolacího soudu 10.6.2003, jehož se žalobce zúčastnil (spolu se svým zástupcem – advokátem). Protokoly o jednáních před soudem prvního stupně i o jednání před odvolacím soudem dne 10.1.2001 obsahují zápisy o vyjádřeních žalobce k věci i k průběhu dokazování (např. předložení listin k důkazu na č.l. 13 pv. a na č.l. 44 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 v této právní věci), dotazy k výslechu svědkyně (na č.l. 24 spisu), vyjádření u soudu prvního stupně, že „účastníci nemají další důkazní návrhy“ (na č.l. 24 p.v. spisu), podání odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně i podání návrhu žalobce na opravu rozsudku odvolacího soudu (na č.l. 50 p.v.). Při jednání u odvolacího soudu, (které následovalo po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 18.12.2002, II. ÚS 369/91) bylo ze strany žalobce odvolacímu soudu předneseno vyjádření žalobce prostřednictvím jeho zástupce, obsahující odkaz na předchozí podání žalobce, založená ve spise, jakož
i další doplňující vyjádření ke „dvěma aspektům v předmětné věci“; vyjádření žalobce obsahovalo závěrečný přednes, že i když „nemá pochybnost, že by senát odvolacího soudu byl schopen věc rozhodnout, žádá žalobce, aby dal účastníkům řízení šanci, aby věc byla posouzena věcně znovu v první instanci, a proto žalobce navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 8 C 424/99 a ani z obsahu dovolání dovolatele nelze přesvědčivě dovodit, že by v občanském soudním řízení v této právní věci došlo vadným postupem soudu v řízení ke znemožnění realizace práv procesních, který občanský soudní řád účastníkům řízení dává.
Bylo třeba se ještě zabývat tím, zda se odvolací soud v daném případě vypořádal plně s tím, co bylo obsaženo v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16.12.2002, II. ÚS 369/01, kterým byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000, vydaný v téže právní věci. Tímto nálezem Ústavního soudu ČR byl totiž odvolací soud vázán. Již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14.2.1996,
II. ÚS 156/95, uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (viz i přílohu ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 259-260) bylo zdůrazněno, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, články 83 a 84 Ústavy ČR), jsou obecné soudy
per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení
§226 občanského soudního řádu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 18.12.2002, II. ÚS 369/01, bylo uvedeno, že Městský soud v Praze svým rozsudkem z 10.1.2001, sp.zn. 54 Co 379/2000, potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, jako soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto soudu, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle názoru Ústavního soudu ČR, který se tímto – i ve vztahu k danému případu plně ztotožňuje s právním názorem, obsaženým např. v nálezu Ústavního soudu ČR, IV. ÚS 218/95 (zdůrazňujícím dát možnost účastníkům řízení se vyjádřit k právnímu posouzení věci a uplatnit námitky, které právní úprava připouští a neporušit tak zásadu dvojinstančnosti řízení), došlo tu postupem odvolacího soudu nejen k porušení §219 občanského soudního řádu, nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva plynoucího z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud se správně v odůvodnění svého rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, zabýval tím, co pokládal za nutné mít na zřeteli Ústavní soud ČR. Měl za to, že Ústavní soud „neústavnost postupu odvolacího soudu spatřuje v překvapivosti rozhodnutí, kterým byli účastníci řízení zaskočeni způsobem, jímž jim znemožnil uplatnit právo vyjádřit se ke změně právního náhledu, popřípadě tvrdit nové skutečnosti a předložit i nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, a tímto postupem účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat“. Odvolací soud byl zároveň toho názoru, že v dalším průběhu odvolacího řízení byla tato možnost postupu v řízení žalobci dána a že žalobce této možnosti využil, „když opětovně zdůraznil svou již zaznělou (předchozí) argumentací ohledně existence jeho naléhavého právního zájmu na daném určení“.
Dovolací soud však pokládá za potřebné ze závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 18.12.2002, II. ÚS 369/01, zdůraznit i v daném případě zásadu dvojinstančnosti řízení, kterou Ústavní soud ČR neopomněl rovněž uvést, byť i jen odkazem na jiný ze svých nálezů (IV. ÚS 218/95). Proto dovolací soud vychází z plné vázanosti právním názorem Ústavního soudu ČR, případě i po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR. Aby tento závěr mohl být v tomto řízení beze zbytku realizován, přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to právě s poukazem na skutečnost neúplné realizace závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR v dalším průběhu odvolacího řízení po uvedeném zrušovacím nálezu.
Tento důvod respektování zásady dvojinstančnosti řízení, vyplývající
ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR, posuzuje dovolací soud jako důvod i pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již uvedeném znění). Pro další průběh řízení u soudu prvního stupně je třeba zdůraznit umožnění žalobci uplatnit jeho námitky (samozřejmě s doložením konkrétních důkazních návrhů bez pouhé obecnosti a bez pouhého vyjadřování pochybností ze strany žalobce). Lze v tomto smyslu soudu prvního stupně poukázat na koncentrovaně vyjádřené námitky žalobce, jak jsou uvedeny v dovolání žalobce, které podal 7.8.2003 proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.6.2003, sp.zn. 16 Co 46/2003. Tyto námitky je třeba (jmenovitě s použitím důkazních návrhů, jež budou navrženy a předloženy žalobcem) objasnit a posoudit z toho hlediska, zda je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení,uplatněném již v žalobě z 27.6.1995, když posléze ústavní stížnost žalobce byla shledána Ústavním soudem ČR jako opodstatněná i co do vypořádání se se skutkovou a právní argumentací žalobce.
Dovolací soud proto zrušil podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán zejména závěry Ústavního soudu ČR z jeho zrušovacího nálezu z 18.12.2002, II. ÚS 369/01, i závěry dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
V tomto dalším rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu